Ústavní soud TZ 11/25
Možnost odkázat poškozené s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních nelze nadužívat, jinak obětem hrozí riziko sekundární viktimizace. To platí i pro rozhodování trestním příkazem. Ústavní soud proto zvažoval různé procesní cesty, jak s úspěšným návrhem zvláště zranitelné oběti naložit. Principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů nejlépe odpovídá pouze částečné zrušení napadeného trestního příkazu ve výroku týkajícím se adhezního nároku. Jde však o řešení dočasné. Je úkolem zákonodárce chybějící ochranu poškozených ve zjednodušených řízeních ústavně souladným způsobem ošetřit.
Obviněný byl usnesením policejního orgánu ze dne 29. 9. 2023 obviněn ze spáchání přečinů sexuálního nátlaku (ve vztahu k první stěžovatelce) a poškozování cizích práv (ve vztahu k druhé stěžovatelce, církvi). Obviněný se coby kazatel před první stěžovatelkou obnažoval, přiměl ji k fyzickému kontaktu s jeho nahým tělem a měl na ni narážky se sexuálním podtónem. Činil tak, byť si byl vědom její značné zranitelnosti. První stěžovatelka se chování obviněného podvolila, neboť byla pod vlivem léků na spaní a zejména byla přesvědčena, že faráře musí vždy uposlechnout. Druhé stěžovatelce pak obviněný záměrně poskytl nepravdivé informace o důvodech ukončení svého předchozího působení v jiné církvi. Měl tvrdit, že tímto důvodem byl syndrom vyhoření a jednorázová nevěra, ačkoli skutečným důvodem byla opakovaná nevěra a nevhodné chování v sexuální oblasti k více ženám. V důsledku toho pak došlo k vážnému poškození dobré pověsti druhé stěžovatelky, která byla po určitou dobu veřejně spojována s problémem sexuálního zneužívání ze strany duchovních.
Po vznesení obvinění obě stěžovatelky uplatnily nárok na náhradu újmy. První stěžovatelka ve svém návrhu podrobně popsala, jaké dopady na ni mělo jednání obviněného, a to včetně prožívaných duševních útrap, psychosomatických problémů, nutnosti pravidelných návštěv psycholožky a sebevražedných myšlenek. Za vytrpěné příkoří a duševní útrapy požadovala náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč. Druhá stěžovatelka poukázala na mediální spojení církve s problémem sexuálního zneužívání a na narušení důvěry žen, jež byly vystaveny nevhodnému sexuálnímu chování obviněného, v duchovní a církev obecně. Za poškození své dobré pověsti církev požadovala náhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč. Uplatnila rovněž nárok na náhradu škody ve výši 4 800 Kč.
Okresní soud trestním příkazem shledal obviněného vinným ze spáchání přečinů sexuálního nátlaku a poškozování cizích práv. Za to jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře deseti měsíců s podmíněným odkladem na dobu 40 měsíců a trestu zákazu duchovenské činnosti v církvích a náboženských společnostech na dobu 60 měsíců. Obě stěžovatelky byly se svými nároky na náhradu újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Jelikož bylo rozhodováno trestním příkazem, napadené rozhodnutí okresního soudu neobsahuje odůvodnění. Před Ústavním soudem stěžovatelky napadly trestní příkaz v té části výroku, jímž byly odkázány se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ústavní soud (soudce zpravodaj Milan Hulmák) stížnosti vyhověl ve vztahu k první stěžovatelce, zvláště zranitelné oběti sexuálního nátlaku. Zrušil trestní příkaz v části, jímž byla žena se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Vůči první stěžovatelce se soud dopustil porušení jejího základního práva na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na osobní integritu podle čl. 7 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost církve ale Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh.
Trestní příkaz je obecně prostředkem sloužícím ke zjednodušení a urychlení trestního řízení ve skutkově a právně méně složitých věcech. Ze zákona neobsahuje odůvodnění a není-li podán odpor, představuje poslední rozhodnutí obecných soudů v trestní věci, jako tomu bylo i v tomto případě. Vzhledem k zákonné absenci odůvodnění Ústavní soud nemohl zjistit, jaké úvahy vedly okresní soud k nepřiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy. Samotná skutečnost, že tento nárok nebyl první stěžovatelce přiznán, však značí, že jej okresní soud nepovažoval za prokázaný, a to ani zčásti. Vzhledem ke skutkovým okolnostem případu Ústavní soud nemohl s tímto závěrem souhlasit. Právo na náhradu újmy na přirozených právech totiž plynulo první stěžovatelce již ze samotné podstaty spáchané trestné činnosti. I kdyby poškozená nebyla schopna prokázat žádný jiný ze svých nároků na náhradu nemajetkové újmy, okresní soud jí měl přiznat zadostiučinění alespoň v tomto rozsahu.
Autonomie v sexuální oblasti je jedním z nejniternějších aspektů soukromé sféry jednotlivce a neodmyslitelnou součástí lidské důstojnosti. Nedílnou součástí základních práv na zachování lidské důstojnosti a na osobní integritu je i právo na náhradu újmy způsobené nepřípustným zásahem do nich, byl-li vznik takové újmy prokázán. Vzhledem k podstatě a účelu adhezního řízení nemohou trestní soudy nadužívat možnost odkázat poškozené s jejich nároky na řízení před civilními soudy. Takový postup by mohl přinejmenším u některých skupin poškozených (typicky zvlášť zranitelných obětí) vést k tzv. sekundární viktimizaci.
Tato základní východiska se uplatní vždy, i když soudy rozhodují trestním příkazem. Ústavní soud si je vědom specifik zjednodušených řízení, včetně doktríny nedělitelnosti (jednoty) trestního příkazu a jeho jednotlivých výroků. Proto zvažoval různé procesní cesty, jak s návrhem první stěžovatelky v návaznosti na porušení jejích základních práv naložit. Ústavou stanovené povinnosti chránit základní práva všech jednotlivců v maximální možné míře a ústavnímu principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci nejlépe odpovídá pouze částečné zrušení napadeného trestního příkazu ve výroku týkajícím se adhezního nároku stěžovatelky, a to i za cenu narušení doktríny nedělitelnosti (jednoty) trestního příkazu.
Obecné soudy tak budou muset znovu rozhodnout o adhezním nároku první stěžovatelky. Jedním z možných řešení může být vydání doplňujícího trestního příkazu, kterým by soud znovu rozhodl pouze o adhezním nároku první stěžovatelky. Konstrukce provedená Ústavním soudem v jeho aktuální judikatuře však představuje pouze dočasné řešení. Poškození mají mít zákonem stanovenou možnost domáhat se ochrany svých základních práv před obecnými soudy v souladu s čl. 90 Ústavy. Je úkolem zákonodárce, aby problematiku ochrany základních práv poškozených ve zjednodušených řízeních koncepčně vyřešil.
Návrh církve (druhé stěžovatelky) byl oproti tomu odmítnut. Církev jakožto právnická osoba není nositelem základního práva na zachování lidské důstojnosti nebo práva na osobní integritu. Nelze u ní ani konstruovat riziko tzv. sekundární viktimizace. U druhé stěžovatelky proto není dán žádný z naléhavých důvodů, které Ústavní soud vedly k poskytování zvýšené ochrany některým zranitelným skupinám poškozených v adhezním řízení.
Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2118/24 je (včetně odlišného stanoviska soudce Fialy) dostupný 
zde (648 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu