Ústavní soud, Brno, TZ 13/2016
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) zamítlo návrh Obvodního soudu pro Prahu 8 na zrušení ustanovení § 264 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), neboť napadené ustanovení není v rozporu s ústavním zákonem.
Návrh na zrušení ustanovení podal Obvodní soud pro Prahu 8 v souvislosti s rozhodováním konkrétní trestní věci. Navrhovatel má za to, že napadené ustanovení trestního řádu o vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu je v rozporu s čl. 82 Ústavy České republiky, který zakotvuje nezávislost soudce při výkonu jeho funkce. Kritika je založena na tom, že má-li být soudce nezávislý, musí se rozhodovat nezávisle a neměl by být vázán právními názory, se kterými odůvodněně nesouhlasí, neboť má být vázán jen zákonem.
Napadené ustanovení § 264 trestního řádu stanoví, že soud, jemuž byla vrácena věc k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil.
Předně je třeba připomenout, že obdobnými až téměř totožnými návrhy se již Ústavní soud dříve zabýval. Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 37/03 byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení § 226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, protože Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem nebo mezinárodní smlouvou a pokud by mělo být zrušeno, pak by samo odvolací řízení ztrácelo smysl, protože vázanost soudu nižšího stupně právním názorem soudy vyššího je provedením ústavního principu práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jeho integrální součástí a nikoliv překážkou. Jde o obecný princip civilního procesu, který je využíván i v mnohých ostatních státech Evropy. Usnesením sp. zn. Pl. ÚS 41/2000 pak Ústavní soud odmítl návrh na zrušení ustanovení § 270 odst. 4 věty druhé trestního řádu, které se týká povinnosti provést procesní úkony nařízené Nejvyšším soudem. Ústavní soud nemá důvod něco měnit na závěrech, které v těchto případech učinil. Stejně jako v předchozích dvou případech i v tomto vedl k podání návrhu nesouhlas obecného soudu s rozhodnutím soudu dovolacího (odvolacího). Z návrhu je zřejmá nespokojenost navrhovatele s rozhodnutím odvolacího soudu, kterému se odmítá podrobit a rozpor napadeného ustanovení dovozuje z toho, že má sám rozhodnout podle právního názoru, se kterým nesouhlasí nebo který již zasahuje do jeho výlučného práva na hodnocení důkazů.
Ústavní soud považuje v této souvislosti za vhodné též připomenout, že princip vázanosti soudu nižší instance právním názorem soudu vyšší instance po zrušení prvoinstančního rozhodnutí v trestních věcech je pravidelně uznáván též v procesních úpravách zahraničních demokratických zemí (např. v Rakousku či Německu). Jde o jeden ze zásadních principů trestního řízení a tuto zásadu považuje právní nauka, jakož i Ústavní soud, za záruku realizace práva na spravedlivý proces a naopak nerespektování právního názoru odvolacího soudu za porušení principu dvojinstančnosti soudního rozhodování, což ve svém důsledku vede k porušení ústavního pořádku.
Skutečnost, že nalézací soud zásadně (a někdy třeba i důvodně) nesouhlasí s postupem a se závěry odvolacího soudu, nezakládá protiústavnost napadeného ustanovení. Nelze vyloučit, že odvolací soud překročí své pravomoci a nevhodně zasáhne do pravomoci soudu nalézacího, takový postup je však nutno napravit cestou mimořádných opravných prostředků. Tyto nástroje jsou však plně v rukou účastníků řízení.
Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/14 je dostupný 
zde (281 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu