Ústavní soud, Brno, TZ 102/2017
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Stěžovatel byl v padesátých letech nezákonně odsouzen, protože z náboženských důvodů odepřel vykonávat vojenskou službu. Ve vězení strávil více než jeden a půl roku. Poté, když Nejvyšší soud v roce 2003 rozhodnutí o odsouzení zrušil a zprostil stěžovatele obžaloby, žádal stěžovatel o odškodnění. S žádostí o náhradu nemateriální újmy však neuspěl a proto následně zažaloval Českou republiku – Ministerstvo spravedlnosti o zaplacení částky 900 000 Kč. Obecné soudy jeho žalobě nejprve nevyhověly a až po kasačním zásahu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 3438/11 ze dne 23. 5. 2012) Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl, že požadovaná částka se jako náhrada nemajetkové újmy za nezákonný zásah do osobní svobody stěžovatele jeví jako přiměřená. Odvolací Městský soud v Praze následně žalobu zamítl, protože okolnosti odvíjející se od uplatnění nároku vedou podle něj k závěru, že stěžovateli lze vyhovět pouze formou morálního zadostiučinění (konstatováním porušení práv stěžovatele bez finanční náhrady). Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud s tvrzením, že rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.
Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. V projednávané věci bylo klíčovou otázkou, zda v případě stěžovatele, kdy nemajetková újma byla způsobena v důsledku nezákonného odsouzení, resp. zbavení osobní svobody, postačí pouhé konstatování porušení práva ve výroku rozsudku, či zda je spravedlivé, aby mu bylo poskytnuto rovněž přiměřené zadostiučinění v penězích.
Judikatura Ústavního soudu se v přístupu k otázce takzvaných odpíračů vojenské služby vyvíjela. Podle některých senátů Ústavního soudu totiž měli odpírači vojenské služby, kteří byli za minulého režimu uvězněni, nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích na základě čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přestože ta nebyla v době jejich věznění pro Českou republiku závazná.
Ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (viz tisková zpráva a stanovisko pléna: https://goo.gl/xF1iKf) však vyplývá, že Ústavní soud uznal, že jeho dosavadní výklad čl. 5 odst. 5 Úmluvy, uplatňovaný některými senáty, byl chybný, a nově poskytl ve stanovisku výklad správný. Zaměřil se však rovněž na žadatele, kteří - inspirováni dřívějším chybným výkladem - požádali o přiměřené zadostiučinění, a ve vztahu k nim založil fikci, že k dosud podaným žádostem je třeba přistupovat tak, jako by onen původní výklad byl správný, neboť právě na tomto předpokladu bylo založeno jejich legitimní očekávání, že i jim bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění stejně jako jiným osobám v obdobné situaci.
Odklon v jejich neprospěch (včetně nynějšího stěžovatele) by byl zjevně nespravedlivý a vytvářel by tím další nerovnost a křivdu v rámci této skupiny osob, které se nacházely ve srovnatelné právní situaci, řádně se domáhaly svých práv, nicméně jen některé z nich měly to „štěstí“, že jim zadostiučinění v penězích bylo přiznáno.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2533/16 je dostupný 
zde (250 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu