Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2010 v senátu složeném z
předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové
(soudce zpravodaj), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve
věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. Filipem
Princem, advokátem se sídlem Konviktská 24, Staré Město č. p. 291, 110
00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009
sp. zn. 10 To 125/2009, za účasti Vrchního soudu v Praze jako hlavního
účastníka a Krajského soudu v Plzni a Krajského státního zastupitelství v
Plzni jako vedlejších účastníků řízení,
t a k t o :
I. V řízení o ústavní stížnosti se p o k r a č u j e.
II. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 10 To 125/2009 bylo p o r u š e n o základní právo stěžovatele na osobní svobodu, garantované článkem 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. článkem 5 odst. 1 větou prvou, a to nerespektováním limitů plynoucích z čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 5 odst. 3 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.
III. Proto se toto rozhodnutí r u š í .
O d ů v o d n ě n í :
1. Ústavní stížností doručenou dne 3. 2. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím Vrchní soud v Praze porušil jeho základní práva, zejména základní právo garantované čl. 5 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen „Úmluva“), a dále i základní práva garantovaná čl. 6 Úmluvy a čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. Ústavní stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)], byla podána včas, a po odstranění vad na základě výzvy splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
3. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením soudce Okresního soudu v Sokolově ze dne 1. 7. 2007 sp. zn. 31 Nt 3548/2007. Na základě mnoha dalších usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni byl stěžovatel ponecháván ve vazbě, přičemž jeho stížnosti, jakož i žádosti o propuštění z vazby byly zamítány. Po podání obžaloby bylo o dalším trvání vazby rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 6. 2008. Krajský soud v Plzni zároveň rozhodl, že je přípustné přijetí peněžité záruky jako náhrady vazby. Proti tomu podala státní zástupkyně stížnost, o níž rozhodoval Vrchní soud v Praze, který tento výrok usnesení krajského soudu zrušil. Krajský soud následně několikrát rozhodoval o dalším trvání vazby stěžovatele. Pravidelně stanovoval peněžitou záruku a písemný slib jako náhradu vazby stěžovatele. Vrchní soud opakovaně tato usnesení týkající se peněžité záruky a písemného slibu rušil. Dne 7. 12. 2009 byl vyhlášen rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 34 T 3/2008, kterým byl stěžovatel v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Protože v důsledku zprošťujícího rozsudku již nebyla a nemohla být dána obava, že by stěžovatel v další trestné činnosti pokračoval, ani obava, že by se pokusil uprchnout či se jinak vyhýbal trestnímu stíhání, bylo usnesením č. j. 34 T 3/2008-9891 rozhodnuto o jeho propuštění z vazby na svobodu. Proti němu podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni stížnost v neprospěch stěžovatele, aniž by ji do vydání rozhodnutí Vrchního soudu v Praze blíže zdůvodnil. Podanou stížnost shledal vrchní soud důvodnou, zrušil napadené usnesení krajského soudu a rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě. Dle jeho názoru ve věci nebylo dosud pravomocně meritorně rozhodnuto, neboť zprošťující rozsudek byl napaden odvoláním státního zástupce, a stěžovatel je tak nadále trestně stíhán pro mimořádně závažnou trestnou činnost. Vrchní soud své rozhodnutí odůvodnil odkazem na odůvodnění svých předchozích rozhodnutí. Na přiléhavosti a správnosti argumentů obsažených v těchto rozhodnutích se podle jeho názoru nic zásadního nezměnilo.
4. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, přičemž porušení svých základních práv spatřoval v několika aspektech. K nezhojitelnému zásahu do jeho základních práv došlo postupem Vrchního soudu v Praze, který ke stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni zrušil usnesení Krajského soudu ze dne 7. 12. 2009 č. j. 34 T 3/2008-9891 a stěžovatele ponechal ve vazbě. Podle stěžovatele „jakékoliv pokračování vazby po vyhlášení zprošťujícího rozsudku soudem I. stupně je nezákonné, a to bez ohledu na to, zdali je vyhlášený rozsudek pravomocný, či nikoliv.“ Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na výklad Úmluvy podávaný Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“) i na stávající judikaturu Ústavního soudu. Další porušení svých základních práv spatřoval stěžovatel v tom, že mu vrchním soudem nebylo umožněno osobní slyšení v rámci rozhodování o dalším trvání vazby. Stěžovatel konečně namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro jeho povšechné odůvodnění odkazující pouze na předcházející rozhodnutí vrchního soudu v téže věci.
5. II. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že část ustanovení § 74 odst. 2 věta druhá část za středníkem tr. ř. je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, neboť odporuje požadavku na přiměřenost omezení osobní svobody vazbou. Proto přerušil řízení o ústavní stížnosti podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a podal plénu Ústavního soudu návrh na zrušení uvedené části ustanovení § 74 odst. 2 trestního řádu podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Zároveň odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
6. Věta druhá část za středníkem ust. § 74 odst. 2 tr. ř., které zněla „jde-li o propuštění z vazby po vyhlášení zprošťujícího rozsudku, má stížnost státního zástupce odkladný účinek jen tehdy, podal-li státní zástupce také odvolání proti rozsudku“, byla nálezem pléna ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (dostupným na nalus.usoud.cz) zrušena. Zákonnou úpravu tr. ř. opravňující státního zástupce k podání stížnosti s odkladným účinkem shledal Ústavní soud za rozpornou s čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 5 odst. 3 Úmluvy. Protože napadenou část předmětného ust. tr. ř. nebylo možno vykládat ústavně konformním způsobem, přikročilo plénum Ústavního soudu k jeho derogaci. Vedle derogačního výroku obsahuje nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 pod bodem II. interpretativní výrok, který zní: „Obviněný bude vždy po vydání zprošťujícího rozsudku neprodleně propuštěn na svobodu. Stížnost státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby na svobodu po vydání zprošťujícího rozsudku nemá odkladný účinek.“
7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili předsedové senátů Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Plzni a Krajské státní zastupitelství v Plzni.
8. Vrchní soud v Praze, zastoupený JUDr. Karlem Vrzáněm, předsedou senátu, ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je nedůvodná, neboť nebylo rozhodováno o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě poté, kdy uplynuly příslušné lhůty stanovené trestním řádem pro trvání vazby. Z tohoto důvodu též nebylo realizováno slyšení stěžovatele. Na přímou otázku Ústavního soudu o tom, jak bylo při rozhodování zohledněno působení čl. 5 odst. 3 Úmluvy předseda senátu neodpověděl.
9. Krajský soud v Plzni, zastoupený JUDr. Milanem Štejrem, předsedou senátu, ve svém vyjádření uvedl, že se necítí být kompetentní k vyslovení názoru, zda je platná právní úprava (ust. § 74 odst. 2 tr. ř.) v souladu či rozporu s Ústavou ČR. Předseda senátu ovšem připomněl, že ESLP vyjadřuje podstatně vyšší míru důvěry v kvalitu práce soudu I. stupně, než platná právní úprava. Zejména zohledňuje fakt, že soud I. stupně je orgánem povolaným hodnotit důkazy provedené v hlavním líčení. Tuto praxi považuje předseda senátu za správnou.
10. Krajské státní zastupitelství, zastoupené státním zástupcem Mgr. Jiřím Komorousem, vyjádřilo přesvědčení, že znění ust. § 74 odst. 2 tr. ř. je ústavně konformní, neboť Úmluva nic neříká o tom, že by vazebně stíhaný obžalovaný musel být automaticky propouštěn z vazby na svobodu okamžikem vyhlášení zprošťujícího rozsudku soudem I. stupně. Nedošlo též k porušení stěžovatelova práva být souzen v přiměřeného lhůtě, neboť dosavadní trestní řízení netrpělo žádnými průtahy. Podle názoru státního zástupce musí být obviněný okamžitě propuštěn z vazby na svobodu teprve tehdy, je-li pravomocně rozhodnuto o zproštění obžaloby. V dané věci nic nebránilo tomu, aby stěžovatel setrval ve vazbě až do pravomocného meritorního rozhodnutí, při existenci vazebních důvodů.
11. Podle ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. V důsledku derogace právní úpravy tr. ř. (viz bod 6) ztratilo napadené rozhodnutí, které porušovalo nepřípustně stěžovatelovo právo na osobní svobodu, zákonnou oporu. Proto nemůže v testu ústavnosti obstát. Vrchní soud navíc napadené rozhodnutí odůvodnil toliko paušálně odkazem na svá předcházející rozhodnutí ve vazební věci stěžovatele (bod 3 in fine). Nijak se nevypořádával s tím, zda je po vydání zprošťujícího rozsudku posilováno či oslabováno podezření ze spáchání trestného činu, resp. nijak nereflektoval požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro pokračování omezení osobní svobody vazbou, což byl jeden z hlavních motivů toho, proč Ústavní soud přistoupil k derogaci předmětné úpravy tr. ř. Protože byla zákonná úprava zjevně protiústavní, měl tuto skutečnost sám vrchní soud rozpoznat a předložit návrh Ústavnímu soudu na její zrušení. Pochybení vrchního soudu v této věci lze tedy spatřovat v tom, že se ústavněprávním rozměrem dané věci nezabýval.
14. Aniž by se Ústavní soud zabýval dalšími námitkami stěžovatele stran porušení dalších jeho základních práv a aniž by jakýmkoliv způsobem předjímal výsledek rozhodování v odvolacím, popř. dovolacím řízení, ústavní stížnosti stěžovatele podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí podle ust. § 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona zrušil, neboť jím bylo zasaženo do základního práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny, resp. čl. 5 odst. 1 věta prvá Úmluvy, když nebyly dodrženy limity dané čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 5 odst. 3 Úmluvy.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. května 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu