Ústavní soud TZ 28/25
Ústavní soud se poprvé věnoval solidární odpovědnosti delikventů (škůdců), které soudy postihly jak v trestním řízení, tak ve zvláštním řízení s nezletilými, za adhezní nárok poškozené. Pasivní solidarita škůdců podle občanského práva mimo jiné umožňuje oprávněné osobě (poškozená, oběť) po kterémkoliv z povinných svůj nárok požadovat – zpravidla podle toho, který z nich je schopen škodu nahradit. Škůdci mezi sebou se následně mohou spravedlivě vyrovnat, tedy zjednodušeně řečeno zpětně požadovat skutečně rovné rozdělení plnění na náhradu škody (regres). Ústavní soud se dotkl rovněž otázky zachování příčinné souvislosti mezi jednáním obžalovaných a způsobenou újmou za situace, kdy se na útoku a šíření videozáznamu významně podílely děti mladší patnáct let, které soudy řešily ve zvláštním (nikoliv trestním) řízení.
Případ se týká závažné trestné činnosti v sexuální oblasti. První stěžovatelka se ve svých 14 letech stala obětí znásilnění. Druhá stěžovatelka je její matka. V noci v září roku 2018 se tehdy čtrnáctiletá první stěžovatelka zúčastnila večírku s několika svými přáteli a dalšími osobami. Šest účastníků večírku na první poškozené, která byla ve stavu bezvládnosti v důsledku silné podnapilosti, prováděli pomocí lahví od alkoholu různé sexuálně zaměřené aktivity. Útok byl nejméně třemi účastníky natočen na mobilní telefon a dva z těchto záznamů se následně rozšířily na internetu. Po téměř pětiletém řízení soudy odsoudily všechny obžalované pachatele, avšak zároveň rozhodly, že je nutné obě stěžovatelky s jejich nároky odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť újma, která jim měla trestným činem vzniknout, nebyla dostatečně prokázána.
Před soudem figurovali jako obžalovaní tři mladiství a jeden zletilý chlapec, kteří již byli trestně odpovědní. Pro pochopení případu je podstatné, že na trestné činnosti se nejvýznamnějším způsobem podílely nezletilé děti mladší 15 let, které nebyly trestně odpovědné, a za tento čin jinak trestný tak nemohly být souzeny společně se staršími (již trestně odpovědnými) pachateli. Ve vztahu k trestně neodpovědným dětem rozhodl okresní soud v jiném (samostatném) řízení, že upouští od uložení opatření dívce, která ve věku mladším 15 let pořídila videozáznam útoku. Ke svému jednání se doznala a litovala jej. Podle soudu šlo o ojedinělý exces, pročež nebylo nutné ukládat nezletilé omezující opatření. Druhému dítěti soud uložil soubor výchovných opatření. Šlo o chlapce, který ve věku mladším 15 let prováděl na stěžovatelce za použití rumové láhve sexuální aktivity a z části útoku rovněž pořídil videozáznam. Kromě vlastního doznání byla jeho vina prokázána i videozáznamem.
Obě stěžovatelky od počátku jasně vyjádřily, že uplatňují svá práva poškozených. V průběhu přípravného řízení se obě podrobily znaleckému zkoumání a uplatnily následující nároky na náhradu nemajetkové újmy: u první stěžovatelky 63 770 Kč jako bolestné a 1 297 965 Kč za ztížení společenského uplatnění; u druhé stěžovatelky 63 770 Kč jako bolestné a 549 278 Kč za ztížení společenského uplatnění. Trestní řízení se protáhlo na několik let a kauza se zásahem vrchního soudu vracela před nalézací soud. V prvním kole krajský soud rozhodl, že obžalovaní musí společně a nerozdílně zaplatit první stěžovatelce částku 59 008 Kč jako bolestné a částku 400 000 Kč jako náhradu tzv. další nemajetkové újmy; druhé stěžovatelce pak částku 250 000 Kč. Se zbytky nároků soud stěžovatelky odkázal do řízení ve věcech občanskoprávních. V druhém kole rozhodl krajský soud rozhodnutím napadeným ústavní stížností, byl přitom vázán závěry vrchního soudu. Krajský soud uznal všechny obžalované vinnými z určitého podílu na znásilnění stěžovatelky, jednoho z nich ještě ze spáchání provinění výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií. Uložil všem obžalovaným povinnost zaplatit první stěžovatelce společně a nerozdílně částku 17 702 Kč jako náhradu nemajetkové újmy spočívající v bolestném. Ve zbytku uplatněných nároků soud obě stěžovatelky odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podaly stěžovatelky opětovně odvolání, která vrchní soud napadeným rozhodnutím zamítl. Zároveň z podnětu odvolání jednoho z obžalovaných zrušil rozsudek krajského soudu ve výrocích o náhradě újmy týkajících se první stěžovatelky a sám rozhodl tak, že se stěžovatelka odkazuje se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť uvedené přiznání nároku stále neodpovídá principům adhezního řízení. Jde-li o náhradu z titulu bolestného, setrval vrchní soud na tom, že hlavní díl psychické újmy u první stěžovatelky vznikl pořízením a následným zveřejněním videa útoku, za něž nejsou odpovědní obžalovaní. Stěžovatelky proto musí svou újmu vymáhat v občanskoprávním řízení na odpovědných osobách. V části týkající se nároku za ztížení společenského uplatnění vrchní soud odkázal na závěry soudu krajského.
Oběť napadení je dnes již dospělá. Obě stěžovatelky po Ústavním soudu požadují posoudit rozhodnutí soudů o adhezním nároku dětské oběti závažné sexuální kriminality a okolnosti, za nichž je možné takovou oběť odkázat po tak značné době na řízení ve věcech občanskoprávních.
Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Daniela Zemanová) ústavní stížnosti vyhověl a zrušil výroky vrchního soudu o adhezním nároku stěžovatelek. Rozhodnutími byla porušena ústavní práva první stěžovatelky (dcery), konkrétně právo na spravedlivý proces, lidskou důstojnost a nedotknutelnost osoby a ústavní práva druhé stěžovatelky (matky) na spravedlivý proces.
Krajský soud ve svém prvním rozhodnutí nepřímo dospěl k závěru, že první stěžovatelka nepřiléhavě označila druh požadovaného nároku, neboť v řízení nebylo prokázáno ztížení jejího společenského uplatnění. I přesto nárok posoudil podle obsahu jejích tvrzení a za způsobení duševních útrap stěžovatelce přiznal nárok na 400 000 Kč. Takový postup vrchní soud označil za nezákonný. Nejprve uvedl zcela obecné a přísně znějící požadavky na procesní postup poškozených, kteří musí řádně a včas uplatnit svůj adhezní nárok, čímž jsou soudy vázány. Následně uvedl, že přestože první stěžovatelka uplatnila nárok na odškodnění za „trvalé následky způsobené na zdraví“, je třeba tento její požadavek „podle obsahu“ hodnotit jako nárok za ztížení společenského uplatnění, který se v dané věci nepodařilo prokázat. Při posuzování ztížení společenského uplatnění je podle vrchního soudu nutné vycházet z lékařského znaleckého posudku.
Ústavnímu soudu nebylo zřejmé, nakolik procesní argumenty vrchního soudu hrály významnou roli v nepřiznání uplatněného adhezního nároku. Odůvodnění je v tomto směru nedostatečné především proto, že vrchní soud nepopisuje své úvahy, na jejichž základě „z obsahu podání“ dospěl k tomu, že stěžovatelka žádá (mimo bolestné) výhradně odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Podle Ústavního soudu z obsahu spisu krajského soudu vyplývá až nadstandardní procesní bdělost první stěžovatelky. Již v den nahlášení trestného činu stvrzuje, že požaduje náhradu újmy způsobené trestným činem. Následně procházela jako dítě mladší 15 let (ne zcela přehledným) systémem norem odškodňování nemajetkové újmy. V celém průběhu řízení stěžovatelka plnila své procesní povinnosti, zcela nad jejich rámec si opatřila znalecký posudek a další lékařské a psychologické zprávy a po celou dobu vypovídala konzistentně, přiměřeně svému věku. Závěr soudu vyslovený po bezmála pěti letech, podle něhož nebyla v řízení jako oběť znásilnění dostatečně aktivní k uznání svého nároku přímou trestněprávní cestou a nelze jí přiznat v adhezním řízení náhrady žádné újmy, nemá oporu v obsahu spisu a je v rozporu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu.
Soudy rezignovaly na svou roli ochránců základních práv a svobod stěžovatelek. Při rozhodování o adhezním nároku vycházely z nesprávného předpokladu, že dotčené musí buď objasnit důvodnost adhezního nároku „do poslední koruny“, nebo toto rozhodnutí zcela ponechat na občanskoprávním řízení (jinými slovy „buď všechno, nebo nic“). Z hlediska ochrany základních práv a svobod se však jeví jako nutným postup, kterým soud přizná oběti adhezní nárok alespoň v míře, která je na základě provedených důkazů a ustálené praxe nezpochybnitelná. Za ústavně souladné Ústavní soud nepovažoval ani hmotněprávní a skutkové úvahy, o které oba soudy opřely nepřiznání adhezního nároku první stěžovatelce.
Samostatnou otázkou bylo zachování příčinné souvislosti mezi jednáním obžalovaných a způsobenou újmou, jakož i otázkou společné odpovědnosti více delikventů. Ústavní soud zdůraznil, že trestní soudy v adhezním řízení postupují z hlediska hmotněprávního posouzení podmínek vzniku deliktní odpovědnosti podle předpisů soukromého práva. Nejde tedy o dovození odpovědnosti trestní, jejímž výlučným právním základem je z hlediska viny skutková podstata, ale odpovědnosti civilní. Civilní odpovědnost je založena na principu předpokládaného zavinění. Jejími základními podmínkami jsou porušení zákonné povinnosti, vznik újmy a vztah příčinné souvislosti mezi nimi. Z hlediska občanského práva může být příčinou újmy jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodlivý následek nevznikl. Přitom nemusí jít o jedinou příčinu, ale stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Vrchní soud svými závěry zpochybnil odpovědnost obžalovaných za následky vzniklé v důsledku šíření videozáznamů skutku, který byl předmětem útoku na první stěžovatelku. Podle Ústavního soudu však zjištěné skutečnosti nasvědčují spíše tomu, že příčinná souvislost mezi jednáním obžalovaných a způsobenou újmou byla zachována. Provedené důkazy totiž naznačují, že obžalovaní o pořízení videozáznamů věděli.
Újma první poškozené vznikla v důsledku společného působení dvou vzájemně navazujících příčin (samotného útoku a rozšíření videozáznamu tohoto útoku), které byly obě způsobeny odlišnými osobami (obžalovanými v posuzovaném trestním řízení a dalšími trestně neodpovědnými osobami mladšími 15 let). Za situace, kdy se na vzniku újmy podílelo více osob, nastupuje společná odpovědnost více škůdců. Ta je z pohledu občanského práva vedena pravidlem tzv. pasivní solidarity. Škůdci mají společně a nerozdílně povinnost k náhradě újmy podle § 2915 odst. 1 občanského zákoníku, která zakládá poškozené právo vymáhat plnění od kterékoliv povinné osoby bez ohledu na míru její účasti na způsobené škodě.
Trestně neodpovědné děti z povahy věci nemohly být obžalovány. Samotná skutečnost, že část delikventů byla postižena v jiném trestním řízení, v jiném druhu sankčního řízení nebo nebyla postižena vůbec, ale nebrání tomu, aby obžalovaným (třem mladistvým a jednomu zletilému chlapci) byla stanovena povinnost nahradit celou způsobenou újmu. Ačkoliv zákonodárce postih dětí mladších 15 let vyčlenil do zvláštních řízení, pro účely adhezního řízení může trestní soud na všechny delikventy (jak trestně odpovědné, tak trestně neodpovědné) pohlížet jako jednu skupinu osob spolujednajících s obžalovanými bez ohledu na to, zda a v jakém druhu řízení byl zbytek skupiny za své jednání postižen. Možnost delikventů se vzájemně spravedlivě vyrovnat (regresem) je pak na nich samotných.
Kritiku věnoval Ústavní soud i zkratkovitým úvahám vrchního soudu o údajném spoluzavinění tehdy nezletilé stěžovatelky na celém útoku, které soud uvedl nad rámec. Nesouvisející úvahy mohou být zdrojem druhotné újmy poškozených. V jejich pozadí může být nepřípustný mýtus ideální oběti jako archetypu, kterému stěžovatelka svým chováním nedostála, a tudíž si (zčásti) za vzniklou újmu „může sama“. Taková argumentace v soudním rozhodnutí je právně nepřípustná, jak v odůvodnění rozhodnutí o vině a trestu, tak i v rozhodnutí o adhezním nároku, a porušuje právo stěžovatelky na ochranu důstojnosti. Vyjadřovací prostředky, jaké orgány činné v trestním řízení používají, přispívají k naplnění závazku státu nepůsobit oběti druhotnou újmu. I volba jazykových prostředků významně přispívá k naplnění principů tzv. procedurální spravedlnosti.
Úkolem vrchního soudu bude v dalším řízení posoudit, nakolik již známé a ve spise obsažené důkazy umožňují učinit závěr o existenci újmy vzniklé trestným činem. Svůj závěr bude muset řádně odůvodnit. Dospěje-li k závěru, že ne všechna tvrzení stěžovatelek mají oporu v provedených důkazech, může v této části stěžovatelky odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. U celého adhezního nároku by však takový postup byl přijatelný pouze tehdy, pokud by vrchní soud mohl na základě důkazů (a srovnáním s obdobnými případy) dospět k závěru, že v důsledku trestného činu stěžovatelkám žádná tvrzená újma nevznikla.
Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2083/23 je dostupný 
zde (655 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu