Ústavní soud, TZ 71/2024
V nálezu se Ústavní soud věnoval ústavně souladné aplikaci institutu prohlášení viny v trestním řízení. Stěžovatel byl nejprve odsouzen pouze k peněžitému trestu, až v odvolacím řízení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Ústavní soud se proto vyslovil k podmínkám, za kterých soud není oprávněn prohlášení viny přijmout. Přezkum rozhodnutí nelze vyloučit tam, kde po prohlášení viny (nově) zjištěné skutečnosti založily důvodné pochybnosti o vině obžalovaného. Ústavní soud také konkretizoval poučovací povinnost soudu ve vztahu k hrozící sankci.
Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu odsouzen za přečin krádeže, kterého se měl dopustit tím, že se v dubnu 2022 dostavil spolu se spoluobžalovaným na staveniště budoucí čerpací stanice s přichystanou prázdnou nádrží o objemu 1 000 litrů, poškodil ochranné prvky tří nádrží strojů a přečerpal nejméně 295 litrů nafty. Na místě je zadržela policejní hlídka poté, co jí zaměstnanec společnosti provádějící stavbu oznámil nečekaný úbytek paliva ze tří stavebních strojů. Jakožto zadržená osoba byl stěžovatel téhož dne vyslechnut a ke krádeži se doznal. O pár dní později bylo stěžovateli sděleno podezření ze spáchání přečinu krádeže. Ke krádeži se opět doznal a vyjádřil nad svým chováním lítost a přání oslovit poškozenou společnost za účelem rychlé náhrady způsobené škody.
Většina nafty byla poškozené vrácena, takže způsobená škoda byla posléze vyčíslena na 12 910 Kč. Podle policejního úředního záznamu se stěžovatel dohodl s poškozenou společností na úhradě částky 50 000 Kč, jejíž odeslání z bankovního účtu doložil na svém mobilním telefonu. Úhradu potvrdila i poškozená společnost. Po nařízení hlavního líčení stěžovatel zaslal okresnímu soudu dopis, v němž výslovně prohlásil vinu ke spáchanému skutku, vyjádřil nad svým jednáním lítost a stud a pokusil se čin (i jeho nepochopitelnost) vysvětlit osobními a rodinnými problémy. Při hlavním líčení stěžovatel (nezastoupený obhájcem) k věci samé uvedl, že chce prohlásit vinu a souhlasí s popisem skutku i právní kvalifikací uvedenou v návrhu na potrestání. Rozumí tomu, že se nebude moci odvolat do výroku o vině, bude-li přijato prohlášení viny, které činí dobrovolně. Státní zástupce s přijetím prohlášení viny vyslovil souhlas. Soud proto vyhlásil usnesení, kterým přijal stěžovatelovo prohlášení viny.
Okresní soud poté vyhlásil napadený rozsudek, kterým stěžovatele odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 60 000 Kč. Zároveň uložil oběma obžalovaným povinnost nahradit poškozené společnosti škodu ve výši 12 910 Kč. V očích soudu stěžovateli výrazně polehčilo prohlášení viny. Naopak mu přitěžuje jeho trestní minulost. Stěžovatel však podle okresního soudu nedoložil, že zaplatil poškozené společnosti částku 50 000 Kč. Uložením peněžitého trestu dal soud stěžovateli šanci vyhnout se výkonu trestu odnětí svobody ze starších odsouzení. Proti rozsudku podal státní zástupce odvolání, neboť považoval trest za nepřiměřeně mírný. Stěžovatel byl mnohokrát v minulosti trestán a ukládání peněžitých trestů jej neodradilo od dalšího páchání trestné činnosti, navíc ve zkušební době trestu uloženého za v podstatě totožnou trestnou činnost. Krajský soud zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a sám stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že zákaz bránit se proti výroku o vině opravným prostředkem je protiústavní. Takováto aplikace institutu prohlášení viny je v rozporu se základními zásadami trestního řízení. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv na soudní ochranu a na obhajobu.
Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Svatoň) zrušil napadená rozhodnutí, protože jimi došlo k porušení ústavních práv stěžovatele na soudní ochranu a na obhajobu.
V nálezu se Ústavní soud věnoval procesním důsledkům prohlášení viny. Soud není oprávněn prohlášení viny obžalovaného přijmout v situaci, kdy má o jakémkoliv relevantním aspektu skutkového stavu důvodné pochybnosti. Institut prohlášení viny totiž nedává státním orgánům možnost obcházet pravidlo in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obžalovaného) a zásadu materiální pravdy. Zásada materiální pravdy spočívá v povinnosti orgánů činných v trestním řízení postupovat tím způsobem, aby byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. Orgány činné v trestním řízení přitom postupují v souladu se svými právy a povinnostmi za součinnosti stran. Pro řízení rozhodné skutečnosti musí být přezkoumány i v případě, pokud se obviněný k trestnému činu dozná.
Omezenou možnost podání opravných prostředků v řízeních, v nichž obžalovaný prohlásil vinu, je nutné interpretovat v souladu se zmíněnou zásadou materiální pravdy. Založí-li nově zjištěné skutečnosti důvodné pochybnosti o vině obžalovaného, jako tomu bylo i v nyní projednávané věci, nelze přezkum odsuzujících rozhodnutí zákonem vyloučit. V těchto případech tedy obviněný má možnost uplatnit opravný prostředek.
Účelem prohlášení viny je zrychlit řízení tam, kde se strany trestního řízení shodly v otázce viny, ale nikoliv v otázce trestu. Proto je důležité poskytnout obžalovanému úplné a srozumitelné poučení zejména v oblasti hrozících sankcí. V první řadě je třeba trvat na poučení obžalovaného o rozsahu zákonné trestní sazby tak, aby obžalovaný věděl, jaký konkrétní trest mu hrozí. Zpravidla bude nutné obžalovanému vysvětlit, že mu právní řád v návaznosti na prohlášení viny negarantuje uložení mírného trestu (a už vůbec jeho mimořádné snížení). Obžalovaný by také měl být poučen, že odvolací soud může uložený trest zpřísnit.
Okresní soud bude muset ve stěžovatelově případu rozhodnout znovu – poté, co se stěžovateli dostane řádné a srozumitelné poučení o důsledcích aplikace institutu prohlášení viny.
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1873/23 je dostupný 
zde (694 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu