Ústavní soud TZ 81/25
Nynější případ má původ v incidentu, k němuž došlo, když se potkaly stěžovatelka s vedlejší účastnicí (obviněnou matkou) a jejím malým synem. Setkání vyústilo v potyčku a vážná zranění stěžovatelky. Syn obviněné vedlejší účastnice jel na odrážedle a přiblížil se k zaparkovanému autu, které patřilo stěžovatelce. Ta vyběhla z domu, dostala se do slovní rozepře s obviněnou a vyzvala ji, aby se synem okamžitě odešli od jejího auta a aby syn do vozu nenarážel. Po kratším konfliktu obviněná do stěžovatelky strčila, ta spadla a utrpěla vážná zranění. Obviněná poté zazvonila na sousedku, aby přivolala rychlou záchrannou službu. Obviněná trvala na tom, že chránila své dítě proti útokům stěžovatelky.
Skutkové verze stěžovatelky a obviněné se od počátku lišily ve dvou klíčových věcech. Zaprvé v tom, jakým způsobem stěžovatelka s obviněnou komunikovala (zda klidně a kultivovaně, což tvrdí stěžovatelka, nebo vulgárně, což tvrdí obviněná). Zadruhé, zda stěžovatelka fyzicky zaútočila na syna obviněné (stáhla jej z odrážedla). Obžaloba podaná městským státním zastupitelstvím nepochybovala o násilí, kterého se stěžovatelka dopustila na dítěti. Trestní soudy o obžalobě rozhodovaly opakovaně, ve věci padlo celkem sedm soudních rozhodnutí. Konečný byl nyní napadený zprošťující rozsudek Nejvyššího soudu, jímž nejvyšší soud zrušil odsuzující rozsudek krajského soudu a nově rozhodl tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby a poškození včetně stěžovatelky byli odkázáni se svými nároky na řízení občanskoprávní. Nejvyšší soud uzavřel, že obviněná jednala v nutné obraně.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popírala, že by se dopustila nějakého závadného jednání, obzvláště pak, že by měla syna obviněné napadnout stažením z odrážedla. Toto jednání jí nebylo v řízení nikdy prokázáno. V těchto směrech byly chybné a nepodložené již skutkové závěry učiněné krajským soudem. Krajský soud provedl změnu popisu skutku, aniž by vůbec prováděl dokazování. Nejvyšší soud dle stěžovatelky ze závěrů krajského soudu slepě vyšel. Navíc skutkový stav dále zkreslil a dovodil splnění podmínek nutné obrany.
Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Zdeněk Kühn) ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud opětovně řešil právo poškozených na účinné vyšetřování. Při rozhodování o ústavní stížnosti poškozené, která fakticky napadla rozhodnutí o zproštění obžaloby, nemá Ústavní soud přezkoumávat každé tvrzené pochybení orgánů činných v trestním řízení, pokud jde svou povahou o izolované chyby či ojedinělá opomenutí v řízení jinak vedeném s náležitou péčí. Ústavní soud se místo toho musí zaměřit na otázku, zda snad v řízení nedošlo k tak závažným nedostatkům, které by mohly ohrozit základní cíle vyšetřování závažné trestné činnosti, tedy zjistit rozhodné okolnosti tvrzeného trestného činu.
Stěžovatelce jako poškozené svědčí právo na účinné vyšetřování. Trestní soudy rozhodovaly celkem sedmkrát během dvou let a pěti měsíců, což svědčí jednak o tom, že ve věci nedošlo k významnějším průtahům, jednak o tom, že trestní soudy věnovaly celé věci mimořádnou pozornost a provedly veškeré myslitelné důkazy. Stěžovatelka nicméně kritizovala, že krajský soud bez dokazování změnil klíčový skutkový závěr (o fyzickém útoku stěžovatelky na dítě obviněné) a právě z něj pak Nejvyšší soud dovodil splnění podmínek nutné obrany. Ústavní soud však tomuto postoji stěžovatelky nepřisvědčil.
Tím, že Nejvyšší soud obviněnou zprostil obžaloby, ústavně zaručené právo stěžovatelky na účinné vyšetřování neporušil. Trestní soudy se celé věci věnovaly velmi pečlivě a v mnoha rozhodnutích. Pro stěžovatelku je v posuzovaném případě podstatné, že právo na účinné vyšetřování nezahrnuje právo na potrestání osoby podezřelé z trestného činu. Ústavní soud neshledal pochybení ani v jiných postupech trestních soudů, jako je neveřejnost rozhodování Nejvyššího soudu, která je ze zákona obecně přípustná.
Nejvyšší soud také užil standardní úvahy a odůvodnění, které se nijak nedotýkají stěžovatelčiny cti či dobré pověsti. Konal v zájmu svého ústavního závazku vysvětlit, proč dospěl k závěru o nevině obviněné, která jednala v nutné obraně. Klíčové v tomto kontextu je, že na stěžovatelku v žádném případě nelze (na základě úvah trestního soudu) nahlížet jako na vinnou jakýmkoli trestným činem.
Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1562/24 je – včetně odlišného stanoviska soudce Hulmáka – dostupný 
zde (882 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu