Plénum Ústavního soudu zamítlo návrh Krajského soudu v Ostravě, kterým se domáhal zrušení ustanovení § 22 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Ustanovení § 22 odst. 4 zákona o přestupcích (platné do 31. 7. 2011) znělo: „Pokuta od 25 000 Kč do 50 000 Kč a zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let se uloží za přestupek podle odstavce 1 písm. c), d), e) bodů 1 a 5, a písm. h).“ Navrhovatel se domníval, že případech, v nichž je pachatel v přestupkovém řízení stíhán za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích (ve znění platném do 31. 7. 2011), jehož „se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích… řídí vozidlo… a není držitelem příslušné skupiny nebo podskupiny řidičského oprávnění“, jsou sankce v rozporu s ústavními přepisy odporují principům právního státu, zakotveným v preambuli a v článku 1 Ústavy České republiky. Navrhovatel je přesvědčen, že se jedná o kumulování nepřiměřeně tvrdých trestů a neúměrnost ke společenské nebezpečnosti přestupku.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená právní norma požadavek diferenciace sankcí respektuje a ústavní předpisy nevyžadují, aby zákonodárce při zákonném stanovení sankční sazby vždy upustil od spodního ohraničení výměry sankce. Škodlivost deliktního jednání daného druhu může být obecně tak vysoká, že nepřipouští ani v individuálním případě stanovit „nulovou“ hodnotu výměry sankce. V posuzované věci se Ústavní soud ztotožnil s názorem, že současný stav nekázně řidičů v silničním provozu opravňuje zákonodárce k tomu, aby stanovil přísnější požadavky na všechny řidiče bez výjimky a aby vyloučil „nulovou“ výměru trestu.

Ke stejným závěrům jako v předchozím bodě dospěl Ústavní soud také v otázce, zda princip diferenciace sankcí a jejich přiměřenost neporušil zákonodárce tím, že přikazuje kumulativní ukládání dvou druhů sankcí – pokuty a zákazu činnosti. Ani v tomto způsobu právní regulace neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Stanovení několika druhů sankcí, ať již alternativně nebo kumulativně, je zcela pravidelným způsobem právní úpravy sankcionování jak v oboru trestního, tak správního práva. Zákonodárce jím zpravidla vhodně kombinuje represivní a preventivní účel sankcí: kromě citelného postihu nedisciplinovaných pachatelů též např. znemožnění výkonu nebezpečných a ohrožujících činností a ochranu veřejných zájmů. Ani v této věci neporušil zákonodárce princip proporcionality.

Soudcem zpravodajem byl soudce Jan Musil, ústavní stížnost byla projednána pod sp. zn.: Pl. ÚS 14/09 a odlišná stanoviska uplatnily soudkyně Eliška Wagnerová a Ivana Janů. Plný text nálezu včetně odlišných stanovisek je k dispozici  zde (352 KB, PDF).

Jana Pelcová, tisková mluvčí

jana.pelcova@usoud.cz