Ústavní soud, Brno, TZ 73/2015
III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) zamítl ústavní stížnost stěžovatele proti rozsudkům Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, neboť jimi nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu.
Stěžovatel se prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti domáhal po České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (v tomto řízení vedlejší účastnice) omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 tis. Kč za diskriminaci, která měla spočívat v tom, že byl v 80. letech zařazen do zvláštní školy kvůli svému romskému původu. Žaloba byla zamítnuta jak Městským soudem v Praze, tak i Vrchním soudem v Praze, následné dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem rovněž zamítnuto. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nebyl do zvláštní školy zařazen v důsledku diskriminačního zacházení vyvolaného jeho příslušností k romskému etniku, nýbrž z důvodu jeho tehdejší intelektové a rozumové schopnosti, která zjevně nepostačovala ke zvládnutí běžného základního vzdělání.
V projednávané věci byl Ústavní soud postaven před otázku, zda se obecné soudy ústavně konformně vypořádaly s tvrzením stěžovatele, že byl do zvláštní školy umístěn z důvodu své příslušnosti k romskému etniku, a zda v tomto ohledu adekvátně vyhodnotily jím předložené důkazy.
Stěžovatel prokazoval nepřímou diskriminaci ze statistických údajů vypracovaných Ústavem školských informací při Ministerstvu školství České socialistické republiky, podle nichž tvořil v letech 1985 až 1991 podíl romských dětí na celkovém počtu dětí umístěných do zvláštních škol v tehdejší Československé socialistické republice přibližně 40 %, na území České socialistické republiky přibližně 30 % a na území Západočeského kraje přibližně 40 %. S ohledem na to, že v roce 1996 měli tvořit Romové přibližně 1,5 až 2 % celkové populace v České republice, tak měla být dána zjevná disproporce mezi oběma údaji, jež měla opodstatňovat předpoklad, že romské děti byly do zvláštních škol umísťovány pro jejich etnický původ. Obecné soudy nepovažovaly uvedené údaje za postačující k prokázání předpokladu nepřímé diskriminace. Odvolací soud se jejich relevancí blíže nezabýval, dovolací soud vyvodil z některých rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (zejména Oršus a ostatní proti Chorvatsku) závěr, podle něhož mohou statistické údaje založit uvedený předpoklad teprve tehdy, bude-li z nich vyplývat relevantní disproporce ve výši alespoň 50 %.
Ústavní soud má za to, že Nejvyšším soudem konstatovaná hranice statistické významnosti neobstojí již z toho důvodu, že její obecné stanovení postrádá ve vztahu k případu stěžovatele vypovídací hodnotu. Dosažení této hranice totiž samo o sobě vypovídá pouze o tom, zda je procentní zastoupení chráněné skupiny ve zvláštních školách většinové či menšinové, nikoliv však o tom, že by její členové byli vystaveni diskriminaci. Z tohoto důvodu lze v závěru Nejvyššího soudu spatřovat vybočení z požadavků práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento dílčí závěr nicméně nepostačuje k vyhovění ústavní stížnosti, neboť nezpochybňuje důvodnost zamítnutí žaloby stěžovatele.
Z napadených rozsudků vyplývá, že odvolací i dovolací soud v konečném důsledku nepovažovaly za podstatné, zda stěžovatel v souvislosti se svým umístěním do zvláštní školy prokázal předpoklad nepřímé diskriminace z důvodu své příslušnosti k romské etnické skupině, protože i kdyby tak učinil, tento předpoklad by byl v jeho případě vyvrácen s ohledem na provedená vyšetření jeho rozumových schopností. Ústavní soud se s tímto závěrem ztotožňuje, i když jeho odůvodnění ze strany dovolacího soudu považuje za poněkud zjednodušující a nedostatečně odrážející podstatu nepřímé diskriminace.
Z důkazů, které vedlejší účastnice předložila v řízení před obecnými soudy, vyplývá, že rozumové schopnosti stěžovatele, a tím i důvody jeho umístění do zvláštní školy, byly posuzovány průběžně po celou dobu jeho studia jednak psychologickými testy prováděnými několika metodami a na více odborných pracovištích, jednak sledováním průběhu jeho studia, resp. jeho prospěchu. Jeho umístění a setrvání ve zvláštní škole se tak neodvíjelo od jednorázového vyšetření a zjevně nešlo ani o výsledek pouhého rutinního přístupu příslušných orgánů. Již tato zjištění podle názoru Ústavního soudu umožňují relevantně odlišit případ stěžovatele od situace stěžovatelů ve věci D. H. a ostatní proti České republice, kteří byli do zvláštních škol zařazeni rozhodnutím ředitelů těchto škol se souhlasem rodičů (případně na jejich žádost) a s ohledem na výsledky jednorázově absolvovaných psychologických testů.
Takto vymezený rozsah garancí, že k umístění dětí do zvláštní školy dojde z důvodu jejich rozumových nedostatků, by v případě, pokud by byl aplikován i v případě ostatních umístěných dětí, byl způsobilý opodstatnit závěr, že k jejich umísťování nedocházelo z důvodu příslušnosti k romskému etniku. I kdyby ovšem stěžovatel na základě statistik prokázal, že v této souvislosti obecně k diskriminaci docházelo, vedlejší účastnice mohla vyvrátit jeho tvrzení o tom, že byl sám vystaven diskriminační praxi, poukazem na to, že podstatné odlišnosti jeho případu neumožňují, aby byl jeho případ považován za součást převažující praxe, ve vztahu ke které by předložené statistiky mohly založit předpoklad nepřímé diskriminace. Úlohou obecných soudů totiž v dané věci bylo posoudit, zda byl diskriminaci vystaven stěžovatel, a nikoliv, zda v minulosti obecně docházelo k diskriminaci romských dětí. Nepřímá diskriminace by proto v jeho případě musela být prokazována, bylo-li by to vůbec možné, ve vztahu k menšímu počtu srovnatelných případů. Ani v takovém případě by však s ohledem na výše uvedený rozsah vyšetření, k němuž v případě stěžovatele došlo, nebyl důvod žalobě vyhovět. Právo stěžovatele na soudní ochranu proto, navzdory dílčím pochybením, porušeno nebylo.
Text nálezu sp. zn. III. ÚS 1136/13 je dostupný 
zde (359 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu