Ústavní soud TZ 16/25
V důsledku rozhodnutí odvolacího soudu zůstaly nezletilé děti v rovnoměrné střídavé péči obou rodičů (rozložené 50:50). Odvolací soud dospěl k podstatně odlišným skutkovým zjištěním než nalézací soud, aniž by sám provedl dokazování a aniž by vyslechl nezletilé děti, kterých se řízení týká především. Ačkoliv Ústavní soud dlouhodobě označuje střídavou péči za výchozí model, z právní úpravy ani judikatury nevyplývá, že by tímto výchozím modelem měla být v každém případě její symetrická varianta rozložená 50:50. Jakékoli uspořádání poměrů dítěte musí být v jeho nejlepším zájmu. Střídavá péče tak může být rozložena asymetricky. Tato varianta je na místě tam, kde pro ni svědčí individuální okolnosti případu a nejlepší zájem dítěte.
Stěžovatelka (matka dětí) se v roce 2022 domáhala úpravy poměrů nezletilých dětí, které měla v té době ve střídavé péči s otcem – vedlejším účastníkem. Nalézací soud svěřil nezletilé děti do tzv. asymetrické střídavé péče rodičů tak, že v péči otce budou každý sudý týden od středy do neděle a u matky (stěžovatelky) po zbývající dobu. Vzal v úvahu především stanovisko dětí, které si přály být více u matky. Odvolací soud však změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že zamítl návrh stěžovatelky na změnu péče, což znamená, že děti se vrátily do rovnoměrné střídavé péče (rozložené 50:50).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že se odvolací soud nevypořádal s jejími tvrzeními a důkazními návrhy, nesprávně zjistil skutkový stav, zcela ignoroval participační práva nezletilých dětí a rozhodl v rozporu s jejich nejlepším zájmem. Z provedených důkazů podle ní jednoznačně vyplývá zásadní změna poměrů.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a zrušil rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodnutí porušilo základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odvolací soud porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu tím, že dospěl k podstatně odlišným skutkovým zjištěním než nalézací soud, aniž sám provedl dokazování. Přitom porušil participační práva nezletilých dětí, neboť jeho odlišný skutkový závěr se týkal právě jejich názoru, který však odvolací soud sám nezjišťoval.
Na základě provedeného dokazování dospěl nalézací soud k závěru, že obě děti setrvale vyjadřují přání být více s matkou, u otce chtějí také být, ale nikoli celý týden. Odvolací soud z těchto skutečností vyšel také. Doplnil k nim však, že výpovědi dětí nebyly identické. Chlapec byl podle odvolacího soudu zjevně pod vlivem starší sestry a sám změnu výchovného prostředí ani nepreferoval. Tento závěr však představuje skutkové, nikoli právní hodnocení, které podle Ústavního soudu zjevně neodpovídá tomu, k čemu dospěl prvostupňový soud. Zároveň takový závěr postrádá oporu v dokazování provedeném v řízení před nalézacím soudem.
Ústavní soud vyzdvihl, že v celkem čtyřech pohovorech provedených s dětmi během řízení před nalézacím soudem děti pokaždé uváděly, že chtějí být více s matkou. Podle Ústavního soudu nelze z ničeho dovodit, že by nezletilý chlapec měl mít jiný názor, a lze mít pochybnosti o tom, zda je ve spise podklad pro závěr, že byl zjevně pod vlivem své sestry.
V době řízení před obecnými soudy měly děti 10 let a 8 let. Obě děti byly dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, aby mohly svůj názor vyjádřit. Odvolací soud je však nevyslechnul. Před přáním dětí, které zejména v případě nezletilého chlapce do značné míry relativizoval, upřednostnil právo otce na děti výchovně působit. Takovou až téměř zkratkovitou úvahu přitom nelze považovat za komplexní posouzení nejlepšího zájmů dětí. Městský soud například vůbec nepřihlédl k psychickému stavu chlapce, který byl pro nalézací soud jedním z důvodů pro nerovnoměrné rozložení střídavé péče. Odvolací soud tak porušil participační práva nezletilých dětí, protože jeho odlišné skutkové závěry se týkaly právě jejich názoru.
Změna poměrů, která odůvodňuje nové rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti, může spočívat i ve změně postoje dětí. Přání dítěte má být východiskem pro hledání jeho nejlepšího zájmu a předním hlediskem při rozhodování o péči o dítě. S ohledem na to je logické, že právě případná změna přání dítěte může být důvodem pro změnu režimu péče. Odvolací soud se však původním postojem dětí ke střídavé péči vůbec nezabýval a zaměřoval se pouze na postoj rodičů k výchově dětí. Ten je sice jedním z kritérií, která by měly opatrovnické soudy brát v úvahu, avšak stále platí, že výchozím bodem pro hledání nejlepšího zájmu dětí by měl být právě jejich názor.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě označuje střídavou péči za výchozí model. Z žádného nálezu však nelze dovodit, že by tímto modelem měla být jen její symetrická varianta (tedy rozložená 50:50). Naopak Ústavní soud výslovně připustil, že střídavá péče může být rozložena asymetricky. Rovněž z pohledu společenských věd je střídavou péčí situace, kdy dítě tráví alespoň 30 % času v domácnosti druhého rodiče. Není tedy žádný důvod dovozovat, že by výchozím modelem pro úvahy soudu mělo být vždy zcela symetrické rozložení péče mezi oba rodiče.
Ve své judikatuře Ústavní soud vždy zdůrazňoval individuální okolnosti případu a nejlepší zájem dítěte. Představa, že dokonale symetrická střídavá péče (model 50:50) s intervalem střídání po jednom týdnu je modelem preferovaným, nemá žádnou oporu v zákoně ani v ústavním pořádku. Taková představa vychází z mylného přesvědčení některých rodičů, že každý z nich má „právo na ideální polovinu dítěte“. Takový přístup však nebere na zřetel, že hlavním účastníkem řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je právě dítě, jehož nejlepší zájem stojí nade všemi ostatními zájmy.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2364/24 je dostupný 
zde (550 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu