Ústavní soud rozhodl dne 28. dubna
2010 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Jiřího
Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti
stěžovatelky V. V., zastoupené JUDr. Karlem Matějkou, advokátem, se
sídlem Legerova 44, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
11. 2009 sp. zn. 7 Tdo 1114/2009, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
7. 5. 2009 sp. zn. 4 To 19/2009 a rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 30. 5. 2008 sp. zn. 47 T 9/2006, za účasti Nejvyššího soudu,
Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení,
se souhlasem účastníků řízení bez ústního jednání,
t a k t o :
I. Nerespektováním omezení plynoucích z čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo unesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. 7 Tdo 1114/2009 porušeno základní právo stěžovatelky garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
III. V dalším se ústavní stížnost o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
I.
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. 2. 2010 a doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 2. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřovala v postupu obecných soudů, které při posuzování trestnosti jejího jednání zcela ignorovaly povahu směnečné pohledávky jako závazku přísného, nesporného a abstraktního. Obecné soudy v rozporu se směnečným právem zkoumaly kauzální závazek a dospěly k závěru o zajišťovací funkci směnky. Tento závěr však dle stěžovatelky neodpovídá realitě, když vychází z libovolného hodnocení důkazů. Obecné soudy nevzaly za věrohodné svědectví stěžovatelky, jejího manžela a nezávislého svědka a své závěry opřely o výpověď jejího švagra, jednatele společnosti výstavce a skutečnosti, že směnka nebyla zanesena do účetnictví výstavce, přičemž tuto skutečnost nemohla stěžovatelka nikterak ovlivnit. Stěžovatelka uzavřela, že skutek, tak jak je popsán v rozsudcích, nemůže naplňovat skutkovou podstatu trestného činu podvodu (k tomu stěžovatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007 sp. zn. 11 Tdo 127/2007).
3. Proto, s ohledem na výše uvedené, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze svým nálezem zrušil.
4. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze prostřednictvím předsedy senátu 4 To JUDr. Petra Píšy odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ze kterého vyplývá, že nalézací soud provedl dostatek důkazů, jež ve své spojitosti umožnily vyslovit podložený skutkový závěr a výrok o vině. K námitkám týkajícím se funkcí směnky uvedl vrchní soud, že věc posuzoval především z trestněprávního pohledu, neboť stěžovatelčino formální pojetí není pro řešení otázky viny rozhodující. Jelikož postupem obecných soudů nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatelky, navrhl vrchní soud ústavní stížnost zamítnout. Městský soud v Praze prostřednictvím příslušné předsedkyně senátu 47 T JUDr. Mileny Němcové plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
5. Podle ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
II.
6. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky rovněž vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 47 T 9/2006, z něhož zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.
7. Usnesením Policie České republiky ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. ČTS: PSP-2331/OHK-2004 bylo dle ust. § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění tehdejších předpisů (dále jen „TŘ“) zahájeno trestní stíhání obviněných Jiřího Vondrky, Zdeňka Vondrky (dále též „manžel“) a stěžovatelky Vladimíry Vondrkové, a to pro trestný čin podvodu dle ust. § 250 odst. 1 a 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „TZ“), když „obv. Jiří Vondrka po předchozí dohodě s obv. Zdeňkem Vondrkou a obv. Vladimírou Vondrkovou, vystavil dne 10. 5. 2001 v Praze 6, v hotelu Elegant, Ruzyňská 197 směnku na řad obviněné Vondrkové se splatností do 10. 5. 2003 za výstavce spol. Jivon s.r.o. (nyní hotel Elegant) IČO 25779168, sídlem Tunelářů 278, Praha 5, kde působil jako jednatel a směnku spolupodepsal druhý jednatel obv. Zdeněk Vondrka, splatnou u ČSOB a.s. Praha, č.ú. 107131772/0300, bez uvedení směnečné sumy, v úmyslu tuto směnku, vystavenou bez oprávněného nároku, užít v případě budoucího sporu s Alexandrem Filippovem, nar. 27. 10. 1966, pro získání neoprávněného prospěchu, po získání spol. Hotel Elegant Alexandrem Filippovem, dopisem ze dne 12. 1. 2004 uplatnila neoprávněně tuto směnku s již vypsanou směnečnou sumou 1.000.000,-Kč obv. Vladimíra Vondrková a požadovala výplatu této sumy po spol. Hotel Elegant s tím, že se jedná o směnku za její půjčku do společnosti, i když žádnou takovouto půjčku v této výši do společnosti neposkytla, směnka nebyla proplacena, tímto jednáním se obvinění úmyslně pokusili uvést v omyl poškozenou společnost Hotel Elegant s.r.o. a způsobit na cizím majetku značnou škodu“ (č. l. 1). Dne 9. 5. 2006 byla Městským státním zastupitelstvím v Praze podána pro výše uvedený skutek obžaloba k Městskému soudu v Praze.
8. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006 č. j. 47 T 9/2006-342 byli obžalovaní dle ust. § 226 písm. a) TŘ zproštění obžaloby, neboť obecný soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli obžalovaní stíháni. Na základě odvolání Městského státního zastupitelství v Praze byl rozsudek ohledně stěžovatelky usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2007 č. j. 9 To 27/2007-374 zrušen a věc byla městskému soudu vrácena k novému projednání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2007 č. j. 47 T 9/2006-512 byla stěžovatelka opětovně dle ust. § 226 písm. a) TŘ zproštěna obžaloby, neboť obecný soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla obžalovaná stíhána. Z podnětu odvolání Městského státního zastupitelství v Praze byl rozsudek usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008 č. j. 9 To 11/2008-535 zrušen a věc byla městskému soudu vrácena k novému projednání.
9. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2008 č. j. 47 T 9/2006-598 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu dle ust. § 250 odst. 1 a 3 písm. b) TZ ve stádiu pokusu, kterého se měla dopustit tím, že „požadovala dopisem ze dne 12. 1. 2004 adresovaným Hotelu Elegant, s.r.o. (dříve JIVON s.r.o.), se sídlem v Praze 6, v úmyslu uvést v omyl jejího jednatele Alexandra Filippova a obohatit se ke škodě společnosti, uhrazení půjčky ve výši 1.000.000,- Kč, ačkoliv této společnosti takovou částku ve skutečnosti nepůjčila, přičemž odkazovala na směnku z 10. 5. 2001 vystavenou na řad obžalované Vladimíry Vondrkové a splatnou dne 10. 5. 2003 u ČSOB a.s., která měla úhradu uvedené půjčky zajišťovat, avšak tato směnka byla vypsána na žádost obžalované, Jiřím Vondrkou, jako zajišťovací faktickou půjčku Zdeňka Vondrky do společnosti JIVON s.r.o. ze dne 23. 10. 2000. Směnka proto nepotvrzovala faktické předání půjčky ve výši 1.000.000,- Kč, a proto nebyla ani zahrnuta v účetnictví společnosti.“ Za toto jednání byla stěžovatelka odsouzena podle ust. § 250 odst. 3 TZ k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků; podle ust. § 58 odst. 1 a ust. § 59 odst. 1 TZ byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Odvolání stěžovatelky bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2009 č. j. 4 To 19/2009-634 podle ust. § 256 TŘ jako nedůvodné zamítnuto.
10. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009 č. j. 7 Tdo 1114/2009-656 podle ust. § 265i odst. 1 písm. e) TŘ jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl dovolací soud, že směnka představuje cenný papír abstraktní, a to jak z hlediska vyjádření kauzy závazku, tak i z hlediska důkazu této kauzy. Žalující směnečný věřitel v důsledku toho nemusí dokazovat důvod svého nároku a stačí, jestliže soudu předloží originál formálně bezvadné směnky. Z těchto důvodů Nejvyšší soud též přisvědčil názoru odvolacího soudu, že z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, resp. jeho pokusu, jsou funkce směnky zcela nerozhodné.
11. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit zejm. následující důkazy:
a) Dopis stěžovatelky ze dne 12. 1. 2004 adresovaný společnosti Hotel Elegant s. r. o., ve kterém stěžovatelka uvedla: „[ž]ádám vaši firmu v novém přejmenování Hotel Elegant s. r. o., aby byla tak laskavá a zaplatila mi dlužnou částku 1.000.000,-Kč, která vám byla zapůjčena dne 10. 5. 2001 a byla splatná 10. 5. 2003 na směnku. Věřím, že do 30-ti dnů ode dne doručení této výzvy bude směnka v plném rozsahu uhrazena vaší firmou Elegant s. r. o., pak-li ne, budu nucena použít směnečného práva“ (č. l. 92).
b) Dopis Alexandra Filippova, jednatele společnosti Hotel Elegant s. r. o. ze dne 4. 2. 2004 adresovaný Jiřímu Vondrkovi, ve kterém je uvedeno: „[d]ále Vás žádám o vydání další finanční hotovosti ve výši 1.000.000,-Kč či předložení dokladů ohledně směnky předložené paní Vladimírou Vondrkovou ze dne 10. 5. 2001, jelikož v rozhodné době jste byl jednatelem společnosti a odpovídáte dle zákona za způsobenou škodu kterou tímto uplatňuji“ (č. l. 76).
c) Dopis právního zástupce společnosti Hotel Elegant s. r. o. ze dne 4. 2. 2004 adresovaný stěžovatelce, ve kterém je uvedeno: „[b]ohužel náš mandant musí Váš požadavek na úhradu zmíněné částky odmítnout. O zmíněné směnce není našemu mandantu nic známo a tato směnka a závazek není veden v účetnictví našeho mandanta. Zároveň při ukončení funkce jednatelů společnosti pana Jiřího Vondrky a Zdeňka Vondrky nebyla poskytnutá jakákoliv informace o existenci takovéhoto závazku či směnky, ani nebyla takováto částka předána na účet společnosti či do její pokladny, ba naopak byl zjištěn značný finanční rozdíl v pokladně“ (č. l. 78).
d) Směnku vystavenou dne 10. 5. 2001 jednateli společnosti JIVON s. r. o. Jiřím Vondrkou a Zdeňkem Vondrkou, znějící na částku 1.000.000,-Kč a splatnou dne 10. 5. 2003 na řad Vladimíře Vondrkové (č. l. 160). Z obsahu cenného papíru, odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a ze znaleckého posudku (č. l. 21) lze učinit závěr o tom, že se jedná o směnku bezvadnou, tedy řádnou a platnou.
III.
12. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je ve svém rozhodování vázán petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním a je oprávněn zkoumat porušení i jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazovala [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz].
13. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola „běžné“ zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace „jednoduchého“ práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
14. Ústavní soud v minulosti judikoval, že právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů; proto, pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu, nemůže být ignorována jiná než trestněprávní stránka věci [nález sp. zn. IV. ÚS 564/2000 ze dne 8. 11. 2001 (N 169/24 SbNU 255)]. Tento názor Ústavního soudu vyvstává zejména v souvislosti s povahou trestního práva jako práva ultima ratio, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je jejich užití zjevně neúčelné. Dle názoru Ústavního soudu je zcela nepřípustná praxe, kdy se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva. Tímto způsobem totiž potom dochází k znerovnoprávnění osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k porušení čl. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy [viz nález sp. zn. IV. ÚS 469/02 ze dne 29. 4. 2004 (N 61/33 SbNU 113)].
15. Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. Jak již také judikoval Nejvyšší soud, není trestní stíhání namístě, jestliže se jednání obviněného pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních. Určité selhání či nedostatečná účinnost zákonných nástrojů sloužících k faktickému výkonu pravomocných a vykonatelných soudních rozhodnutí nemůže vést k tomu, aby tato opatření byla nahrazována či doplňována prostředky práva trestního (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001 sp. zn. 7 Tz 290/2000). Ústavní soud k tomu dodává, že je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny [nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405)].
16. Umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu v nálezu sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval: „Z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny ).“ Je-li v průběhu trestního řízení porušen některý z ústavních limitů, pak není respektován čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť ten vytváří prostor a zároveň stanoví hranice omezení osobní svobody zaručené čl. 8 odst. 1 Listiny [viz nález sp. zn. I. ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 205/43 SbNU 289)].
IV.
17. Ústavní soud úvodem uvádí, že předmětem tohoto řízení a podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je posouzení trestnosti jejího jednání, nikoli oprávněnosti jejího nároku, resp. zjišťování, zda stěžovatelka předmětnou částku skutečně zapůjčila. Z důvodů níže uvedených je posouzení této otázky pro řízení o ústavní stížnosti irelevantní, nadto by Ústavní soud mohl posuzováním oprávněnosti nároku stěžovatelky nepřípustně zasahovat do rozhodovací činnosti soudů v občanském soudním řízení. Ústavní soud proto při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti vycházel z v úvahu přicházejících možností z mezní premisy, tedy že stěžovatelka zneužila zajišťovací směnku.
18. V daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že se stěžovatelka dopustila trestného činu podvodu, když zasláním dopisu ze dne 12. 1. 2004 měla uvést jednatele výstavce směnky v omyl, neboť předmětná směnka nebyla směnkou platební, nýbrž směnkou zajišťovací pohledávku jejího manžela vůči výstavci.
19. Pro posouzení trestnosti jednání stěžovatelky je dle názoru Ústavního soudu (bod 14 a 15) třeba vymezit obsah soukromoprávního vztahu, zde vztahu směnečného (k tomu si Ústavní soud „vypůjčil“ relevantní pasáže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007 sp. zn. 11 Tdo 127/2007). Směnka vlastní je definována jako bezpodmínečný písemný slib, kterým se jedna osoba zavazuje zaplatit druhé osobě nebo na její řad určitou peněžní částku na požádání nebo v určitelné době. Má-li směnka náležitosti předepsané zákonem směnečným a šekovým, je závazek ze směnky přísným, nesporným a abstraktním závazkem z cenného papíru. Abstraktnost závazku ze směnky spočívá v tom, že ekonomické nebo jiné důvody jeho vzniku nejsou nijak rozhodné. Tzv. zajišťovací směnka není zvláštním druhem směnky. Jde jen o vyjádření toho, jakou funkci směnka plní, pokud slouží k zajištění závazku vyplývajícího z jiného právního vztahu, který se označuje jako kauzální právní vztah, protože představuje materiální příčinu vzniku směnky (blíže Kovář, Z.: Směnka jako zajištění. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 3). Zajišťovací funkce směnky vyplývá z toho, že se účastníci kauzálního právního vztahu dohodli na smlouvě o zajištění směnkou. Jde o tzv. inominátní smlouvu, pro kterou není předepsaná žádná forma, takže nemusí být uzavřena písemně a může být uzavřena i ústně nebo dokonce jen konkludentně. Pokud směnka plní zajišťovací funkci, nejedná se o jev spadající do sféry směnečného práva, což znamená, že nevzniká žádný zvláštní druh směnky a nic se nemění na povaze závazku ze směnky jako závazku přísného, nesporného a abstraktního. V závislosti na tom, co je obsahem smlouvy o zajištění směnkou, může zjišťovací funkci plnit směnka, která je za tím účelem nově vystavena, nebo i směnka, která již dříve byla vystavena z jiného důvodu. To, že zajišťovací funkce směnky není atributem směnečného práva, má mimo jiné ten důsledek, že i když je zajišťovací funkce směnky vyčerpána, směnka existuje dál, nezaniká, nestává se neplatnou apod. Mimořádně významné je prolomení akcesority ve vztahu mezi směnkou jako prostředkem zajištění závazku a samotným zajištěným závazkem. Zatímco obecné zajišťovací závazky jsou akcesorické ve vztahu k zajištěnému závazku, což znamená, že nemohou jako samostatné závazky existovat, ale existují jen s hlavním závazkem a s ním také zanikají, v případě zajištění směnkou je tomu jinak. Směnka, která plní zajišťovací funkci, není k zajištěnému závazku akcesorická a je ve vztahu k němu v postavení zcela samostatného a nezávislého závazku (blíže Chalupa, R.: Zajišťovací směnka. Praha: Linde Praha, 2009, s. 48). Pokud jde o vznik směnky jako cenného papíru i závazků vtělených do této listiny, obsah těchto závazků, změny v účastnících směnečně právních vztahů, splatnost směnky a její zánik, uplatní se výlučně předpisy směnečného práva, a to bez ohledu na to, co se odehrává v kauzálním závazku zajištěném směnkou. Změnami v kauzálním závazku je směnka dotčena jen tak, jak to stanoví předpisy směnečného práva. To mimo jiné znamená, že pokud s určitou změnou v kauzálním závazku směnečné právo nic se směnkou nespojuje, tato změna se do směnky nijak nepromítne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2006, sp. zn. 7 Tdo 475/2006). Zanikne-li závazek (v posuzovaném případě závazek ze smlouvy o půjčce), byť i splněním, nezaniká tím zároveň samotná zajišťovací směnka, nestává se neplatnou a z pohledu směnečného práva se na ní nic nemění. Z výše uvedeného lze tedy učinit pro nyní projednávanou věc závěr o tom, že směnečná pohledávka (byť zajišťovací), mimo svou abstraktnost, není akcesorická a subsidiární ve vztahu k zajištěné pohledávce, soudy však dlužníkům přiznávají obranu, která je svou podstatou založena na akcesoritě a subsidiaritě uplatněného práva (blíže Chalupa, R., str. 50).
20. Vyjma řádného uplatnění zajišťovací směnky mohou (vzhledem k povaze směnečného závazku, viz výše) nastat případy, kdy majitel zajišťovací směnky tuto uplatní v rozporu s účelem emise směnky a obsahem mimosměnečného ujednání, tedy excesivně. Excesivním uplatněním zajišťovací směnky se pak mimo jiné rozumí situace tzv. osamostatnění zajišťovací směnky, které usnadňuje paralelní uplatnění zajišťovací směnky (blíže Chalupa, R., str. 85); přičemž oddělení zajišťovací směnky od zajištěné pohledávky zákon nezapovídá, jde však o jednání nesolidní a nekorektní (viz Chalupa, R., str. 85), když je způsobilé znemožnit úspěšné uplatnění věcné důvodné obrany proti excesivnímu uplatnění osamostatněné směnky. Je pak věcí účastníků, zejm. dlužníka, aby při kontraktaci věnovali řádnou pozornost i aspektům směnečného práva tak, aby byla již v této fázi možnost excesivního uplatnění směnky minimalizována.
21. V daném případě uplatnila stěžovatelka jako směnečný věřitel u dlužníka (právnická osoba, bod 11) „předžalobní upomínkou“ řádnou a platnou směnku znějící na částku 1.000.000,-Kč s tím, že uvedla, že se jedná o směnku platební, vystavenou oproti půjčce v téže výši. Tento požadavek byl ze strany statutárního orgánu dlužníka odmítnut s tím, že takováto půjčka není výstavcem evidována, přičemž na stěžovatelku a bývalé jednatele dlužníka podal trestní oznámení. Předmětná směnka měla dle zjištění obecných soudů (srovnej bod 17) sloužit jako směnka zajišťovací ve vztahu k pohledávce Zdeňka Vondrky ve výši 500.000,-Kč, přičemž emisí směnky došlo po vzájemné dohodě k jejímu osamostatnění, když věřitelem zajištěné pohledávky byl Zdeněk Vondrka a remitentem směnky stěžovatelka. Trestnost jednání stěžovatelky pak dovodily obecné soudy z toho, že předmětná pohledávka byla vůči dlužníku uplatněna paralelně, když Zdeněk Vondrka civilní žalobou požadoval uhrazení částky 500.000,-Kč z titulu smlouvy o půjčce a stěžovatelka „předžalobní upomínkou“ částku ve výši 1.000.000,-Kč z titulu platební směnky.
22. Protože dlužník neuhradil Zdeňku Vondrkovi svůj dluh ze smlouvy o půjčce, nezanikl jeho závazek, natož závazek zajišťovací ze směnky. Z pohledu směnečného práva by měl zánik kauzálního závazku pouze ten význam, že pokud by stěžovatelka požadovala vůči dlužníku zaplacení směnky, mohl by dlužník úspěšně namítat, že závazek ze smlouvy o půjčce, který směnka zajišťovala, již byl uhrazen (bod 19). Tuto námitku by měl dlužník i proti stěžovatelce jako originální majitelce směnky. Jelikož však dluh ze smlouvy uhrazen nebyl, vzhledem k neakcesoritě a nesubsidiaritě směnečné pohledávky, nic nebránilo stěžovatelce k jejímu uplatnění, přičemž kauzální námitky zůstaly dlužníku zachovány. Nutno podotknout, že jednání stěžovatelky je z pohledu směnečného práva jednáním přípustným, nikoli zakázaným. Skutečnost, že stěžovatelka uvedla jinou kauzu směnečného závazku, tedy že dlužníka uvedla v omyl ve smyslu ust. § 250 TZ, je dle názoru Ústavního soudu vzhledem k abstraktnosti směnečné pohledávky (bod 19) irelevantní, když judikatura připouští dlužníku možnost obrany prostřednictvím kauzální námitky a námitky excesivního uplatnění směnky. Skutečnost, že obrana žalovaných směnečných dlužníků je jak procesně, tak i hmotněprávně oproti dlužníkům z nesměnečných pohledávek značně ztížena, nemůže založit trestnost excesivního uplatnění směnečné pohledávky (bod 15). Nadto je nutno podotknout, že excesivní uplatnění směnky bylo umožněno, resp. jeho možnost byla maximalizována, neopatrným a neodborným přístupem výstavce ke kontraktaci, který tak dle názoru Ústavního soudu významnou měrou daný směnečný spor umožnil a sám si možnost úspěšné obrany snížil (odlišnost směnečného a závazkového věřitele, odlišnost částek, dat vystavení směnky a smlouvy o půjčce, neprovázání směnečného a závazkového vztahu vhodnými doložkami, vystavení zajišťovací směnky až 7 měsíců po realizaci zajišťované pohledávky).
23. Z výše uvedeného principu ultima ratio (bod 14, 15, 16) vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení soukromoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. Excesivní uplatnění směnky dle názoru Ústavního soudu nelze pokládat bez dalšího za trestný čin podvodu, a to ani v případě, že k němu došlo s nepravdivým uvedením kauzy závazku. Účastníci směnečného vztahu, mezi nimiž existuje obchodněprávní spor, tak mají dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky směnečného práva a cestou občanského soudního řízení. Ústavní soud tak po provedeném řízení dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o tzv. hypertrofii trestní represe, když obecné soudy nerespektováním principu ultima ratio neproporcionálně omezily základní práva a svobody stěžovatelky garantovaná čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
24. Nad rámec odůvodnění tohoto nálezu je Ústavní soud nucen vyjádřit se i k samotnému průběhu trestního řízení. Ze spisu Ústavní soud dále zjistil, že přípisem ze dne 24. 11. 2004 zažádala Policie ČR dle ust. § 158d odst. 2 TŘ Městské státní zastupitelství v Praze o povolení sledování schůzky mezi Alexandrem Filippovem a Zdeňkem Vondrkou, identifikovaným datem narození, v němž uvádí, že „[d]ne 24.11.2004 telefonicky oznámil oznamovatel Alexandr Filippov, že se osobně sešel se Zdeňkem Vondrkou, který mu sdělil, že směnka byla vystavena v loňském roce jako nátlak na spor o byty, který probíhá mezi Alexandrem Filippovem a Drahomírou Vondrkovou (sic!) s tím, že toto jim měl poradit jejich současný právní zástupce. Tuto skutečnost je ochoten Alexandr Filippov uvést do protokolu a požádal Polici ČR o přijetí adekvátních opatření s tím, že se Zdeňkem Vondrkou má předjednanou další schůzku ohledně vyjasnění všech okolností vzniku uvedené směnky“ (č. l. 115). Na základě této žádosti povolil státní zástupce dne 25. 11. 2004 sledování a audiovizuální monitoring schůzky pod. Zdeňka Vondrky se sv. Filippovem (č. l. 117). V protokolu o sledování osob a věcí podle §158d TŘ č. j.PSP-759-1/OTO-297 je uvedeno, že během sledování dne 1. 12. 2004 mezi 16:00 a 16:48:45 hod. byl učiněn záznam jednání mezi panem Alexandrem Filippovem a panem Zdeňkem Vondrkou (sic!, č. l. 118). Z obsahu obrazového záznamu a audiozáznamu sledování osob a věcí ze dne 1. 12. 2004 je však zřejmé, že byla monitorována schůzka, které se účastnil Jiří Vondrka, Alexandr Filippov a JUDr. Roman Anděl (č.l. 585). K přípustnosti této nahrávky jako důkazu v předmětném trestním řízení se vyjádřil Městský soud v Praze na č.l. 356, kde uvedl, že „[v]zhledem k tomu, že povolení státního zástupce bylo vystaveno na osobu Zdeňka Vondrky a předmětné schůzky se zúčastnil Jiří Vondrka, nebylo možno záznam provedený policií použít jako důkaz.“ Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení (č. l. 538) však dospěl k závěru odlišnému, když dovodil, že pořízené záznamy jsou procesně použitelné, byť státní zástupce povolil sledování Zdeňka Vondrky, který nakonec nebyl na schůzce s poškozeným Filippovem přítomen, a nikoliv Jiřího Vondrky, jenž se naopak ke schůzce dostavil /odvolací soud přitom nehodlá spekulovat, zda se jednalo o pouhou věcnou chybu policejního orgánu způsobenou záměnou křestního jména sledované osoby, jak se tato možnost také nabízí/. Procesní způsobilost tak sice nevyplývá z ustanovení §158d odst.2 tr.ř., je ji však možno dovodit z ustanovení §158d odst.6 tr.ř. Sledování osob – v daném případě monitorování schůzky konané dne 1. 12. 2004 v hotelu Elegant Praha – bylo totiž Policií ČR v této věci provedeno s výslovným souhlasem poškozeného Filippova a také s vědomím JUDr. Anděla, který byl přítomen na žádost zmíněného poškozeného. Proto i když se na monitorovanou schůzku nakonec dostavil Jiří Vondrka, vůči němuž nebylo sledování osob státním zástupcem povoleno, je nutno přípustnost sledování osob, včetně uskutečněného obrazového a zvukového záznamu průběhu schůzky, posoudit podle odst.6 §158d tr.ř., jako učiněné se souhlasem poškozeného Filippova jako osoby, do jehož práv a svobod bylo sledováním a záznamem schůzky zasaženo. Je splněna i podmínka, že se jedná o úmyslný trestný čin a o tutéž trestní věc, v níž má být důkaz proveden. Souhlas poškozeného zde nahrazuje povolení státního zástupce a znamená použitelnost protokolu o sledování a záznamu o průběhu schůzky v hotelu Elegant ze dne 1. 12. 2004 ohledně všech zúčastněných osob, tedy i Jiřího Vondrky. Odvolací soud v této souvislosti podotýká, že pořízení zvukového a obrazového záznamu sledovaných osob představuje nepochybně významný zásah do jejich práv a svobod, je-li však takový zásah učiněn se souhlasem toho, do jehož práv je zasahováno, postačí pro jeho použitelnost souhlas dotčené osoby.“ Městský soud na základě pokynu Vrchního soudu v Praze provedl důkaz přehráním obrazového záznamu o sledování osob a věcí ze dne 1. 12. 2004 a po seznámení se s obsahem této schůzky a vzájemném zhodnocení výpovědí svědka Jiřího Vondrky a svědka Alexandra Filippova dospěl k závěru, že výpověď svědka Jiřího Vondrky je věrohodná (č. l. 616).
25. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2806/08 ze dne 27. 1. 2010 uvedl Ústavní soud, že ustanovení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod garantuje právo každého na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence s tím, že orgány státu mohou do výkonu tohoto práva zasahovat jen v případě, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti, v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3038/07 ze dne 29. 2. 2008 (N 46/48 SbNU 549) vyložil, že odposlouchávání telefonních rozhovorů veřejnou mocí (stejně jako jiné tajné sledování) přestavuje vážné omezení základních práv. Z ústavního pořádku plyne, že k omezení osobní integrity a soukromí (tj. k prolomení ochrany) může ze strany veřejné moci dojít jen zcela výjimečně a jen je-li to nezbytné, a účelu sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak. Při nedodržení některé podmínky jde o zásah protiústavní. Také představitelé tuzemské nauky považují sledování osoby za citelný zásah do jejího soukromí bez rozlišování prostorů, kde je osoba sledována (srov. Sotolář, A., Púry, F.: Skrytá reakce policie na již spáchanou trestnou činnost in Trestněprávní revue 2003, 1: 6). Zásah do soukromí je tedy v zásadě omezen především nezbytností takového postupu. V opačném případě totiž hrozí nebezpečí, že se výkon státní moci v trestním řízení stane nástrojem libovůle jejích dočasných držitelů proti jednotlivci (srov. Kallab, J.: Zločin a trest, Úvahy o základech trestního práva. Praha: J. R. Vilímek, 1916, s. 8). K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládající se z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování [srov. nález sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007 (N 150/46 SbNU 489) bod 16].
26. V daném případě dovodil odvolací soud přípustnost důkazu zvukového a obrazového záznamu schůzky mezi Jiřím Vondrkou, Alexandrem Filippovem a JUDr. Andělem z ust. § 158d odst. 6 TŘ, když dle jeho názoru byla předmětná schůzka monitorována s výslovným souhlasem Alexandra Filippova a s vědomím JUDr. Anděla. Tento výklad je však dle názoru Ústavního soudu zcela nepřípadný, když obchází zákonná ustanovení. Dle trestního řádu a doktríny musí být souhlas toho, do jehož práv a svobod má být sledováním zasahováno, výslovný; konkludentní nebo dodatečný souhlas je vyloučen (blíže viz Šámal, P. a kol: Trestní řád, komentář – díl I., 6. vydání, C. H. Beck, 2008, str. 1246). V nyní projednávané věci však podmínky ust. § 158d odst. 6 TŘ splněny nebyly, když Alexandr Filippov požádal Policii ČR pouze o monitorování jeho schůzky se Zdeňkem Vondrkou (viz č. l. 116), nikoli s Jiřím Vondrkou, přičemž je sporné, zda „žádost o přijetí adekvátních opatření“, učiněná telefonicky, splňuje náležitosti výslovného souhlasu dle ust. § 158d odst. 6 TŘ, JUDr. Anděl se schůzky zúčastnil pouze s vědomím jejího monitorování Policií ČR, což za kvalifikovaný souhlas považovat nelze a Jiří Vondrka, byť přípustnost tohoto důkazu nezpochybnil, souhlas s jejím monitorováním nikdy neposkytl. Dle názoru Ústavního soudu tak byl na místě postup dle ust. § 185d odst. 5 TŘ, tedy vyžádání dodatečného souhlasu státního zástupce, což však orgány činné v trestním řízení neučinily, čímž nebyly splněny podmínky přípustnosti zvukového a obrazového záznamu předmětné schůzky jako důkazu v trestním řízení dle ust. § 158b odst. 3 TŘ, což ve vztahu ke stěžovatelce znamenalo v konečném důsledku (její odsouzení) porušení jejího práva garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny, neboť nebyl dodržen postup trestním řádem vymezený a předvídaný obecně čl. 8 odst. 2 Listiny.
27. Ačkoli Ústavní soud shledal, že vadný je také výrok o vině napadených rozsudků městského soudu a vrchního soudu, nepřikročil k jejich zrušení, a to s přihlédnutím k uplatňovanému principu sebeomezení, neboť zjištěné vady lze napravit i v řízení před Nejvyšším soudem [obdobně nález sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006 (N 157/42 SbNU 287)]. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná, a to s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. dubna 2010
František Duchoň
předseda senátu