Ústavní soud, Brno, TZ 82/2018
I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) zamítl ústavní stížnost Milana Knížáka proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudkům Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť neshledal, že by jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Stěžovatel i Jiří Fajt (vedlejší účastník) jsou osoby veřejně známé. Oba působili ve vedení Národní galerie v Praze. Stěžovatel pronesl v diskusním pořadu Kontexty „Vítejte v Národní galerii!“, vysílaném Českou televizí dne 16. 3. 2010, kritiku vedlejšího účastníka, kterou v souvislosti s jeho předchozím působením veřejně zpochybnil jeho kompetentnost vykonávat vedoucí pozici v Národní galerii. Konkrétně uvedl, že vedlejší účastník byl jedním z ředitelů Národní galerie (posléze se opravil, že byl jen ředitelem jedné z jejích sbírek) z řad kunsthistoriků, kteří měli tuto instituci dovést do „naprosto dezolátního stavu“. Vedlejší účastník měl být „nejhorším“ z nich, neboť ji měl „zcela ekonomicky zruinovat“. Vedlejší účastník se v řízení před obecnými soudy domáhal po stěžovateli omluvy za tyto výroky. Městský soud v Praze žalobě částečně vyhověl a uložil stěžovateli osobně se vedlejšímu účastníkovi omluvit ústně pronesenou veřejnou omluvou ve vysílání České televize. Dospěl totiž k závěru, že výrok stěžovatele nelze považovat za oprávněnou kritiku. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze žalobu vedlejšího účastníka zamítl, neboť při posouzení pořadu v celé jeho souvislosti podle něj nelze dospět k závěru, že by výroky pronesené stěžovatelem představovaly neoprávněný zásah do osobnostních práv vedlejšího účastníka. K dovolání vedlejšího účastníka byl tento rozsudek zrušen pro nepřezkoumatelnost. Svým v pořadí druhým rozsudkem poté vrchní soud potvrdil povinnost k omluvě, uloženou prvostupňovým městským soudem. Dovolání stěžovatele bylo následně odmítnuto Nejvyšším soudem pro nepřípustnost. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů porušila jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na svobodu projevu a právo na soudní ochranu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatel uplatnil dva okruhy námitek, a to zda dovolací soud řádně posoudil přípustnost dovolání stěžovatele a zda obecné soudy uložení povinnosti omluvit se neporušily ústavně zaručenou svobodu projevu stěžovatele.
Ačkoliv Ústavní soud konstatoval některá dílčí pochybení Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti dovolání, neshledal, že by jejich následkem byla stěžovateli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod odepřena soudní ochrana ze strany dovolacího soudu.
Ústavní soud nemá pochybnost o tom, že předmětný výrok zasáhl do osobnostních práv vedlejšího účastníka, a dále se tak zabýval otázkou, zda napadenými rozhodnutími stanovená povinnost omluvit se za něj nepředstavuje porušení stěžovatelovy svobody projevu. V této souvislosti považuje za významné, že obsazení funkce generálního ředitele či jiných vedoucích funkcí v Národní galerii je otázkou veřejného zájmu. Osoby, které vykonávají nebo v minulosti vykonávaly uvedené funkce, si musí být vědomy, že činnost této státem zřízené a z převážné části také financované instituce podléhá kontrole ze strany veřejnosti, pročež i ony samy musí strpět v širokém rozsahu kritiku vztahující se k jejich působení. Na vedlejšího účastníka je v této souvislosti třeba nahlížet jako na osobu veřejně činnou, přičemž stěžovatelem pronesená kritika se zjevně týká jeho veřejné sféry.
V části, ve které kritika stěžovatele obsahovala hodnocení vedlejšího účastníka jako „nejhoršího“ ředitele z řad kunsthistoriků, nutno předmětný výrok považovat za ryze subjektivní hodnocení, na nějž má každý právo. Tato kritika ale zahrnovala také tvrzení, že se vedlejší účastník ve funkci ředitele sbírky podstatným způsobem podílel na „dezolátním stavu“, v jakém Národní galerie skončila, a že mu lze dokonce připsat odpovědnost za její celkové ekonomické zruinování. Uvedená tvrzení již podle Ústavního soudu nejsou hodnotícími soudy, nýbrž jde svou povahou o tvrzení skutková. Z provedeného dokazování, které co do výsledných skutkových zjištění nezpochybňuje ani stěžovatel, přitom vyplynulo pouze to, že vedlejšímu účastníkovi lze jako někdejšímu řediteli sbírky přiznat odpovědnost za některá pochybení související s hospodařením Národní galerie. Tato pochybení však sama o sobě nebyla příčinou jejích tehdejších vážných ekonomických problémů a její celkové hospodaření ovlivnila jen v omezené míře.
V posuzované věci je stěžejní, že šlo o výrok tehdejšího generálního ředitele Národní galerie. Předmětné hodnocení činnosti vedlejšího účastníka tak z jeho strany vyznívá jako informace od osoby, u níž z důvodu dlouholetého působení v této funkci lze předpokládat podrobnou znalost hospodaření této instituce, včetně období předcházejících jeho působení. Kdokoli, kdo zaznamenal uvedený výrok, mohl předpokládat, že stěžovatelem vyjádřený podíl vedlejšího účastníka na výsledcích hospodaření Národní galerie v minulosti je konstatováním faktu, a nikoli pouhým zveličením, jak by tomu mohlo být, kdyby tento výrok zazněl v jiném kontextu. Obzvlášť podotkl-li stěžovatel v daném pořadu, že „to může dokázat“. Za této situace nelze dát v případě předmětného výroku přednost svobodě projevu stěžovatele před ochranou osobnosti vedlejšího účastníka, který se tímto tvrzením oprávněně cítil dotčen.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy posoudily uvedenou kolizi základních práv právě tímto způsobem, nelze jim vytknout, že by právo na ochranu osobnosti vedlejšího účastníka podle čl. 10 odst. 1 Listiny neoprávněně upřednostnily před svobodou projevu stěžovatele podle čl. 17 odst. 1 Listiny, a tedy že by v tomto směru tuto svobodu porušily, respektive že by jí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny odepřely soudní ochranu.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4022/17 je dostupný 
zde (282 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu