Ústavní soud, Brno, TZ 134/2019
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky Transparency International – Česká republika, o. p. s., a zrušil rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, neboť jimi byl porušen čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka podala Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen ÚOHS) v lednu 2017 podnět k zahájení správního řízení z moci úřední o přezkoumání úkonů zadavatele při výběru koncesionáře a současně požádala o sdělení, jak bylo s jejím podnětem naloženo. ÚOHS až po urgenci odpověděl, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve lhůtě nezaplatila poplatek za podání podnětu ve výši 10.000 Kč, podnět nemohl být vyřízen. Stěžovatelka následně podala ke Krajskému soudu v Brně tzv. zásahovou žalobu, ve které argumentovala tím, že podle obecných principů a předpisů správního práva je třeba podnět vyřizovat vždy a podatel má obecné právo na sdělení, jak bylo s podnětem naloženo. Současně tvrdila, že ustanovení § 259 zákona o zadávání veřejných zakázek, na základě kterého jí byla poplatková povinnost uložena, je protiústavní, a navrhla předložení věci Ústavnímu soudu. Krajský soud však dospěl k závěru, že zásahová žaloba není důvodná a ačkoliv ustanovení § 259 napadeného zákona vzbuzuje určité pochybnosti, není v rozporu s ústavním pořádkem. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž poukázala i na to, že ve vztahu k téže zakázce podal jiný subjekt podnět, jenž poplatek uhradil. Na to pak ÚOHS zahájil k tomuto podnětu správní řízení. Tímto stěžovatelka dokládala, že i její podnět byl věcně důvodný, avšak ÚOHS na něj vůbec nereagoval. Nejvyšší správní soud však kasační žalobu zamítl.
Stěžovatelka proti rozhodnutím správních soudů podala ústavní stížnost, kterou spojila s návrhem na zrušení § 259 zákona o zadávání veřejných zakázek. II. senát Ústavního soudu proto řízení o ústavní stížnosti přerušil a předložil návrh na zrušení předmětného ustanovení plénu Ústavního soudu. Plénum dospělo k závěru, že návrh je důvodný a předmětné ustanovení zákona o zadávání veřejných zakázek zrušilo ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (tisková zpráva a text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/19 jsou dostupné zde: https://bit.ly/337bkyJ).
Ohledně důvodů, pro které bylo nutno ústavní stížnosti vyhovět, nyní postačuje odkázat na nosné důvody výše uvedeného plenárního nálezu. Těmito důvody jsou především důraz na jednoznačnost zákona a jeho vnitřního souladu, který platí o to více v případě, kdy zákon stanoví poplatkovou povinnost (čl. 11 odst. 5 Listiny). Tato poplatková povinnost proto musí být zákonem stanovena zcela jednoznačně, srozumitelně, konzistentně a předvídatelně.
Ústavní soud proto přistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí, jelikož – jak se podává již z dříve uvedeného – jimi bylo aplikováno protiústavní ustanovení § 259 zákona o zadávání veřejných zakázek, v důsledku čehož stěžovatelčin podnět nebyl nijak vyřízen. Tím se tato rozhodnutí dostala do rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny.
Proto se v nyní projednávané věci v důsledku zrušení předmětného ustanovení a následným zrušením napadených rozsudků správních soudů ÚOHS bude muset seznámit s obsahem podnětu stěžovatele a postupovat podle obecné úpravy (viz zejména § 249 zákona o zadávání veřejných zakázek). Po zrušení povinnosti uhradit předmětný poplatek má totiž ÚOHS podle ustanovení § 249 zákona o zadávání veřejných zakázek povinnost zabývat se i obsahem podnětu, zda z něj vyplývají skutečnosti vedoucí k případnému zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele z moci úřední.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1270/18 je dostupný 
zde (161 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu