Ústavní soud TZ 39/25
Ústavní soud se zabýval ústavními požadavky na soudní přezkum rozhodnutí o příspěvku na péči osoby se zdravotním postižením. Dospěl k tomu, že právní závěry napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu jsou v extrémním rozporu s dosavadním průběhem řízení, čímž došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu. Letité řízení se tak znovu vrací před Nejvyšší správní soud.
Stěžovatel je osobou se zdravotním postižením. Původně byl považován za osobu závislou na pomoci jiné osoby ve III. stupni, čemuž odpovídal příspěvek na péči ve výši 8 000 Kč. Úřad práce rozhodnutím ze dne 18. února 2013 snížil stěžovateli výši příspěvku na péči z 8 000 Kč na 800 Kč. Dospěl k závěru, že již není závislý na pomoci jiné osoby ve III. stupni, ale jen v I. stupni. Ministerstvo práce a sociálních věcí (ministerstvo) tehdy rozhodnutí úřadu práce potvrdilo. Od té doby o zákonnosti tohoto kroku úřadu práce a opakovaných rozhodnutích ministerstva pětkrát rozhodoval Krajský soud v Brně a třikrát Nejvyšší správní soud. Krajský soud nejprve zrušil prvotní rozhodnutí ministerstva. Žalobu proti následnému rozhodnutí ministerstva zamítl. Tento rozsudek včetně rozhodnutí ministerstva však poté zrušil Nejvyšší správní soud, který též uložil ministerstvu, aby komplexně zjistilo psychické onemocnění stěžovatele v rozhodných letech 2013 až 2015. Poté mělo znovu a přesvědčivěji odůvodnit, zda stěžovatel zvládá základní životní potřeby. A pokud nikoli, zda je tu příčinná souvislost mezi chováním stěžovatele a jeho onemocněním. Další rozhodnutí ministerstva, podle nějž stěžovatel byl závislý na pomoci jiné osoby v I. stupni, krajský soud zrušil. Ministerstvu uložil, aby zajistilo vyšetření stěžovatele v jeho bydlišti. V novém řízení však posudková komise vyšetření stěžovatele neprovedla.
Stěžovateli poté byla zajištěna diagnostická hospitalizace na psychiatrické klinice. To stěžovatel odmítl. Ministerstvo poté vyzvalo stěžovatele, aby sdělil, zda se podrobí vyšetření zdravotního stavu při jednání posudkové komise či komplexnímu psychiatrickému vyšetření během hospitalizace. Současně ho poučilo, že pokud nezareaguje, může mu příspěvek na péči odejmout. Zmocněnec stěžovatele odpověděl, že stěžovatelův zdravotní stav nemůže jít k jeho tíži. „Ultimátum“ ministerstva označil za nezákonné. Rozhodnutím ze dne 18. srpna 2021 ministerstvo změnilo rozhodnutí úřadu práce tak, že od září 2021 stěžovateli odňalo příspěvek na péči. K žalobě stěžovatele krajský soud zrušil poslední rozhodnutí ministerstva. Krajský soud provedl důkaz znaleckým posudkem znalce z oboru posudkového lékařství, který stěžovatele navštívil v jeho bydlišti.. Ke kasační stížnosti ministerstva Nejvyšší správní soud zrušil čtvrtý rozsudek krajského soudu, neboť shledal rozsudek nepřezkoumatelným. Krajský soud rozsudkem následně zrušil poslední rozhodnutí ministerstva i počáteční rozhodnutí úřadu práce, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel je závislý na pomoci jiné osoby ve III. stupni. Ke kasační stížnosti ministerstva Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zrušil pátý rozsudek krajského soudu. Podle Nejvyššího správního soudu neměl závěr krajského soudu, že stěžovatel je závislý na pomoci jiné osoby ve III. stupni, oporu ve spise a v provedeném dokazování. Nejvyšší správní soud zároveň vyslovil pro další řízení závazný právní názor, že stěžovatel je závislý na pomoci jiné osoby v I. stupni.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že v jeho věci dochází k neodůvodněným průtahům, a navíc nemá žádný efektivní prostředek obrany proti napadenému rozsudku. Proto se již nyní obrátil na Ústavní soud.
Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Veronika Křesťanová) ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pro porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu. Závěr Nejvyššího správního soudu, že stěžovatel není závislý na pomoci jiné osoby ve III. nebo II. stupni, je podle Ústavního soudu předčasný a v extrémním rozporu s průběhem řízení a tím, co v řízení dosud vyšlo najevo.
Případy, v nichž Ústavní soud zasahuje přesto, že řízení před obecnými soudy dosud nebylo pravomocně skončeno, jsou výjimečné. O tuto výjimečnou kauzu jde právě v případě stěžovatele. Obecné soudy stále vedou řízení o přezkumu rozhodnutí úřadu práce z února 2013. Ve věci čtyřikrát rozhodovalo ministerstvo, tři jeho rozhodnutí byla zrušena jako nepřezkoumatelná. V případu stěžovatele se tak sešla mimořádná délka řízení a mimořádný význam, který má řízení pro stěžovatele v jeho specifické životní situaci. Ze značných průtahů může stěžovateli vzniknout neodvratitelná újma, proto Ústavní soud výjimečně neodmítl a projednal ji.
Nejvyšší správní soud zrušil pátý rozsudek krajského soudu s tím, že jeho závěr o závislosti stěžovatele na pomoci jiné osoby ve III. stupni neměl oporu ve správním spise a provedeném dokazování. Současně vyslovil pro další řízení závazný právní názor, že stěžovatel je závislý na pomoci jiné osoby v I. stupni. Ústavní soud však odmítl, že by Nejvyšší správní soud mohl vyslovit takový závazný právní názor.
Podle Ústavního soudu měl-li Nejvyšší správní soud za to, že závěr krajského soudu o závislosti na pomoci jiné osoby ve III. stupni z provedeného dokazování neplyne, bylo namístě rozsudek krajského soudu zrušit. Tím by Nejvyšší správní soud vytvořil prostor, aby mohl krajský soud sám doplnit dokazování, popřípadě aby krajský soud zrušil rozhodnutí ministerstva a trval na dodržení pokynu obsaženého ve třetím rozsudku krajského soudu, podle něhož mělo ministerstvo zajistit vyšetření stěžovatele v jeho bydlišti.
Svou závislost na pomoci jiné osoby ve vyšším stupni stěžovatel kontinuálně tvrdí již od roku 2013. Závazný závěr vyslovený Nejvyšším správním soudem v jeho posledním rozsudku, že stěžovatel je závislý na pomoci jiné osoby toliko v I. stupni, však fakticky zmařil šance stěžovatele na to, aby v dalším řízení vůbec mohla vyjít najevo jeho závislost na pomoci jiné osoby ve vyšším stupni.
Ústavní soud rovněž zdůraznil, že nesouhlasí-li správní orgán s právním názorem, jenž byl obsažen v rušícím rozhodnutí krajského soudu, musí podat kasační stížnost ihned a nesmí „vyčkávat“ s podáním kasační stížnosti až na „druhé kolo“, tedy na další rozhodnutí krajského soudu. Tento výklad je ústavně souladný mimo jiné proto, že přispívá k efektivitě řízení, jež je podstatná pro účinný soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy.
Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3022/24 je dostupný 
zde (480 KB, PDF).