Sp. zn.: I. ÚS 942/11

Soudce zpravodaj: Ivana Janů

Navrhovatelé: Daching, s.r.o., zast. advokátem JUDr. Milanem Zábržem, Veveří 57 Brno

Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12.1.2011, sp.zn. 16 Co 189/2010 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7.1.2010 sp.zn. 29 C 85/2007

(vlastnictví pozemků, spravedlivý proces)

I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka – právnická osoba – podala žalobu na určení, že námitky vedlejšího účastníka vznesené ve stavebním řízení nejsou důvodné. Městský soud - delší dobu nečinný - si nakonec vyžádal sdělení stavebního úřadu, který mu sdělil, že stavební řízení přerušil do doby vydání rozhodnutí soudu ve věci nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka. Městský soud následně usnesením řízení zastavil a postoupil věc zpět stavebnímu úřadu s tím, že věc nespadá do pravomoci soudu, ale do pravomoci stavebního úřadu. Krajský soud stěžovatelčinu odvolání nevyhověl. Stěžovatelka proto tvrdí, že postupem obou soudů došlo k porušení jejího práva na řádný zákonný proces a práva na soudní ochranu.

 

 

Sp. zn.: IV. ÚS 3476/11

Soudce zpravodaj: Pavel Rychetský

Navrhovatelé: Ing. Z.Ch., zast. JUDr. Ondřejem Bultasem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ruská 40

Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2010 č. j. 11 A 78/2010-78, v rozsahu jeho výroku II., a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. září 2011 č. j. 7 Ans 3/2011-118

návrh na přiznání náhrady nákladů řízení

(Právo na soudní a jinou právní ochranu; Práva účastníka soudního řízení )

I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovateli bylo rozhodnutím rektora Univerzity Karlovy v Praze v srpnu 2009 přerušeno bakalářské studium z důvodu nezaplacení poplatku za studium. Stěžovatel tento poplatek následně zaplatil a následně požádal děkana fakulty o obnovení studia. Současně požádal o možnost vykonávat zkoušky z dříve zapsaných předmětů v rozmezí celého akademického roku 2009/2010. O těchto žádostech rozhodl děkan fakulty dvěma rozhodnutími, včetně poučení, podle něhož mohl stěžovatel do třiceti dnů ode dne, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno, podat rektorovi prostřednictvím děkana fakulty žádost o přezkoumání rozhodnutí.

 

Stěžovatel podal proti druhému rozhodnutí opravný prostředek, k jehož vyřízení došlo sdělením prorektora pro studijní záležitosti, v němž bylo uvedeno, že jeho podání lze s ohledem na obsah posoudit jako žádost o prodloužení individuálního studijního plánu protože ale proti takovému rozhodnutí není opravný prostředek přípustný, nemá nesprávné poučení vliv na právní moc napadeného rozhodnutí. Podanou žalobu správní soud odmítl jako podanou po lhůtě. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. V důsledku porušení principu presumpce správnosti aktu veřejné moci (a tedy judikované prekluze lhůty) se stěžovatel cítí být poškozen na svém právu na spravedlivý proces.

 

  

Sp. zn.: Pl. ÚS 19/11

Soudce zpravodaj: Pavel Rychetský

Navrhovatelé: Ministerstvo vnitra ČR, Nad Štolou 3, Praha 7

Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Přezkoumávané akty: návrh Ministerstva vnitra na zrušení čl. VII obecně závazné vyhlášky statutárního města Liberce č. 3/2009, o veřejném pořádku

(Veřejný pořádek; Vyhláška obce )

I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Ústavnímu soudu byl doručen návrh Ministerstva vnitra na zrušení čl. VII obecně závazné vyhlášky statutárního města Liberce č. 3/2009, o veřejném pořádku, který zní: „V zájmu zachování veřejného pořádku, zdraví a bezpečnosti občanů a návštěvníků města Liberec je v městské památkové zóně5) na veřejném prostranství zakázáno formou pochůzkového prodeje nabízet a prodávat výrobky a nabízet a poskytovat služby. “. Podle navrhovatele je vyhláška v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, obecním zřízením a dalšími právními předpisy, neboť zákaz pochůzkového prodeje (nabídka a prodej výrobků, jakož i nabídka a poskytování služeb) je působností nikoli samostatnou, nýbrž přenesenou, a to na základě zákonného zmocnění uvedeného v ustanovení § 18 odst. 3 živnostenského zákona.

 

 

Sp. zn.: Pl. ÚS 5/12

Soudce zpravodaj: Pavel Holländer

Navrhovatelé: K.H.

Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: Návrh na zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2011 č. j. 6 Ads 52/2009-88 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 29. ledna 2009 č. j. 52 Cad 35/2008-40.

(Právo na přiměřené zabezpečení ve stáří - vyrovnávací příspěvek)

I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatel se u Ústavního soudu domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, o stanovení starobního důchodu. Stěžovatel byl od počátku 60. let minulého století strojvedoucím, nejprve v pracovním vztahu s ČSD – Správou severozápadní dráhy v Praze, poté byl převeden pod složku ČSD – Správa východní dráhy se sídlem v Bratislavě. V lokomotivním depu Bratislava pracoval rovněž jako strojvůdce až do 31. května 1993, kdy nastoupil jako strojvůdce u Českých drah. Stěžovatel uvádí, že když v roce 2008 požádal o starobní důchod, přiznala mu Česká správa sociálního zabezpečení starobní důchod ve výši 3.537,- Kč měsíčně. Pro stanovení výše důchodu byla započtena doba pojištění získaná v českém systému důchodového pojištění v délce 5062 dní a ve slovenském systému důchodového pojištění v délce 11961 dní. Nárok na starobní důchod pak dle ČSSZ vznikl pouze s přihlédnutím k dobám pojištění získaným ve slovenském systému důchodového pojištění. Soud tak nezohlednil povinnost vyplácet k starobnímu důchodu tzv. vyrovnávací příspěvek do výše, jaký by osoba pobírala, pokud by se všechny doby odpracované na území bývalé československé federace posuzovali podle českých právních předpisů a v českém důchodovém systému.

 

Krajský soud správní žalobu stěžovatele zamítl a jeho kasační stížnost následně zamítl Nejvyšší správní soud, který se odvolával na stěžejní rozsudek ESD, kdy Soudní dvůr dospěl k závěru, že se judikatura Ústavního soudu ve věci slovenských důchodů se příčí zásadě zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti. Napadenými rozhodnutími se stěžovatel cítí být dotčen ve svém základním právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, v základním právu plynoucím z principů rovnosti a zákazu diskriminace a v základním právu na soudní a jinou právní ochranu.

 

 

 I. senát - veřejné vyhlášení nálezu

Sp. zn.: I. ÚS 255/11

Soudce zpravodaj: Ivana Janů

Navrhovatelé: Hlavní město Praha, zast. advokátem JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, Karlovo nám. 18, Praha 2

Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2010, sp.zn. 39 Cdo 3165/2001, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.1.2010, sp.zn. 64 Co 365/2009 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23.4.200, sp.zn. 12 C 35/2003

(právo vlastnit nemovitosti )

I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatel - Hlavní město Praha - brojí proti tomu, že obvodní soud zamítl jeho žalobu o určení vlastnického práva ke dvěma nemovitostem v kat. úz. Libeň, když dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti nemohly náležet k tzv. historickému majetku obce. Podle obvodního soudu obtíže s přidělováním konsfiskátů v závěru roku 1949 vyřešil zák. č. 114/2000 Sb., dle něhož se příděly staly titulem pro obecní restituce, ovšem s okamžikem nabytí vlastnictví obcí dnem 1.7.2000 a za předpokladu, že nemovitosti byly k uvedenému dni ve vlastnictví České republiky.

 

Předmětné nemovitosti však byly v rámci tzv. velké privatizace převedeny na soukromou společnost, od níž je v roce 1999 zakoupili žalovaní. Odvolací soud následně potvrdil rozsudek soudu I. stupně, a dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy svým porušily jeho základní práva, především pak rovnost práv účastníků řízení před soudem, právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.