Ústavní soud, TZ 60/2024
Ústavní soud zamítl ústavní stížnost nájemkyně skladu ve Vrběticích, o níž někdejší ministr financí a místopředseda vlády veřejně uvedl některé negativní výroky. Závěr obecných soudů, že stěžovatelce za tyto výroky nenáleží odškodnění, potvrdil jako věcně správný. Ústavní soud ve svém zamítavém nálezu vyslovil některé důležité závěry do budoucna týkající se hranic svobody projevu představitelů státu v záležitostech veřejného zájmu.
Při výbuchu muničního skladu ve Vrběticích v roce 2014 zemřeli dva lidé. Stěžovatelka je obchodní společností, která měla v pronájmu tento muniční sklad. Před obecnými soudy se domáhala přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu od státu v celkové výši 15 milionů korun. Škoda měla být způsobena nesprávným úředním postupem státu, spočívajícím ve výrocích tehdejšího ministra financí a místopředsedy vlády Andreje Babiše pronesených v pořadu Otázky Václava Moravce. Tam Andrej Babiš uvedl, že stěžovatelka je „velice kontroverzní firma“, že má „údajně za sebou různé podivné firmy“, že „nekomunikuje se státem“, že „údajně vyvezla zbraně do Konga a bylo to zakázané“ či že odvezla munici do Bulharska, kde „to údajně bouchlo“. Současně stěžovatelka namítala nesprávný úřední postup ze strany zaměstnanců Ministerstva obrany, kteří měli Andreji Babišovi jím prezentované informace poskytnout. Stěžovatelka tvrdila, že nesprávného úředního postupu se dopustilo i Ministerstvo spravedlnosti tím, že orgány činné v trestním řízení aktivně nevyvracely zprávy šířené prostřednictvím médií, vykreslující stěžovatelku v negativním světle. Tím vším byla podle stěžovatelky vážně poškozena její pověst a důvěryhodnost v rámci podnikatelské činnosti.
Řízení poprvé dospělo až k Nejvyššímu soudu, který dospěl k závěru, že výroky Andreje Babiše skutečně mohou hypoteticky představovat nesprávný úřední postup a založit tak odpovědnost dle zákona o odpovědnosti státu za škodu. Případ se poté vrátil před Obvodní soud, který následně zamítl žalobu stěžovatelky ve všech třech žalobních bodech (odpovědnost třech různých ministerstev). Městský soud nato rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a Nejvyšší soud následně dovolání odmítl.
Podstata argumentace stěžovatelky před Ústavním soudem spočívala v tom, že výroky tehdejšího ministra financí Andreje Babiše podle ní došlo k újmě, která zakládala nesprávný úřední postup Ministerstva financí. Možným nesprávným úředním postupem ze strany Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva obrany se Ústavní soud v nálezu zabýval již jen okrajově.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Wintr) ústavní stížnost zamítl. Rolí Ústavního soudu při posuzování nesprávného úředního postupu Ministerstva financí nebylo znovu podrobně posuzovat pravdivost jednotlivých vět, které byly někdejším ministrem a místopředsedou vlády v jedné osobě proneseny. Tím se již dostačujícím (a ústavně souladným) způsobem zabývaly obecné soudy. Ve svém zamítavém nálezu však Ústavní soud vyslovil některé důležité závěry do budoucna týkající se hranic svobody projevu veřejně činných osob.
V posuzované věci šlo o střet svobody projevu politika a práva na ochranu osobnosti (dobrého jména) obchodní společnosti. Při řešení kolize svobody projevu a ochrany osobní cti a dobré pověsti přitom soudy musí postupovat tak, aby zůstalo zachováno z obou práv co nejvíce.
Svoboda projevu je obecně považována za jeden ze základních prvků demokratické společnosti. Zejména je chráněno právo vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy. Při hodnocení, zda je určitý výrok ústavně chráněný, je třeba rozlišovat, kdo a o kom výroky pronesl. V nyní projednávaném případě pronesl posuzované výroky významný představitel státu (někdejší ministr a místopředseda vlády), a to o veřejně činné stěžovatelce ve spojení se záležitostí veřejného zájmu (výbuchem muničního skladu).
Ústavní soud nejprve v nálezu zdůraznil, že výrokům významných představitelů státu je ze strany občanů vždy přikládána větší váha než informacím pocházejícím od jiných osob. Představitelé státní moci jsou proto povinni ve větší míře skutkově ověřovat pravdivost jimi prezentovaných informací. Není pravdou, že by politici již z podstaty bytí politikem požívali vyšší míry ochrany svobody projevu. Tak tomu je až v případě (a to Ústavní soud v nálezu také zdůraznil), kdy se výroky politika týkají věci veřejné, jako tomu bylo i v nyní projednávané věci. Až v takovém případě požívají výroky vyšší míry ochrany.
Stěžovatelka měla od státu pronajaté muniční sklady, ve kterých došlo k rozsáhlým výbuchům se ztrátami na životech. Okolnosti výbuchu byly široce diskutovány ve veřejném prostoru a měly značné politické dopady. To vše je třeba zohlednit při posuzování výroků ministra týkajících se důležité aktuální otázky. Z hlediska toho, o kom je výrok pronášen, jsou hranice svobody projevu různě široké pro veřejné osoby a pro osoby soukromé. Osoby působící ve veřejném prostoru jsou povinny snést vyšší míru kritiky, byť se může jednat i o soukromé podnikatele či, jako v tomto případě, obchodní společnosti.
Při posouzení výroků představitele státu, které by mohly zakládat odpovědnost státu z titulu nesprávného úředního postupu, je tedy vždy třeba zvážit, zda zásah do dobré pověsti určité osoby (fyzické či právnické) je natolik intenzivní, že by měl vést k omezení svobody projevu představitele státu. Podle Ústavního soudu v tomto případě takové omezení svobody projevu nebylo na místě, jelikož se projev ministra: 1) týkal věci veřejné, 2) nepředstavoval exces, 3) měl jako celek patřičný pravdivostní základ a 4) dílčí výroky (věty) projevu nebyly schopny samy o sobě zasáhnout do práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud se v nálezu také zabýval odlišením skutkových tvrzení (jejichž pravdivost musí být prokázána) a hodnotících soudů (v jejichž případě jsou nároky na prokazování pravdivosti nižší). Mezi těmito dvěma póly totiž stojí tzv. hybridní výroky, jichž v praxi bude většina. Pokud jednotlivé věty projevu ministra nebyly schopny samy o sobě vůbec zasáhnout do pověsti stěžovatelky, pak je na místě projev vnímat jako jakýsi souhrnný hodnotící soud, jehož základem bylo poukázat na kontroverznost stěžovatelky. Obecné soudy dospěly ke správnému závěru, že tento projev jako celek měl patřičný pravdivostní základ. Proto Ústavní soud stížnost zamítl.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2946/23 je dostupný 
zde (565 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu