Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - obchodní společnosti OBI Česká republika s.r.o., se sídlem Hanusova 18, Praha 4, zastoupené Rainerem Frankem, advokátem se sídlem Spálená 76/14, Praha 1, směřující proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 1. 2010 č. j. 35 Co 469/2009-74,.
t a k t o :
II. Výrok II. citovaného rozsudku se proto ruší.
O d ů v o d n ě n í :
I.
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 30. 4. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení výroku II. v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, neboť měla za to, že jím byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala protiústavnost napadeného výroku II. citovaného rozhodnutí krajského soudu pro jeho rozpor s platnou právní úpravou i s již ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu vztahující se k problematice nákladů soudního řízení (zde odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 653/03, sp. zn. I. ÚS 257/05 a zejména sp. zn. III. ÚS 892/08, kde se Ústavní soud zabýval podobnou problematikou jako v případě stěžovatelky). Konkrétně stěžovatelka nesouhlasila se způsobem, jakým krajský soud odůvodnil svůj závěr nepřiznat žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, když konstatoval, že byť v odvolacím řízení měla stěžovatelka úspěch, nárok na náhradu nákladů tohoto řízení však neuplatnila. Stěžovatelka je toho názoru, že dle platné právní úpravy (§ 151 odst. 1 o. s. ř.) soudy o nákladech řízení rozhodují z úřední povinnosti, tj. bez toho, aniž by strana musela náhradu nákladů uplatnit, pokud se účastník řízení svého nároku na náhradu nákladů řízení výslovně nevzdá. To však stěžovatelka v žádném ze svých podání a vyjádření v průběhu odvolacího řízení neučinila, a proto měl krajský soud vzhledem k jejímu plnému úspěchu rozhodnout o nákladech řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., a to z úřední povinnosti. Krajský soud nicméně rozhodl odlišně, aniž by svůj postup řádně zdůvodnil např. odkazem na některou ze zákonných výjimek ze zásady plného úspěchu ve věci, čímž dle stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto navrhla, aby Ústavní soud výrok II. v záhlaví citovaného rozhodnutí svým nálezem zrušil.
4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, zastoupený JUDr. Vladimírem Velenským. Ve svém podání ústavní stížnost stěžovatelky považoval za nedůvodnou, neboť ust. § 142 o. s. ř. zakládá nárok účastníka, který má hmotnou (peněžní) podobu, a proto jako hmotněprávní nárok ve věci samé musí být účastníkem v řízení uplatněn. Nelze proto nic přiznat, pokud nic nežádá.
5. Podle ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas s upuštěním od jednání byl účastníky poskytnut a od ústního jednání bylo upuštěno.
II.
6. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky vyžádal spis Okresního soudu v Liberci sp. zn. 15 C 174/2007, z něhož zjistil následující skutečnosti.
7. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 5. 2009 č. j. 15 C 174/2007-51 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce - P. Hoření domáhal po žalované – obchodní společnosti KUTIL, k.s., právní předchůdkyni stěžovatelky, zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, jakožto odměny za obchodní rok 2003/2004 ve funkci ředitele marketu OBI v Liberci. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce nesplnil kritérium pro výplatu roční fixní odměny, což stěžovatelka v průběhu řízení prokázala, a proto žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl. Zároveň rozhodl o nákladech řízení tak, že s ohledem na plný úspěch stěžovatelky s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil žalobci povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 29 988 Kč.
8. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v záhlaví citovaným rozsudkem v plném rozsahu potvrdil rozsudek okresního soudu v upřesněném znění (výrok I.). Zároveň v ústavní stížností napadeném výroku II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil „neuplatněním nároku“, když konstatoval, že „v odvolacím řízení měl(a) úspěch (stěžovatelka), nárok na náhradu nákladů tohoto řízení však neuplatnil(a) (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.).“ (str. 4 rozsudku).
III.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
10. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv „běžné“ zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace „jednoduchého“ práva a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je jedním z důvodů pro zrušení rozhodnutí obecného soudu aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny – srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 180/03 N 32/32 SbNU str. 293 či sp. zn. IV. ÚS 454/04 N 29/36 SbNU str. 337).
11. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se způsobem, jakým krajský soud odůvodnil své rozhodnutí o nepřiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků.
12. Dle judikatury Ústavního soudu je rozhodování o nákladech soudního řízení integrální součástí soudního řízení jako celku; i při něm je třeba respektovat právo na spravedlivý proces (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1/04 N 8/36 SbNU str. 75 či sp. zn. I. ÚS 350/04 N 130/34 SbNU str. 317). V této souvislosti Ústavní soud konstatoval, že pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny. „Kautely upínající se na čl. 36 odst. 1 Listiny předepisují, že výrok o nákladech musí být celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, odůvodněna. (...) V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti; pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ve smyslu ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na spravedlivý proces) dostačující.“ (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 727/2000 N 75/22 SbNU str. 145, sp. zn. I. ÚS 653/03 N 69/33 SbNU str. 189 nebo cit. nález sp. zn. IV. ÚS 454/04).
13. Ústavní soud předesílá, na což ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala, že shodnou problematiku řešil již ve svém nálezu ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 892/08, dostupný v databázi rozhodnutí nalus.usoud.cz. V tomto nálezu Ústavní soud shledal porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), když konstatoval, že pokud odvolací soud rozhodl, že stěžovatelka nemá nárok na náhradu nákladů řízení, protože tento nárok před soudem neuplatnila, postupoval v rozporu se zákonnou úpravou. Dle § 151 odst. 1 o. s. ř. rozhodne soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, kterým se řízení končí. Dle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhrada nákladů sporného řízení je ovládána zásadou procesního úspěchu ve věci. Stěžovatelka byla plně procesně úspěšná, odvolací soud jí měl tedy přiznat náhradu nákladů řízení, neboť ve svém odůvodnění neuvedl žádnou ze zákonem stanovených výjimek z výše uvedené zásady procesní úspěšnosti. Takové rozhodnutí je tedy v rozporu s výsledkem řízení, resp. se zásadou o rozhodování o náhradě nákladů řízení dle výsledku řízení. „Pokud odvolací soud nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení přesto, že byla úspěšná, a toto nijak neodůvodnil, resp. jeho důvod nepřiznání náhrady nákladů řízení byl v rozporu s kogentním zákonným ustanovením, porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.“
14. Ústavní soud neshledal důvod se od závěrů citovaných v uvedeném nálezu odchýlit, neboť se plně vztahují i na nyní projednávanou věc, kdy krajský soud v ústavní stížností napadeném výroku II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť stěžovatelka, byť byla v odvolacím řízení plně úspěšná, svůj nárok na náhradu nákladů v průběhu řízení neuplatnila. Vzhledem k tomu, že takové rozhodnutí je v rozporu s výsledkem řízení, resp. se zásadou o rozhodování o náhradě nákladů řízení dle výsledku řízení, i v rozporu s platnou právní úpravou, jež stanoví, že soud o náhradě nákladů řízení rozhoduje bez návrhu (§ 142 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř.), odvolací soud svým postupem nerespektoval ústavní zákaz libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny) a porušil tím právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. V této souvislosti Ústavní soud považuje za vhodné dodat, že je nepřijatelné, aby Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (zejm. senát 35 Co) při svém rozhodování nijak nereflektoval právní názory Ústavního soudu obsažené ve výše citovaných nálezech (zejm. v nálezu sp. zn. III. ÚS 892/08), které jsou s ohledem na příkaz plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR i s ohledem na četnou judikaturu Ústavního soudu obecně závazné, tj. závazné při řešení typově shodných případů (srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 70/96 N 29/7 SbNU str. 191, sp. zn. I. ÚS 77/97 N 142/12 SbNU str. 317, sp. zn. III. ÚS 495/05 N 174/47 SbNU str. 323 či sp. zn. II. ÚS 476/09, dostupný v databázi rozhodnutí nalus.usoud.cz). Nerespektování nosných důvodů publikovaného nálezu Ústavního soudu řešících obdobné věci má nepochybně deformující dopad i na princip právní jistoty plynoucí z normativního principu právního státu tak, jak jej normuje čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR (srov. např. cit. nález sp. zn. I. ÚS 70/96 nebo nález sp. zn. III. ÚS 648/2000 N 60/22 SbNU str. 39).
16. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadený výrok II. citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. července 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu