Ústavní soud TZ 80/25
Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka ve výkonu trestu odnětí svobody, která žádala o jeho přerušení, jelikož se jí narodilo dítě. Obecné soudy její žádost o přerušení výkonu zamítly s odůvodněním, že odsouzená o dítě fakticky nepečuje, zejména protože bylo dítě umístěno do pěstounské péče. Důvodem pro pěstounskou péči bylo ale především to, že byla stěžovatelka ve vazbě (a později ve výkonu trestu odnětí svobody). Rozhodnutí obecných soudů tak z ústavního hlediska neobstojí a Ústavní soud je pro rozpor s právem odsouzené matky na spravedlivý proces a právem na rodinný život zrušil.
Stěžovatelka byla trestně stíhána pro přečin krádeže a během vazby v září 2024 porodila dceru. Po porodu žádala, aby ve výkonu vazby měla dceru u sebe a mohla se o ni starat, její žádost však byla zamítnuta. Jelikož stěžovatelka ani jiná osoba z rodiny nemohla o dítě pečovat, usnesením obvodního soudu bylo dítě na přechodnou dobu svěřeno do pěstounské péče jiných osob. Stěžovatelka byla v únoru 2025 pravomocně odsouzena a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců. V průběhu vazby i výkonu trestu byla stěžovatelka v kontaktu s pěstouny a jejich prostřednictvím i se svou dcerou.
Stěžovatelka v dubnu 2025 podala žádost o přerušení trestu, kterou odůvodnila tím, že má dítě ve věku do jednoho roku, chce je mít u sebe a nesouhlasí s pěstounskou péčí. Okresní soud tuto žádost zamítl. Přihlédl k tomu, že byla před nástupem do výkonu trestu uživatelkou drog. Zohlednil i to, že její starší dcera je v pěstounské péči babičky, ani o ni se tedy nestarala. Mladší dcera pak v současné pěstounské péči prospívá. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka stížnost, které krajský soud nevyhověl. Uvedl, že dříve bylo povinností soudu u matky dítěte mladšího jednoho roku přerušit výkon trestu odnětí svobody. Po novelizaci tohoto ustanovení již soud nemusí přerušit výkon trestu v případě každé ženy odsouzené za přečin, která porodila dítě, jež nedosáhlo věku jednoho roku, ale jen v případě matky o takové dítě pečující. Stěžovatelka se proto obrátila na Ústavní soud.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) ústavní stížnosti odsouzené stěžovatelky vyhověl. Rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatelky na soudní ochranu a na rodinný život. Napadená rozhodnutí proto zrušil.
S uložením nepodmíněného výkonu trestu odnětí svobody rodičům nezletilých dětí je spojen zásah do práva na soukromý a rodinný život. Institut přerušení výkonu trestu v situaci, kdy je vykonáván na těhotné ženě nebo na matce pečující o dítě do jednoho roku věku, představuje určité vážení veřejného zájmu na ochraně společnosti a práva na soukromý a rodinný život, včetně nejlepšího zájmu dítěte. Zákonodárce tímto institutem zajistil možnost přerušit výkon trestu za účelem ochrany práva na rodinný život, které má v zákonem stanovených situacích převážit.
Ustanovení § 325 odst. 2 trestního řádu ve znění od 1. ledna 2025 mimo jiné stanoví, že samosoudce přeruší výkon trestu odnětí svobody matce pečující o dítě do jednoho roku věku, která byla odsouzena za jiný trestný čin než za zvlášť závažný zločin, a to na dobu jednoho roku po porodu. (Oproti tomu u žen, které byly odsouzeny za zvlášť závažný zločin, nemá docházet k automatickému přerušení výkonu trestu odnětí svobody, ale zákon poskytuje soudu prostor pro uvážení).
U odsouzených za jiný trestný čin než zvlášť závažný zločin je tedy přerušení výkonu trestu odnětí svobody (po naplnění podmínek § 325 odst. 2 trestního řádu) dané. To byl i případ stěžovatelky, která nebyla odsouzena za zvlášť závažný zločin a v době rozhodování soudů byla její dcera mladší jednoho roku. Soudy samozřejmě mají povinnost přezkoumat, zda byly naplněny všechny předpoklady pro aplikaci daného ustanovení. Jedním z nich je nepochybně také to, že je odsouzená matkou „pečující o dítě do jednoho roku věku“. Tuto podmínku však nelze vykládat izolovaně.
V tomto případě obecné soudy stěžovatelku za matku „pečující o dítě do jednoho roku věku“ nepovažovaly. Odůvodnily to dvěma způsoby: Zaprvé, dcera stěžovatelky byla svěřena do pěstounské péče. Zadruhé, s ohledem na minulost stěžovatelky existují pochybnosti o tom, zda by stěžovatelka byla vůbec schopna o dítě pečovat. Ani jeden z těchto argumentů však z ústavněprávního pohledu neobstojí.
U první domnělé překážky – v podobě pěstounské péče – obecné soudy opomenuly, že se u dcery jedná o přechodnou pěstounskou péči a že hlavním důvodem pro její nařízení byl právě výkon vazby stěžovatelky. Napadená rozhodnutí obecných soudů tak postavila stěžovatelku do bezvýchodné situace. Je zřejmé, že přerušení výkonu trestu trestními soudy bylo jediným faktickým řešením, které mohlo stěžovatelce otevřít cestu k vrácení dcery do její péče. Představa, že by opatrovnický soud zrušil dočasnou pěstounskou péči, o které rozhodl především kvůli stěžovatelčině vazbě, pokud by byla stěžovatelka ve výkonu trestu odnětí svobody, je zcela utopická. Obecné soudy tedy fakticky odepřely stěžovatelce jakoukoliv možnost získat dceru zpět do své péče, čímž porušily její právo na rodinný život.
Druhá domnělá překážka – týkající se posuzování osoby stěžovatelky, její drogové minulosti a pochybností o tom, zda je stěžovatelka vůbec schopna péče o dceru – pak přesahuje rozsah toho, co má být pro rozhodování trestních soudů směrodatné. Po naplnění výše citovaných předpokladů § 325 odst. 2 trestního řádu soud musí žádosti o přerušení vyhovět. Zákon trestním soudům (v případě jiného než zvlášť závažného zločinu) nedává možnost uvážení. Postup v případě stěžovatelky tak fakticky vedl k rozšiřování zákonných podmínek pro přerušení výkonu trestu, což je nepřípustné. Svým rozšiřujícím výkladem obecné soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatelky a překročily účel trestního řízení.
Ústavní soud nepřehlédl, že dítě stěžovatelky v průběhu řízení dosáhlo věku jednoho roku. Ústavní stížnost byla podána jen pár týdnů před prvními narozeninami dítěte, a byť Ústavní soud rozhodoval urychleně, nebylo možné ústavní stížnosti ještě před dovršením jednoho roku vyhovět. To však nebylo důvodem pro nevyhovění ústavní stížnosti, už jen proto, že součástí výroku je konstatování porušení jejích práv. Je pak na trestních soudech, aby se s uvedenou okolností vypořádaly.
K navazujícímu řízení Ústavní soud nad rámec poznamenal, že by zjištěné porušení práv stěžovatelky mohlo vést soudy k opětovnému zvážení žádosti tak, aby stěžovatelka měla u sebe ve výkonu trestu své dítě, a podílela se tak osobně na jeho péči a výchově. Spolupůsobení odborného personálu a pobyt s dalšími pečujícími matkami s dětmi ve výkonu trestu by mohly vést nejen k navázání vztahu stěžovatelky k dceři, ale i k žádoucí změně postoje stěžovatelky k
jejímu dosavadnímu způsobu života.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2405/25 je dostupný 
zde (551 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu