Ústavní soud TZ 21/25
Hrozba vysokým trestem není bez dalšího důvodem pro omezení osobní svobody z důvodu tzv. útěkové vazby. Trestní soudy musí zohlednit argumenty obviněného a musí pamatovat na doktrínu zesílených důvodů, pokud je obviněný ve vazbě již delší dobu. V posuzované věci soudy nedostály požadavkům, které na ně rozhodovací praxe Ústavního soudu klade. V podstatě vyšly jen z toho, že stěžovateli hrozí vysoký trest odnětí svobody. Pečlivě nezohlednily jeho argumenty a nepředložily žádné silné důvody pro zachování vazby.
Případ se týká zvlášť závažného zločinu vraždy. Stěžovatel je jedním z obviněných, vraždu poškozeného si měl objednat. Krátce po zahájení trestního stíhání stěžovatele vzaly trestní soudy stěžovatele do vazby. Podle obžaloby byl důvodem, proč stěžovatel navedl jednoho z pachatelů ke spáchání činu, vleklý spor mezi stěžovatelovou dcerou a poškozeným, jejím bývalým partnerem, o péči o jejich nezletilého syna (stěžovatelova vnuka). V přípravném řízení trestní soudy opakovaně rozhodovaly o vazbě, vždy v neprospěch stěžovatele. V řízení před soudem, tedy po podání obžaloby, Krajský soud v Hradci Králové ponechal stěžovatele ve vazbě a zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby ani vazbu nenahradil tzv. vazebními substituty. Krajský soud mimo jiné nepřisvědčil stěžovatelově argumentu, že nikoho nenavedl ke spáchání trestné činnosti. Stěžovatelova motivace pramenila z rodinné situace, především mu však hrozí vysoký trest odnětí svobody (15 až 20 let, případně výjimečný trest). Případné uložení trestu může mít vzhledem k jeho věku závažné následky. To vše zakládá velmi silný motiv, aby se stěžovatel skrýval před trestním stíháním a potrestáním. Důvod tzv. útěkové vazby tedy existuje. Stěžovatel se následně obrátil na Vrchní soud v Praze se stížností, kterou však vrchní soud zamítl. Uvedl, že již hrozba odnětí trestu odnětí svobody v délce alespoň osmi roků je „sama o sobě“ důvodem pro obavu, že se stěžovatel bude vyhýbat trestnímu stíhání. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že hrozba vysokým trestem odnětí svobody bez dalšího naplňuje útěkový vazební důvod.
Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Zdeněk Kühn) ústavní stížnosti vyhověl a napadená usnesení zrušil. Rozhodnutími krajského soudu a vrchního soudu byla porušena základní práva stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod a na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Trestní soudy opřely svá rozhodnutí o tzv. útěkový vazební důvod, podle něhož obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.
K útěkové vazbě se Ústavní soud v minulosti opakovaně vyjadřoval. První pravidlo vyslovené v judikatuře Ústavního soudu se týká samotné délky trestu odnětí svobody, která hrozí. Aby trestní soudy mohly úspěšně argumentovat hrozbou vysokého trestu, musí ji vymezit, upřesnit a opřít o konkrétní okolnosti případu. I když obviněnému hrozí trest odnětí svobody ve výměře nejméně osmi let, není tato hrozba vždy automatickým argumentem pro použití vazby. Druhé pravidlo vyžaduje, aby trestní soudy neopíraly vazební rozhodnutí výlučně o hrozbu vysokým trestem, ale vzaly v potaz další argumenty. Především musí zohlednit protiargumenty obviněného, kterými prokazuje silné důvody, jež zeslabují či odstraňují důvodnou obavu z útěku nebo skrývání se. To vše v jejich vzájemné souvislosti. A konečně zatřetí, posouzení rizika útěku je komplexní, obzvlášť pokud vazba trvá delší dobu. Původní argumenty ve prospěch uvalení vazby totiž nemusí stačit.
Napadená rozhodnutí ústavním požadavkům nedostála. Krajský soud upřel svou pozornost jen na hrozbu vysokého trestu a stěžovatelovy argumenty pominul. Teprve vrchní soud vzal tyto argumenty na vědomí, své rozhodnutí však opět založil jen na hrozbě vysokého trestu. Hrozba trestu odnětí svobody v délce nejméně osmi let ovšem není bez dalšího důvodem pro použití vazby. Oba trestní soudy pečlivě nezvážily všechny stěžovatelovy protiargumenty v jejich vzájemné souvislosti, ani nepředložily žádné dodatečné důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě. Vrchní soud se také nevypořádal se stěžovatelem namítanou judikaturou.
Soudy pochybily i s ohledem na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Všechna vazební rozhodnutí v kauze stěžovatele totiž opakují tytéž argumenty: povaha a závažnost trestného činu, motiv k jeho spáchání, hrozba trestu odnětí svobody (nejméně 15 let) a závažné dopady případného odsouzení s ohledem na věk. Taková argumentace neobsahuje silné důvody, kvůli kterým stěžovatel musí zůstat nadále ve vazbě.
Trestní soudy nesmí zapomínat, že vazba je nejzazším prostředkem pro zajištění účelu trestního řízení. Nesmí ji nadužívat, obzvlášť u dlouhotrvající vazby. Pokud orgány činné v trestním řízení trvají na zachování vazby, tíží je argumentační břemeno. To však v nynější věci neunesly, proto Ústavní soud zasáhl svým zrušujícím nálezem.
Nález Ústavního soudu IV. ÚS 170/25 je dostupný 
zde (493 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu