Ústavní soud TZ 68/25
Okresní soud napadeným rozsudkem uznal obžalovaného otce poškozené nezletilé stěžovatelky vinným ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte. Toho se vedlejší účastník dopustil tím, že po narození stěžovatelky společně s její matkou o stěžovatelku nepečovali, nezajistili jí potřebnou lékařskou péči, nevěnovali jí dostatečnou pozornost, nezajistili pro ni vyhovující prostředí a adekvátní výživu, což mělo za následek podvýživu stěžovatelky a její hospitalizaci na dětském oddělení městské nemocnice v zanedbaném stavu. Za uvedený trestný čin okresní soud vedlejšího účastníka odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Poškozenou stěžovatelku odkázal okresní soud s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy (stěžovatelka v trestním řízení uplatnila nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění ve výši 26 000 000 Kč a na náhradu další nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč) na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud provedl v řízení dokazování k vývoji stěžovatelky a jejímu zdravotnímu stavu. Zjistil, že stěžovatelka trpí atrofií mozku a epilepsií. Tento stav je u ní dán pravděpodobně v důsledku přítomnosti vzácné genové mutace. Zdravotní problémy stěžovatelky proto pravděpodobně nebyly zapříčiněny zanedbáním péče rodičů. Okresní soud tedy dovodil, že vedlejšího účastníka nelze vinit ze způsobení atrofie mozku stěžovatelky a dalších s tím souvisejících zdravotních potíží. Lze mu však přičíst, že v důsledku zanedbání své péče ohrozil stěžovatelku na vývoji. Odvolání stěžovatelky v rozsahu, kterým byla s nárokem na náhradu újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, krajský soud napadeným usnesením zamítl. Trestní stíhání stěžovatelčiny matky bylo zastaveno pro její nepříčetnost.
Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Daniela Zemanová) ústavní stížnosti zčásti vyhověl. Obecné soudy tím, že odkázaly stěžovatelku s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních – v části týkající se náhrady další nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč, porušily právo stěžovatelky na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, právo na důstojné zacházení i její právo na soudní ochranu.
Ústavní soud se zabýval zvlášť rozhodováním trestních soudů o nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění a zvlášť posouzením nároku na náhradu další nemajetkové újmy. Byť v obou případech shledal určité pochybení v úvahách obecných soudů, jen ve druhém případě stěžovatelce vyhověl zcela.
Náhrada ztížení společenského uplatnění nahrazuje míru ztráty schopnosti poškozeného žít plnohodnotný život oproti stavu před poškozením zdraví. Ve vztahu k nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění dospěl okresní soud k závěru, že z provedeného dokazování nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním vedlejšího účastníka a primárním zdravotním postižením stěžovatelky, které ovlivňuje kvalitu jejího života a do budoucna v podstatě vylučuje jakékoliv společenské uplatnění. Krajský soud doplnil, že objektivní příčinou nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky je genetická mutace, za kterou vedlejší účastník nemůže nést odpovědnost. Oba obecné soudy shodně konstatovaly, že ke ztížení společenského uplatnění by došlo v obdobném rozsahu i při příkladné péči rodičů. Stav stěžovatelky se podle jejich názoru ani po odebrání z péče rodičů nijak zásadně nezměnil.
Obecné soudy v tomto ohledu nedostály své povinnosti chránit a naplňovat práva poškozené stěžovatelky. Skutečnost, že vedlejší účastník nemůže nést právní odpovědnost za genetickou mutaci stěžovatelky, je nesporná. Tento závěr však sám o sobě nevylučuje odpovědnost vedlejšího účastníka za jednání, které mohlo její nepříznivý stav ještě zhoršit. Obecné soudy se zaměřily pouze na příčinnou souvislost mezi jednáním vedlejšího účastníka a vznikem atrofie mozku a epilepsie stěžovatelky. Zcela přitom pominuly následek neprospívání stěžovatelky (jakým je opoždění jejího vývoje, znemožnění dosáhnout i v rámci svého postižení pokroků a způsobení podvýživy), za které vedlejší účastník podle provedených důkazů částečně odpovídá. Nelze totiž opomenout skutečnosti, že v případě řádné péče otce poškozené by se vývoj stěžovatelky nejméně v době jeho péče o stěžovatelku zlepšil, případně by ke zlepšení zdravotního stavu stěžovatelky došlo dříve a stěžovatelka by nebyla vystavena podvýživě. Tyto závěry Ústavního soudu přímo vyplývají z dokazování provedeného obecnými soudy: Z lékařských zpráv okresní soud zjistil, že stěžovatelka po odebrání z péče rodičů začala přibývat na váze a v průběhu několika měsíců se mírně zlepšily její motorické schopnosti. Podle okresního soudu bylo nepochybné, že včasná lékařská péče by zajistila lepší prospívání stěžovatelky, včetně rozvoje hybnosti. Vývoj motoriky bylo možné pozitivně ovlivnit odbornou rehabilitací. Dostatečná péče v rané fázi života dítěte je stěžejní a může zajistit větší pokroky v budoucnu. Krajský soud navíc doplnil, že pokud by stěžovatelka měla zajištěnou lékařskou péči dříve, nemuselo dojít k tak těžkému neprospívání.
Společenské uplatnění v sobě nezahrnuje pouze složku uspokojování společenských potřeb, která je u stěžovatelky vzhledem k věku a vážnosti jejího primárního postižení zatím potlačena. Jeho součástí je i schopnost vykonávat běžné životní úkony. Z vyjádření znalců je zřejmé, že právě tuto schopnost bylo možno příznivě ovlivnit zejména v rané fázi života adekvátní zdravotní péčí a výživou. Závěr soudů, že stav stěžovatelky se ani po odebrání z péče rodičů nijak zásadně nezměnil, neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Po zajištění včasné a řádné zdravotní péče a náležité výživy měla stěžovatelka v motorických projevech pokroky. Její pokroky přitom nelze hodnotit měřítkem zdravých dětí. Pro život osob s genetickými poruchami má zvládnutí každého životního úkonu či motorické dovednosti mnohem vyšší význam. S ohledem na stěžovatelčino postižení lze i drobný pokrok vnímat jako významné zlepšení jejího stavu.
Podle Ústavního soudu proto nelze přisvědčit obecným soudům v tom, že by vedlejší účastník v žádném rozsahu nemohl odpovídat za ztížení společenského uplatnění stěžovatelky. Avšak rozhodnutí o případné výši nároku vyžaduje další náročné dokazování, které přesahuje účel a meze trestního řízení. Ve vztahu k nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění proto podle Ústavního soudu bylo možné stěžovatelku odkázat na občanskoprávní řízení. Stěžovatelka se tohoto nároku může již nyní domáhat v občanskoprávním řízení.
V části týkající se posouzení nároku na náhradu další nemajetkové újmy již Ústavní soud vyhověl stěžovatelce zcela. Stěžovatelka svůj nárok na náhradu další nemajetkové újmy odůvodnila duševním strádáním spojeným s nedostatečnou péčí ze strany rodičů, mimo jiné prokazatelně nedostatečnou výživou, v důsledku čehož strádala fyzicky (podvyživením) i psychicky. Vedlejší účastník byl shledán vinným mimo jiné tím, že jako rodič způsobil podvýživu stěžovatelky, tento závěr je obsažen i ve výroku napadeného rozhodnutí okresního soudu. Z následného vývoje stěžovatelky bylo zřejmé, že tento stav nebyl nutným průvodním jevem stěžovatelčina genetického postižení. Zatímco od svého narození stěžovatelka v péči otce (do svých 17 měsíců) přibrala cca 2 kg, po nasazení odpovídající stravy začala výrazně přibírat. Již během prvních 4 měsíců přibrala 2,5 kg. Stěžovatelka sice trpěla zdravotními potížemi způsobenými vzácnou genetickou mutací, avšak z přírůstku hmotnosti po odebrání z péče rodičů je zřejmé, že jimi poskytovaná výživa byla nedostatečná. Při adekvátní stravě stěžovatelka nemusela být v žádném případě ve stavu podvýživy a nemusela by být pro podvýživu hospitalizována.
Obecné soudy mylně vztahovaly jednání vedlejšího účastníka (a posuzovaly příčinnou souvislost) pouze k následku atrofie mozku nezletilé, případně epilepsie. Nevzaly v úvahu jednání, které způsobilo podvýživu nezletilé stěžovatelky a zhoršilo její prospívání. Přístup okresního soudu, který vyloučil nárok vycházející z nezajištění dostatečné výživy s odůvodněním, že šlo o přechodný stav, není správný. Trvalost zásahu do zdraví se vyžaduje pouze pro přiznání náhrady ztížení společenského uplatnění, nikoliv pro jiné nároky podle § 2958 občanského zákoníku, a ani pro nároky podle § 2956 občanského zákoníku. Navíc neposkytování řádné péče za situace, kdy byla stěžovatelka jako novorozenec plně odkázána na pomoc vedlejšího účastníka, stěžovatelku na tělesné a duševní integritě a na právu na důstojné zacházení nepochybně zasáhlo. Stěžovatelce by tak v každém případě náležel nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 2956 občanského zákoníku.
Obecné soudy nepřiznaly stěžovatelce nárok náhradu na nemajetkové újmy, která jí prokazatelně vznikla. Nepřiměřeně požadovaly prokázání vzniku duševních útrap u novorozence, ač jejich vznik plyne již jen ze samotného jednání popsaného v rozsudku okresního soudu. Je nepřípustné omezovat právo dětské oběti na náhradu další nemajetkové újmy z důvodu, že poškozené dítě pro svůj věk nemusí chápat zásahy do svých práv. Pro přiznání nároku na náhradu újmy není rozhodné, zda si dítě zásahy do svých práv zcela uvědomuje. Každý člověk, a nesoběstačné dítě obzvláště, byl trýznivým jednáním, zahrnující vystavení hladu vedoucího k podvýživě, utrpěl nemajetkovou újmu na přirozených právech.
Trestní soudy se tedy při posouzení nároku na náhradu další nemajetkové újmy dopustily nepřípustné svévole, když odkázaly poškozenou stěžovatelku s nárokem, který byl v trestním řízení spolehlivě prokázán, na občanskoprávní řízení. Kauza se v tomto rozsahu vrací před odvolací soud.
Text nálezu sp. zn. III. ÚS 150/25 je dostupný 
zde (506 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu