Ústavní soud TZ 34/25
Skupina 71 poslanců (navrhovatelka) před Ústavním soudem napadla dvě odlišná ustanovení, z nichž jedno se týká snížení státní podpory stavebního spoření a druhé časových (intertemporálních) účinků novely zákona o stavebním spoření. Ustanovení § 10 odst. 2 zákona o stavebním spoření v napadené části zní: „Poskytovaná záloha státní podpory činí 5 % z uspořené částky v příslušném kalendářním roce, maximálně však z částky 20 000 Kč.“ Přechodné ustanovení čl. XXII zákona č. 349/2023 Sb., zní: „Ustanovení § 10 zákona č. 96/1993 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije na smlouvu o stavebním spoření bez ohledu na datum, kdy byla smlouva uzavřena. Tím nejsou dotčeny nároky na státní podporu vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Prvně uvedené ustanovení zákona napadla pro jeho tvrzený rozpor s právem na bydlení. U druhého z napadených ustanovení zákona namítala rozpor s důvěrou dotčených účastníků stavebního spoření v právo, principem pacta sunt servanda, ochranou spotřebitele a právem na ochranu majetku.
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Milan Hulmák) návrh na zrušení napadených ustanovení zamítlo. V řízení totiž nebyl prokázán jejich rozpor s navrhovatelkou namítanými ustanoveními ústavního pořádku České republiky.
Ústavní soud nejdříve posuzoval souladnost samotné změny výše státní podpory stavebního spoření s ústavním pořádkem, konkrétně s právem na bydlení. Dospěl k závěru, že ji nelze považovat za protiústavní.
Právo na bydlení lze dovodit z čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, interpretovaného ve světle čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Jádro práva na bydlení představuje právo osob, které se z důvodu nedostatku prostředků nacházejí v hmotné nouzi, na zajištění základní důstojné existence v oblasti bydlení. Zákonodárce má značnou volnost ve volbě prostředků k zajištění tohoto práva (například formou naturálního plnění nebo sociálních dávek).
Zákonodárci neplyne z ústavního pořádku pozitivní závazek zakotvit v právním řádu systém stavebního spoření, natož povinnost zakotvit jej v určité podobě nebo jej podporovat určitým způsobem. Navíc na rozdíl od úvěru ze stavebního spoření, u „pouhého“ spoření, v rámci něhož je poskytována státní podpora, zákon nezakotvuje podmínku využití naspořených prostředků právě na financování bytových potřeb účastníků. Tyto peněžité prostředky mohou účastníci využít libovolným způsobem a k libovolnému účelu. Otázka výše státní podpory stavebního spoření se proto práva na bydlení dotýká pouze okrajově a nezasahuje do jeho esenciálního obsahu (jádra). Skutečnost, že se zákonodárce rozhodl snížit výši státní podpory stavebního spoření a upřednostnit jiné nástroje v oblasti zabezpečení a podpory bytových potřeb jednotlivců, tedy nelze to považovat za protiústavní.
Následně Ústavní soud posuzoval přechodné ustanovení, podle něhož se změna výše státní podpory dotkne do budoucna všech stávajících smluv o stavebním spoření bez ohledu na okamžik, kdy byly uzavřeny. Ani v případě přechodného ustanovení Ústavní soud neshledal rozpor s ústavním pořádkem. Ústavní soud mimo jiné zopakoval, že nepravá retroaktivita je obecně přípustná, ledaže protiústavně zasahuje do principu právní jistoty a principu důvěry v právo podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. To se však v posuzovaném případě nestalo.
Zájem účastníků stavebního spoření, u nichž v rozhodné době pořád běžela šestiletá vázací doba, na zachování předchozí právní úpravy nepřevyšoval veřejný zájem na konsolidaci veřejných financí a snížení deficitu státního rozpočtu.
Účastníkům stavebního spoření nevzniklo legitimní očekávání, že jim bude po celou šestiletou dobu vázanosti připsána (a eventuálně i vyplacena) státní podpora v určité výši. Státní podpora je poskytována pouze formou ročních záloh, jejichž výše se zásadně odvozuje od skutečně uspořené částky v příslušném kalendářním roce. Vyplacení záloh je závislé na tom, že účastník po dobu šesti let ode dne uzavření smlouvy buď nenakládal s uspořenou částkou, nebo v tomto období získal tzv. překlenovací úvěr a finanční prostředky použil na bytové potřeby. Na základě zákona o stavebním spoření je tudíž individualizovatelná pouze maximální možná výše státní podpory stavebního spoření, ale nikoli výše státní podpory, která bude účastníkovi ve formě záloh skutečně připsána nebo vyplacena.
Ústavní soud také nepřisvědčil námitce, že stát má postavení „nepřímého účastníka“ smlouvy o stavebním spoření, proto státní podporu neměl snižovat a měl dodržet principy ochrany spotřebitele a zásadu, že smlouvy se mají dodržovat. Státní podpora stavebního spoření je jednou z forem přímé (peněžité) veřejné podpory poskytované ze státního rozpočtu. Nejde o nárok ze smluvního vztahu mezi účastníkem stavebního spoření a stavební spořitelnou. Stát není stranou smlouvy o stavebním spoření, tou je ze zákona stavební spořitelna a účastník stavebního spoření. Mezi státem, stavební spořitelnou a zejména účastníkem stavebního spoření nevzniká v důsledku poskytování státní podpory soukromoprávní smluvní vztah.
Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/24 je dostupný 
zde (886 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu