Ústavní soud TZ 15/25
Ústavní soud aplikoval závazné závěry nedávného plenárního nálezu v kauze Milion chvilek pro demokracii. Právnickým osobám podle něj svědčí právo na ochranu dobré pověsti, a mohou požadovat za způsobenou nemajetkovou újmu zadostiučinění, tedy i omluvu. Ústavní soud dnes vyhlášeným rozhodnutím nepředjímá, zda se politik za své výroky musí PR agentuře omluvit. Obecné soudy mu však takovou povinnost smí uložit.
V roce 2015 měl Andrej Babiš (vedlejší účastník) v souvislosti s kauzou fotomontáže ministra vnitra ve společnosti nahé ženy v médiích pronést několik výroků na adresu PR agentury (stěžovatelky). Konkrétně šlo o následující výroky: „To je zase nějaká provokace z pera PR agentury Bison & Rose.“, „Je jak z pera jeho agentury Bison & Rose“, „Je to nesmysl, je to nějaká provokace z dílny Bison & Rose“, „To je nesmysl, to je zase nějaká provokace asi z dílny agentury Bison & Rose“. Stěžovatelka se následně domáhala, aby se jí politik za tyto výroky omluvil. V kauze probíhá již druhá linie řízení, neboť po zásahu Nejvyššího soudu se řízení vrátilo na začátek.
Nejprve krajský soud rozsudkem z roku 2016 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky vrchní soud rozsudkem z roku 2017 rozhodnutí krajského soudu potvrdil a změnil ho pouze v nákladovém výroku. Oba soudy vyšly z toho, že výroky vedlejšího účastníka byly svým obsahem jednoznačně hodnotícími úsudky, které při posouzení jejich vzniku v kontextu dalších prokázaných skutečností měly reálný základ. Šlo o přípustnou kritiku nevybočující z mezí svobody projevu. Nejvyšší soud však k dovolání stěžovatelky rozsudkem z roku 2020 zrušil obě rozhodnutí nižších soudů a případ vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu byly výroky vedlejšího účastníka skutkovými tvrzeními, jež byla způsobilá zasáhnout do pověsti stěžovatelky. Bylo proto na vedlejším účastníkovi, aby pravdivost těchto tvrzení v řízení prokázal.
V dalším řízení krajský soud vyzval vedlejšího účastníka, aby označil důkazy k prokázání pravdivosti svých tvrzení o stěžovatelčině autorství fotomontáže. Vedlejší účastník žádné důkazy nenavrhl, pouze uvedl, že nikdy netvrdil, že by stěžovatelka byla autorkou fotomontáže. Krajský soud rozsudkem z února 2021 žalobě vyhověl a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost veřejně se stěžovatelce omluvit. Podle krajského soudu vedlejší účastník neunesl důkazní břemeno ohledně pravdivosti svých výroků, což odůvodňuje závěr, že těmito výroky zasáhl do stěžovatelčiny pověsti. Vedlejší účastník druhý rozsudek krajského soudu napadl odvoláním a věcí se znovu zabýval vrchní soud. V průběhu odvolacího řízení, konkrétně v říjnu 2021, Nejvyšší soud v jiné věci právně uzavřel, že právnické osoby podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014, která dopadala i na posuzovanou věc, vůbec nemají právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti. Vrchní soud pak pod vlivem této, nové, judikatury Nejvyššího soudu rozsudkem z května 2022 druhý rozsudek krajského soudu změnil a žalobu opět zamítl. Stěžovatelka se pak znovu dovolala a Nejvyšší soud v pořadí již druhé dovolání stěžovatelky odmítl s tím, že nemá důvod odchýlit se od právního názoru vysloveného v říjnu 2021.
Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Veronika Křesťanová) zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího. Rozhodnutí porušila stěžovatelčino právo na ochranu dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nižší soudy dospěly k názoru, že politik (vedlejší účastník) svými výroky fakticky učinil skutková tvrzení, jejichž pravdivost před soudem nebyl schopen prokázat, a zasáhl jimi do pověsti stěžovatelky. Následně však vrchní soud a Nejvyšší soud aplikovaly právní závěry, které Ústavní soud v nedávném nálezu pléna překonal. Podle dosavadní sbírkové judikatury Nejvyššího soudu nebylo možné k odčinění nemajetkové újmy utrpěné právnickou osobou způsobené (samotným) zásahem do pověsti přiznat zadostiučinění, a to ani ve formě omluvy. Podle zmíněného nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 26/24 Milion chvilek pro demokracii však právo na odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění lze považovat za účinný prostředek ochrany dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny tam, kde jiné prostředky účinné nejsou, a takové právo právnické osobě náleží při zásahu do pověsti i podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014, tedy podle tzv. nového občanského zákoníku. Stejně rozhodl Ústavní soud i v nyní posuzovaném případě.
Odmítne-li soud poskytnout právnické osobě omluvu za tvrzený zásah do pověsti s odůvodněním, že právo na omluvu (odčinění nemajetkové újmy) podle hmotného práva vůbec nemá, zasáhne do jejího práva na ochranu dobré pověsti zaručeného čl. 10 odst. 1 Listiny. Ústavní soud tedy musel rozhodnutí Nejvyššího soudu a vrchního soudu zrušit. Případ se vrací před odvolací soud, který je rozhodnutím Ústavního soudu vázán.
Ústavní soud nijak nepředjímá, zda se politik za své výroky nakonec bude muset agentuře omluvit. Ústavní soud však závazně vyslovil, že obecné soudy mu takovou povinnost smí uložit.
Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2672/23 je dostupný 
zde (427 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu