II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
11. 9. 2012 14:00 - 11. 9. 2012 14:30
Sp. zn.: II. ÚS 773/07
Soudce zpravodaj: Jiří Nykodým
Navrhovatelé: I. J., Ing. A. P. a Ing. D. P.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané
akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
června 2007 č. j. 28 Cdo 3298/2006-221, rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 30. května 2006 č. j. 11 Co 119/2006-204 a rozsudku
Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. května 2005 č. j. 30 C 148/92-180,
jakož i proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2007 č. j. 28
Cdo 3258/2006-220, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května
2006 č. j. 11 Co 122/2006-207 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze
dne 29. června 2005 č. j. 30 C 414/92-170
(restituce, průtahy v řízení)
I. poschodí, senátní místnost č. 151
Stěžovatelé
se domáhají zrušení uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být
porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy
České republiky, a čl. 2 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní
stížnosti byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami II.
ÚS 773/07 a IV. ÚS 2421/07 a Ústavní soud je svým usnesením ze dne 1.
prosince 2009 spojil ke společnému řízení, vedenému nadále pod sp. zn.
II. ÚS 773/07. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že postupem obecných soudů
došlo k porušení ústavně garantovaných práv tím, že obecné soudy
vyložily restituční předpisy ústavně nekonformním způsobem, a přenesly
na ně riziko řádného výkonu práva, ačkoliv samy orgány státu při
restitučním procesu pochybily. Nadto poukazují na porušení svého práva
na soudní ochranu v důsledku průtahů u soudu prvého stupně.
Stěžovatelé
se žalobou v roce 1992 domáhali uzavření dohody o vydání pozemku
(zastavěná plocha, stavba na pozemku, garáž) v katastrálním území
Moravská Ostrava, a to z titulu restitučního nároku uplatňovaného podle
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v rozhodném znění.
O žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě až dne 23.
května 2005 a žaloba byla zamítnuta. Soud prvního stupně totiž dospěl k
závěru, že vedlejší účastník coby právní nástupce povinné osoby ve
smyslu § 5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích nebyl k vydání
majetku řádně vyzván. Okresní soud vyšel z toho, že v řízení bylo
zprávou Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 2. května
2005 prokázáno, že ke dni nabytí účinnosti zákona o mimosoudních
rehabilitacích, tedy k 1. dubnu 1991, byl povinnou osobou státní podnik
Stavomontáže Ostrava, který byl již od ledna 1991 uveden v evidenci
nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků. Podle soudu však
stěžovatelé adresovali výzvu (žádost o navrácení majetku) datovanou dnem
3. dubna 1991 státnímu podniku Pozemní stavby Ostrava, neboť vycházeli z
výpisu z evidence nemovitostí ze dne 18. ledna 1991, kde byl jako
vlastník ještě uveden posledně jmenovaný státní podnik. Dle názoru soudu
si tak nepočínali dostatečně obezřetně a neučinili vše proto, aby výzvu
k vydání věci adresovali skutečné, a nikoli domnělé povinné osobě. Soud
prvního stupně také zjistil, že státní podnik Stavomontáže Ostrava
(tehdy v likvidaci) převedl nárokovaný majetek kupní smlouvou ze dne 17.
dubna 1992, to jest po uplynutí více jak jednoho roku ode dne nabytí
účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, na vedlejšího účastníka.
V této souvislosti soud poznamenal, že se jednalo o platný právní úkon,
jelikož na něj nedopadá blokační ustanovení § 9 odst. 1 zákona o
mimosoudních rehabilitacích, a to jednak proto, že povinná osoba o
vzneseném nároku ze strany stěžovatelů nevěděla, resp. vědět nemohla,
jednak proto, že v té době (a sice dnem 1. dubnem 1992) již podle soudu
prvního stupně uplynula lhůta pro vznesení nároku ve smyslu § 5 odst. 4
zákona o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud v tomto ohledu
vyjádřil svůj souhlas s náhledem Okresního soudu v Ostravě a napadený
rozsudek jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů
pro nepřípustnost odmítl.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
11. 9. 2012 14:30 - 11. 9. 2012 15:00
Sp. zn.: II. ÚS 1529/08
Soudce zpravodaj: Jiří Nykodým
Navrhovatelé: Ing. P. M.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 9 Cmo 357/2007-188 ze dne 26. března 2008
(náklady řízení)
I. poschodí, senátní místnost č. 151
Rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě bylo v rámci obchodního sporu (o pohledávky
úpadce) rozhodnuto také o nákladech řízení, a to tak, ve vztahu mezi
žalobcem a stěžovatelem přiznal soud právo na náhradu nákladů řízení
právě žalobci. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak žalobce, tak
žalovaný, každý ale proti jinému výroku rozsudku. Žalobce namítal, že mu
bylo vůči stěžovateli přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v
nesprávné výši, neboť soud stanovil sazbu odměny za zastupování
advokátem v řízení jen ve výši 6 200 Kč, když sazba odměny pro řízení v
jednom stupni měla dle žalobce být správně stanovena z peněžité částky,
která je předmětem řízení. Odvolacímu soudu proto navrhl, aby napadený
výrok změnil tak, že k nákladům připočítá sazbu odměny za zastupování ve
výši 184 073 Kč, případně ve výši 213 350 Kč.
Vrchní
soud v Olomouci však svým shora označeným rozsudkem rozhodnutí soudu
prvního stupně potvrdil a podaná odvolání výše zmíněných účastníků
řízení jako nedůvodná zamítl. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva
na spravedlivý proces především v tom, že Vrchní soud v Olomouci
nesprávně interpretoval a aplikoval ustanovení občanského soudního řádu,
dle kterého soud přizná náhradu nákladů řízení účastníku, který měl ve
věci plný úspěch proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatel se však domnívá, že ve věci úspěch měl, a proto pro něj byl
výrok soudu, kterým byl zavázán k úhradě nákladů řízení žalobci,
překvapivý.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
11. 9. 2012 15:00 - 11. 9. 2012 15:30
Sp. zn.: II. ÚS 1528/12
Soudce zpravodaj: Jiří Nykodým
Navrhovatelé: J. W.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané
akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě -
pobočky v Olomouci č. j. 55 To 30/2012-269 ze dne 8. února 2012
(procesní podání faxem)
I. poschodí, senátní místnost č. 151
Stěžovatel
svojí ústavní stížností brojí proti rozhodnutí Krajského soudu, jímž
byla pro opožděnost zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního
soudu v Olomouci, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby
a nebyly přijaty jím nabídnutý písemný slib ani dohled probačního
úředníka. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že jemu a jeho
obhájci bylo usnesení soudu prvního stupně oznámeno dne 18. ledna 2012,
jak správně konstatoval i soud druhého stupně. Třídenní lhůta k podání
opravného prostředku tak měla uplynout dne 21. ledna 2012, což byl den
pracovního klidu (sobota), a proto končila až dne 23. ledna 2012.
Toto
usnesení napadl stěžovatel stížností, která byla dne 23. ledna 2012
odeslána faxem na podatelnu soudu prvního stupně. Pokud soud druhého
stupně jako den doručení stížnosti uvádí den 25. ledna 2012, tak se
jedná o den doručení tohoto podání v jeho písemné podobě. Stěžovatel
tvrdí, že účastníku řízení nelze přičítat k tíži, pokud v soudní
evidenci nelze najít podání, a je v takovém případě nutné vycházet z
presumpce, že bylo podáno včas. Stěžovatel také poukazuje na skutečnost,
že doručení faxového podání je doložitelné potvrzením o doručení
faxového podání soudu prvního stupně a sdělením soudu prvního stupně.
Soud druhého stupně to však nezohlednil a podanou stížnost zamítl jako
opožděnou. Stěžovatel v postupu soudu druhého stupně shledává porušení
svého práva na spravedlivý proces.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
13. 9. 2012 9:00 - 13. 9. 2012 9:30
Sp. zn.: II. ÚS 3/10
Soudce zpravodaj: Dagmar Lastovecká
Navrhovatelé: 1. A. K., 2. T. K., zastoupení JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph. D., advokátem se sídlem Praha 7, Komunardů 36
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 9. 10. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3920/2007 a proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006 sp. zn. 1 Co 256/2006
I. poschodí, senátní místnost č. 151
Stěžovatelé
navrhují zrušení uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení
ustanovení čl. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a
svobod. Městský soud v Praze z části vyhověl žalobě stěžovatelů a uložil
žalované organizaci – Správa železniční dopravní cesty (vedlejší
účastník) povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 200 000,- Kč
jakožto náhradu nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 a 3
občanského zákoníku. Co do částky 40 000,- Kč byly jejich žalobní nároky
zamítnuty, neboť nalézací soud považoval odškodnění ve výši 200 000,-
Kč pro každého ze stěžovatelů za adekvátní. Vrchní soud v Praze změnil
rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu stěžovatelů v částce 2 x
200 000,- Kč zamítl a současně potvrdil výrok soudu první instance, jímž
byly žalobní návrhy stěžovatelů zamítnuty. Dovolání stěžovatelů bylo
potom shora označeným rozsudkem Nejvyššího soudu z části zamítnuto a
z části odmítnuto. Předmětnými žalobami se stěžovatelé domáhali na
vedlejším účastníkovi zaplacení částky 240 000,- Kč pro každého
z žalobců jako náhrady imateriální škody, kterou utrpěli tím, že jejich
otec byl při železniční nehodě smrtelně zraněn, přičemž
k inkriminovanému železničnímu neštěstí došlo v přímé příčinné
souvislosti s pochybením pracovníka vedlejšího účastníka.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
13. 9. 2012 11:15 - 13. 9. 2012 11:45
Sp. zn.: II. ÚS 2524/10
Soudce zpravodaj: Dagmar Lastovecká
Navrhovatelé: B. F., zastoupená Mgr. Janem Vylegalou, advokátem se sídlem v Olomouci, Božetěchova 9
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 6. 2010 č. j. 4 Ads 17/2010-88, rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2009 č. j. 18 Cad 47/2008-57,
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009 č. j. 6 Ads
14/2009-41, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2008 č. j.
18 Cad 47/2008-19 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze
dne 4. 1. 2008 č. j. 476 220 488/428
(slovenské důchody)
I. poschodí, senátní místnost č. 151
Stěžovatelka
se domáhá zrušení označených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Tvrdí, že
těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená
základní práva dle čl. 30 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a
svobod (dále jen „Listina“), princip rovnosti dle čl. 1 Listiny, zásada
zákazu diskriminace dle čl. 3 Listiny a ze strany Nejvyššího správního
soudu též princip právní jistoty dle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Česká správa
sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) napadeným rozhodnutím přiznala
stěžovatelce od 1. 6. 2007 starobní důchod podle ustanovení § 29 písm.
a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů, a podle čl. 46 odst. 2 nařízení Rady (EHS) 1408/71 ze dne 14.
6. 1971, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané,
samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se
v rámci Společenství, ve výši 3.738 Kč měsíčně. V odůvodnění uvedla, že
pro výši důchodu byla započtena doba pojištění získaná v českém systému
důchodového pojištění v délce 5264 dní a v slovenském systému
důchodového pojištění v délce 10711 dní. Proti rozhodnutí ČSSZ
stěžovatelka podala žalobu, o níž Krajský soud v Ostravě rozhodl shora
citovaným rozsudkem tak, že rozhodnutí ČSSZ pro vady řízení zrušil a věc
jí vrátil k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti ČSSZ však Nejvyšší
správní soud rozsudek krajského soudu rozsudkem zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Krajský soud poté žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti
tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší
správní soud pro nepřípustnost napadeným usnesením odmítl. Stěžovatelka
v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že vždy byla státní občankou České
republiky a od 1. 9. 1984 byla zaměstnána u Českých drah, a. s., resp.
dříve Československých státních drah (dále jen „ČSD“), Kontroly
přepravních tržeb v Olomouci, která byla po celou dobu jejím místem
výkonu práce, a zde též podepsala pracovní smlouvu. Je přesvědčena, že
doba pojištění získaná do 31. 12. 1992 byla nesprávně považována za
slovenskou dobu pojištění.