Ústavní soud, Brno, TZ 101/2017
III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudky Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, neboť jimi a řízeními předcházejícími jejich vydání bylo porušeno právo stěžovatelky na přístup k soudu a stěžovatelčina svoboda vyznání.
Stěžovatelka uzavřela s Arcibiskupstvím pražským (v tomto řízení vedlejší účastník) v září 2002 pracovní smlouvu, podle níž pro něj vykonávala funkci pastorační asistentky. Čtyři roky předtím a čtyři roky potom – v letech 1998 a 2006 byla do této funkce i opakovaně ustanovena jednostranným právním úkonem. Následně dal vedlejší účastník opakovaně stěžovatelce výpověď z pracovního poměru, přičemž stěžovatelka se vždy domohla určení její neplatnosti soudem, a to až do řízení, z nějž vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí. Ta byla vydána v průběhu řízení před obecnými soudy, v němž se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou jí jako zaměstnankyni dal vedlejší účastník v srpnu 2012. Obvodní soud pro Prahu 1 nejprve stěžovatelce vyhověl, odvolací Městský soud v Praze však přisvědčil námitce vedlejšího účastníka ohledně nedostatku pravomoci soudu a žalobu stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka podle odvolacího soudu vykonávala pro vedlejšího účastníka duchovenskou činnost, a tedy nebyla ve vztahu k němu v pracovním poměru, nýbrž ve služebním poměru duchovního. Zánik takového služebního poměru spadá dle soudu do sféry vnitřní autonomie církve dle čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud následně zamítl dovolání stěžovatelky s tím, že pro absenci pravomoci soudu je nerozhodné, zda stěžovatelka byla duchovní Církve římskokatolické či nikoliv, neboť i kdyby nebyla, náplň její činnosti pro vedlejšího účastníka měla převážně duchovní povahu. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud s tvrzením, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu, když se odmítly zabývat podstatou věci s odkazem na nedostatek své pravomoci. Zároveň kategoricky odmítá, že by byla „duchovním“, neboť těmi jsou pouze ti, kteří přijali svátost svěcení, kterou stěžovatelka nepřijala a jako manželka a matka ani přijmout nemohla.
Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Čl. 16 odst. 2 Listiny (jakož i § 3 odst. 4 zákona o církvích a náboženských společnostech) omezuje vnitřní autonomii církví a náboženských společností toliko na ustanovování duchovních, nikoliv i na pracovněprávní vztahy s dalšími osobami.
Zákaz interpretace norem vnitřních předpisů církví a náboženských společností neznamená i zákaz jejich aplikace. Obsahuje-li norma českého právního řádu pojem, jehož obsah je vyplněn vnitřním předpisem církve či náboženské společnosti, musí obecné soudy užít takový výklad, který je za správný považován k tomu příslušným orgánem či jehož je dosaženo příslušným postupem uvnitř dané církve či náboženské společnosti.
Tím, že obecné soudy dovodily absenci své pravomoci rozhodnout spor mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, aniž by zjišťovaly, zda stěžovatelka byla v souladu s vnitřními předpisy Církve římskokatolické duchovní této církve či nikoliv, ačkoliv tato skutečnost byla rozhodná pro posouzení, zda v dané věci je dána pravomoc soudů v občanskoprávním řízení dle ustanovení § 7 občanského soudního řádu, a stěžovatelka tvrdila, že duchovní této církve není, dopustily se odmítnutí spravedlnosti a porušily její právo na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Současně tím porušily i stěžovatelčinu svobodu vyznání zaručenou čl. 15 odst. 1 Listiny a čl. 9 odst. 1 Úmluvy, neboť nijak nepřezkoumávaly, zda stěžovatelka vůbec dala platný souhlas se svým ustanovením duchovní Církve římskokatolické, ačkoliv skutkový stav zjištěný po doplnění dokazování odvolacím soudem o tomto zavdával tak silný důvod k pochybnostem, že bylo na vedlejším účastníkovi, aby je vyvrátil. Obecné soudy tak přisoudily stěžovatelce duchovní stav, ačkoliv tato v řízení vyjadřovala opačnou vůli, aniž se zabývaly tím, jestli stěžovatelka do tohoto stavu skutečně patřila.
Dobrovolný souhlas se vstupem do duchovního stavu dle § 4 odst. 3 zákona o církvích a náboženských společnostech má kvintesenciální význam, neboť je jednak předpokladem zachování ochrany svobody vyznání dotčené osoby, jednak je však i relevantním právním důvodem pro omezení možnosti dovolávat se soudního přezkumu otázek vzniku, změny či zániku služebního vztahu duchovního. Vzhledem k mimořádným právním dopadům vstupu do duchovního stavu souhlas dotčené osoby s tímto vstupem nesmí být pouze konkludentní.
V následujícím řízení před obecnými soudy bude proto jejich úkolem provést dokazování za účelem zjištění, zda stěžovatelka měla na základě vnitřních předpisů Církve římskokatolické postavení duchovní osoby této církve, v kterémžto případě jejich pravomoc k meritornímu rozhodnutí jejího sporu s vedlejším účastníkem dána není, nebo zda toto postavení neměla, v kterémžto případě je jejich povinností spor projednat meritorně, respektive meritorně přezkoumat rozhodnutí soudu prvého stupně. Správný výklad těchto vnitřních předpisů tedy obecné soudy musí učinit předmětem dokazování.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3591/16 je dostupný 
zde (333 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu