Obecné soudy vyšly z toho, že o tyto pozemky církev přišla na základě rozhodnutí Okresního národního výboru v Novém Bydžově z července 1949, vydaného podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, přijatého 21. března 1948, tedy již po Únoru 1948 v duchu tehdy panující ideologie. Toto odnětí vlastnického práva církvi sice nikdy nebylo zapsáno do katastrálních evidencí a církev byla po celou dobu, a je tomu tak i nyní, v katastru nemovitostí jako vlastník těchto pozemků evidována, soudy však dospěly k závěru, že tento zápis je nesprávný a necítily se jím vázány. Podle nich církev o pozemky v roce 1949 skutečně přišla. Ani dnes se jich prý nemůže domáhat žalobou podle obecných předpisů občanského práva, neboť jde o tzv. církevní majetek, a ten může být podle obecných soudů vydán jen na základě zvláštního zákona, jehož přijetí předpokládá tzv. blokační paragraf (§ 29) zákona o půdě č. 229/1991 Sb., byť dosud žádný takový zákon přijat nebyl. Žalobu novobydžovské farnosti proto zamítly.

 

Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí soudů zrušil. Připomněl své stanovisko ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, podle kterého žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, i stanovisko z téhož dne sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 týkající se restituce církevního majetku. Podle těchto stanovisek restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, čímž současně byla vyloučena možnost uplatnit vlastnická práva k nim jinak než dle restitučních předpisů, tedy podle obecných předpisů občanského práva.

 

Ústavní soud však zdůraznil, že tento závěr by byl stěží obhajitelný při neexistenci takového restitučního zákona, a to zejména za situace, kdy tzv. blokační § 29 zákona o půdě založil u církevních subjektů legitimní očekávání, že tento majetek vypořádán bude. Existenci legitimního očekávání církevních subjektů Ústavní soud ostatně v nálezech konstatoval opakovaně. Např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. února 2005 zdůraznil, že stát svůj závazek, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě, tedy závazek vydat ohledně církevního majetku restituční zákon, splnit musí, neboť je povinen naplnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení. Závěr o povinnosti zákonodárce vydat restituční předpis převzalo i zmíněné stanovisko Pl. ÚS-st. 22/05 a zejména pak velký plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. července 2010. V tomto nálezu Ústavní soud dokonce autoritativně ve výroku vyslovil, že „dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní.“.

 

Na tyto nálezy navázaly další, v nichž Ústavní soud musel reflektovat marné plynutí času a nenaplnění povinnosti zákonodárce přijmout restituční předpis. Nálezem ze dne 31. března 2011 sp. zn. II. ÚS 2326/07 ústavní stížnost církevního subjektu sice ještě zamítl, ale s dovětkem, že je nutno vyčkat na splnění povinnosti zákonodárce přijmout zákon předpokládaný ustanovením § 29 zákona o půdě, přičemž za přiměřenou dobu pro přijetí předmětné právní úpravy lze považovat již pouze dobu, která odpovídá časové náročnosti plnohodnotného legislativního procesu. Ústavní soud tehdy znovu upozornil, že při pokračující protiústavní nečinnosti zákonodárce by již Ústavní soud musel poskytnout ochranu základním právům dotčených subjektů, která byla nečinností zákonodárce porušena. Podobně argumentoval též v nálezu ze dne 31. srpna 2011 sp. zn. I. ÚS 562/09.

 

S vědomím tohoto judikatorního vývoje, opakovaných upozorňování na důsledky nepřijetí avizovaného restitučního předpisu a marného plynutí času Ústavní soud v dnes vyhlášeném nálezu konstatoval, že zákonodárce, ač byl Ústavním soudem opakovaně upozorňován na povinnost splnit závazek založený ustanovením § 29 zákona o půdě, a tím naplnit zmiňované legitimní očekávání, tuto svou povinnost doposud nesplnil. A byť je Ústavnímu soudu známo, že Parlament České republiky v současné době projednává návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, „vzhledem k běhu času (provizorní právní stav trvá přes závazek státu více než 21 let) a dosud nedokončenému legislativnímu procesu, jehož výsledek ostatně ani nelze v současné době předjímat, musí Ústavní soud postupovat v nyní projednávané věci v intencích již zmiňovaného stanoviska pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 22/05, jakož i zde připomínaného nálezu sp. zn. I. ÚS 562/09,“ tedy poskytnout oprávněnému církevnímu subjektu ochranu jeho ústavně garantovaným právům individuálně cestou ústavní stížnosti. „Jiný postup Ústavního soudu by mohl vést k dalšímu prodlužování provizorního ústavně nekonformního právního stavu“, uvedl Ústavní soud v odůvodnění.

 

Nález nese spisovou značku II. ÚS 3120/10. Soudcem zpravodajem byl Stanislav Balík. Odlišné stanovisko k nálezu uplatnil soudce Jiří Nykodým.