Ústavní soud TZ 79/25
Dnes se završí desetileté funkční období soudce Jaromíra Jirsy. Někteří soudci během svého působení na Ústavním soudu sami projdou proměnou, jiní naopak promění své okolí. Jaromír Jirsa byl bezpochyby tím druhým případem.
Kdybych měl jeho osobnost vystihnout jedním slovem, zvolil bych prostě slovo „soudce“. Nepotkal jsem nikoho, kdo by svým chováním, uvažováním a vystupováním tuto profesi ztělesňoval dokonaleji. Jaromír Jirsa je soudcem nepřetržitě už 33 let. Začínal u Obvodního soudu pro Prahu 8, poté se stal místopředsedou Obvodního soudu pro Prahu 1 a od roku 2007 působil na Městském soudu v Praze, kde později zastával funkci místopředsedy. K tomu byl osm let prezidentem Soudcovské unie a patřil k nejuznávanějším odborníkům v oblasti občanského práva procesního.
Jeho jmenování na Ústavní soud v roce 2015 proto nepředstavovalo žádné překvapení. Na rozdíl od akademiků, kteří si museli zvykat na složitý mechanismus soudních procesů, byl soudce Jirsa od prvního dne ve svém živlu. Energicky se ujímal každého nového spisu, už při jeho čtení si dělal poznámky a průběžně volal svým asistentům, co mají připravit, odeslat nebo zjistit. I díky tomu rozhodoval rychle a účastníky řízení zbytečně nenapínal – jemu svěřené ústavní stížnosti byly vyřízeny v průměru za 69 dní, zatímco průměr u ostatních soudců byl o 50 dní delší. A co víc, do konce svého funkčního období rozhodl všechny přidělené věci a svému nástupci zanechává čistý stůl.
Za dobu svého působení byl soudcem zpravodajem ve 2951 řízeních, z nichž 141 skončilo vydáním nálezu. I široké veřejnosti jsou známé jeho plenární nálezy, ať už šlo o zdanění církevních restitucí (Pl. ÚS 5/19), shromažďování telekomunikačních údajů (Pl. ÚS 45/17) anebo o zrušení chirurgického zákroku jakožto podmínky pro úřední změnu pohlaví (Pl. ÚS 52/23); plenárních nálezů má ovšem další dvě desítky (a neméně důležitých).
Na pozadí těchto „velkých“ plenárních nálezů by nemělo zůstat přehlédnuto, že Jaromír Jirsa významně formoval také judikaturu Ústavního soudu v rodinných věcech. Z jeho rozhodnutí bylo vždy patrné, že za středobod těchto sporů považoval děti, jejichž nejlepší zájem je třeba chránit nade vše – navzdory rozhádaným rodičům i navzdory mechanickému přístupu některých soudů. Krásně to vystihuje věta z jednoho z jeho posledních nálezů (II. ÚS 1504/25): „Děti nezatěžují jen jejich rodiče nerozumným a často sobeckým chováním v průběhu opatrovnického řízení, ale rovněž stát, který na druhou stranu často není schopen zajistit právo dítěte na bezprůtahové a efektivní řízení – znovu zdůrazněno – jehož hlavním účastníkem je dítě (nikoli jeho rodiče).“
Jaromír Jirsa byl – a zůstává – přísným soudcem, který na své spolupracovníky i na sebe kladl ty nejvyšší nároky. Nesnášel výmluvy, lenost a prázdné teoretické debaty, ale každému, kdo se na něj obrátil s prosbou o pomoc či radu, vždy ochotně a rychle vyšel vstříc. Jeho důraz na racionalitu a efektivitu rozhodování se stal pro všechny z nás, kdo měli tu čest s ním spolupracovat, cennou životní zkušeností.
Jaromír Jirsa pravidelně začínal svá vystoupení na plenárních poradách slovy: „Budu stručný…“. Pokusím se o totéž: Děkujeme za deset let ve službě ochrany ústavnosti. Tvůj tah na branku (a anglický humor) nám budou chybět.
Vlastimil Göttinger
generální sekretář
