TZ 72/24

Ústavní soud se poprvé zabýval otázkou, zda porodní asistentky mohou vést tzv. domácí porody. Dosavadní rozhodovací praxe se shodla na tom, že domácí porody nejsou právními předpisy zakázány. Porodním asistentkám však úprava umožnila poskytovat služby pouze v profesionálním prostředí nemocnic. Ačkoliv Ústavní soud nakonec stížnost stěžovatelek zamítl, vymezil se vůči dosavadnímu stavu, který vedl k absurdním důsledkům. Rodičky podle Ústavního soudu mohou v domácím prostředí využít služeb odborníka vzdělaného v oblasti porodnictví (tedy i porodních asistentek), pouze z pohledu stávající úpravy nepůjde o poskytování zdravotní péče.

Na Ústavní soud se obrátily dvě stěžovatelky – porodní asistentka a žena, která má zájem o poskytování služeb této porodní asistentky. Stěžovaly si, že úřady porodní asistentce nepovolily rozšířit oprávnění k poskytování zdravotních služeb také o možnost vedení porodu ve vlastním sociálním prostředí žen. Dosavadní rozhodovací praxe úřadů a soudů totiž stála na východisku, že domácí porody sice právními předpisy nejsou zakázány, porodní asistentka je ale oprávněna vést porod pouze na takovém místě, které odpovídá požadavkům stanoveným ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví o požadavcích na vybavení zdravotnických zařízení. Takové požadavky však bylo fakticky nemožné splnit v domácím prostředí.

Tato rozhodovací praxe vedla ke stavu, v němž ženy sice doma rodit mohly, ale porod nemohly vést porodní asistentky. Ty by se totiž při vedení domácího porodu dopouštěly přestupku poskytování zdravotních služeb bez oprávnění a hrozila by jim pokuta až ve výši 1 milion korun. Pokud se tak ženy rozhodly rodit doma, mohly využít pomoci např. duly či jiných osob, na které právní úprava neklade žádné požadavky na odbornost, nemohly však využít pomoci odborně vzdělané porodní asistentky. Právní úprava a navazující rozhodnutí úřadů a správních soudů podle názoru stěžovatelek porušovala práva žen na ochranu soukromého a rodinného života a ochranu zdraví a právo porodní asistentky na podnikání.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Wintr) stížnost zamítl. Věcně se námitkami zabýval, avšak za důvodné je nepovažoval. Přesto Ústavní soud vyslovil do budoucna významné závěry k domácím porodům a doprovázejícím odborným osobám a korigoval dosavadní praxi soudů i úřadů.

Ústavní soud stížnost zamítl, protože současná právní úprava nepovažuje vedení domácích porodů za zdravotní službu. V rámci zdravotních služeb proto službu spočívající ve vedení domácích porodů poskytovat nelze. Soudy i úřady tak co do výsledku rozhodly správně. Podle Ústavního soudu je na rozhodnutí zákonodárce (a nikoliv soudu), zda bude nebo nebude určité činnosti považovat za zdravotní službu – tedy zda bude garantovat, že taková služba bude prováděna na náležité odborné, personální, technické i věcné úrovni. Zákonodárce definováním toho, co považuje a co nepovažuje za zdravotní službu, sleduje důležitý veřejný zájem na poskytování kvalitních a bezpečných zdravotních služeb. České právní předpisy nepředpokládají, že by vedení domácích porodů představovalo zdravotní péči, a tedy zdravotní službu. Ani vyhlášku Ministerstva zdravotnictví o požadavcích na vybavení zdravotnických zařízení nelze vykládat tak, že by stanovovala požadavky i na vybavení, které s sebou porodní asistentka musí mít při vedení domácího porodu.

Ústavní soud ovšem také zdůraznil, že současnou právní úpravu je třeba vykládat jinak, než ji dosud úřady a soudy vykládaly. Dosavadní výklad totiž vedl k absurdním důsledkům – dovoloval ženám rodit doma, ale pouze o samotě, případně za přítomnosti někoho jiného než zdravotníka. Může-li se žena rozhodnout pro domácí porod a využít k tomu asistenci např. duly či jiných osob, aniž by to právní úprava jakkoliv zakazovala, neexistuje rozumný důvod, aby – při nesení veškerých zdravotních i právních rizik – nemohla využít služeb osoby odborně vzdělané v oblasti porodnictví (např. porodní asistentky), byť nepůjde o poskytování zdravotní péče. To plyne z rozhodnutí zákonodárce: české právní předpisy domácí porody jako takové nezakazují, neposkytují jim pouze garanci ve formě zdravotní služby.

Ústavní soud bral při posuzování celého případu do úvahy následující východiska. Za prvé, porod představuje jedinečný a choulostivý okamžik v životě žen a otázka výběru místa a okolností porodu spadá pod ochranu jejich tělesné a duševní nedotknutelnosti, osobní autonomie a souvisejících reprodukčních práv. Za druhé, v takovýchto právních případech je třeba dbát nejen na práva rodičky (matky), ale také na ochranu života a zdraví dítěte a na veřejný zájem na poskytování bezpečných a kvalitních zdravotních služeb.

Za třetí, porod je přirozený stav, který není nemocí a pomoc při fyziologickém porodu není péčí o nemocného. Je to také fyziologický proces probíhající víceméně samovolně a zdravotnický pracovník není hlavním hybatelem celého procesu, jeho role je při obvyklém běhu věcí pomocná. Tím se vedení porodu liší např. od takové zdravotní péče, jejímž cílem je předcházení, odhalení či odstranění nemoci, kde naopak zdravotní pracovník hlavním hybatelem poskytování jakékoliv péče je. A konečně za čtvrté, politika státu zaměřená na podporu porodů v nemocnicích a na druhé straně nepodporující domácí porody je věcí zákonodárce a dotýká se významného veřejného zájmu v oblasti veřejného zdraví.

Ústavní soud proto také na závěr apeloval na orgány moci zákonodárné a výkonné, aby nepřehlížely problémy, které současná právní úprava v oblasti domácích porodů přináší, respektovaly principy srozumitelnosti a předvídatelnosti práva a aby do budoucna reflektovaly vývoj v oblasti porodnictví a v oblasti reprodukčních práv. Současná zákonná a podzákonná právní úprava v oblasti porodních asistentek je totiž velmi spletitá až nepřehledná, pro adresáty obtížně srozumitelná a zejména co se týče potenciálních sankcí také poměrně nepředvídatelná. Taková situace je v právním státě nežádoucí. To platí tím spíše, když je ve hře tolik důležitých ústavně chráněných zájmů jako v posuzované věci.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2746/23 je dostupný  zde (645 KB, PDF).

Shrnutí nálezu formou otázek a odpovědí je dostupné  zde (364 KB, PDF).

Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu