III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.02.2025 10:00 do: 25.02.2025 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 84/25
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Veronika Křesťanová Dr.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 To 33/2024-755 ze dne 12. prosince 2024 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. Nt 408/2023-586 ze dne 23. ledna 2024
Stručná charakteristika: právo na soudní a jinou právní ochranu
Označení navrhovatelů: B. B. R. B. F. S.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Ústavní soud se kauzou nezabývá poprvé. Obecné soudy rozhodovaly o přípustnosti vydání stěžovatele do Tuniské republiky za účelem výkonu doživotního trestu odnětí svobody, který mu tam byl v jeho nepřítomnosti uložen. Jelikož napadená rozhodnutí o přípustnosti vydání byla zčásti opřena o záruky poskytnuté tuniskou stranou, vyvstala otázka, zda obecné soudy řádně zvážily všechna kritéria relevantní pro posouzení důvěryhodnosti těchto záruk. Ústavní soud bude posuzovat, zda Vrchní soud v Praze respektoval závěry formulované v předchozím kasačním nálezu sp. zn. II. ÚS 1287/24 ze dne 10. července 2024 v návaznosti na požadavky vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud sice v návaznosti na kasační nález Ústavního soudu vyžádal ze Spolkové republiky Německo zprávu o tom, proč ve stejné situaci nebyl vydán jeho bratr, nicméně z této zprávy vybral jen důvody, proč rozhodnutí německých orgánů nenásledovat. Vrchní soud se podle něj nezabýval judikaturou ESLP vztahující se k hodnocení poskytnutých diplomatických záruk z hlediska hrozby porušení zásady non-refoulement. Má za to, že vrchní soud nepostupoval podle závazných pokynů Ústavního soudu vyplývajících z uvedeného kasačního nálezu. Poukazuje na zprávy ministerstva zahraničí Spojených států amerických ke stavu lidských práv a základních svobod v Tuniské republice pro roky 2022 a 2023 popisující absenci kontrolních mechanismů, což podle jeho názoru zpochybňuje důvěryhodnost záruk poskytnutých tuniskou stranou. Odkazuje na další dokumenty podporující důvodné pochybnosti o respektování základních lidských práv a svobod v Tuniské republice. Zdůrazňuje, že zpráva německého ministerstva zahraničí hovoří o negativních zkušenostech se zárukami poskytnutými tuniskou stranou. Tvrdí, že tuniské orgány neposkytly konkrétní ujištění, že bude ušetřen neodvolatelného doživotního trestu, tedy zda se bude moci obrátit na soud se žádostí o zkrácení tohoto trestu.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.02.2025 10:30 do: 25.02.2025 11:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1474/24
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Josef Baxa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2024 č. j. 8 To 358/2023-71 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. října 2023 č. j. 8 PP 79/2023-23
Stručná charakteristika: Práva účastníka soudního řízení Právo na soudní a jinou právní ochranu
Označení navrhovatelů: M. T., zastoupený JUDr. Dominikem Okenicou, advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel po určitou dobu vykonával trest odnětí svobody ve Slovenské republice, od 13. 9. 2023 pak trest odnětí svobody vykonával v České republice. Dne 15. 9. 2023 podal žádost o podmíněné propuštění, kterou městský soud zamítl napadeným usnesením. Stěžovatel podal stížnost. Napadeným usnesením Krajský soud v Brně stížnost stěžovatele zamítl. Konstatoval, že stěžovatel vykonal více než polovinu trestu odnětí svobody a splnil tak jednu ze zákonem požadovaných podmínek k podmíněnému propuštění. Stěžovatel ale nesplňuje podmínku polepšení. K tomu si krajský soud vyžádal aktuální výchovnou zprávu z Věznice v Rapoticích, kde stěžovatel v době rozhodnutí vykonával trest odnětí svobody. Z této zprávy, stejně jako z předchozí výchovné zprávy Věznice v Brně – Bohunicích vyplývá, že stěžovatel od září roku 2023 nezískal žádnou kázeňskou odměnu. Pokud chce dosáhnout podmíněného propuštění, musí se chovat nadstandardně, což zejména předpokládá získání kázeňských odměn. Také nesplňuje podmínku vedení řádného života, neboť navzdory tomu, že mu byly ukládány i podmíněné tresty odnětí svobody, nevedly k jeho nápravě.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že městský soud ani krajský soud neprovedly důkaz výchovnou zprávou od Ústavu na výkon trestu odňatie slobody Hrnčiarovce nad Parnou, Slovenská republika, kde vykonal převážnou většinu svého uloženého trestu. Tento důkaz přitom navrhl provést už v žádosti o podmíněné propuštění. Namítá, že napadená rozhodnutí neobsahují žádný návod, jaké konkrétní osobnostní a jiné změny se od něj očekávají, aby měl možnost uspět při své žádosti o podmíněné propuštění. Krajský soud se podle něj v řízení dopustil průtahů.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.02.2025 14:00 do: 25.02.2025 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3073/24
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Milan Hulmák Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. května 2024 č. j. 11 Co 82/2024-163 a usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 12. února 2024 č. j. 15 D 107/2023-135.
Stručná charakteristika: Dědění - závěť, procesní postup
Označení navrhovatelů: J. A.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Okresní soud napadeným usnesením určil obvyklou cenu aktiv pozůstalosti po zůstavitelce (matce stěžovatele a vedlejšího účastníka), výši dluhů a čistou hodnotu pozůstalosti. Potvrdil nabytí veškerého majetku zůstavitelky dědicům podle dědických podílů ze zákona, tj. jak stěžovateli, tak i vedlejšímu účastníkovi ve výši jedné ideální poloviny. Soud konstatoval, že zůstavitelka sice zanechala závěť, avšak shledal ji neplatnou z formálních důvodů. Proto připadalo v úvahu pouze dědění podle zákonné dědické posloupnosti – dva synové podle zákonné posloupnosti v první třídě dědiců, kteří dědictví neodmítli. Ti však dohodu o rozdělení pozůstalosti neuzavřeli. Soud tudíž potvrdil nabytí pozůstalosti podle dědických podílů ze zákona. Krajský soud posléze napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu jako správné potvrdil. Přestože krajský soud shledal v postupu okresního soudu pochybení (výslech svědkyň), neshledal důvod pro zrušení jeho rozhodnutí a tento chybný postup napravil a obě svědkyně znovu vyslechl. Současně poučil stěžovatele a vedlejšího účastníka o tom, že „proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné“.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí nejprve proti tomu, že nebyl soudní komisařkou odkázán na podání žaloby pro spornost závěti zanechané zůstavitelkou, tedy z důvodu vyjasnění sporu o dědické právo. Tímto postupem bylo stěžovateli znemožněno využít soudní ochrany proti vedlejšímu účastníkovi, který zpochybňoval platnost zůstavitelkou pořízené závěti. V této souvislosti stěžovatel poukazuje též na procesní pochybení okresního soudu při poučení svědkyň závěti. V závěrečné části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na špatné poučení krajského soudu o nemožnosti podat dovolání. Uvádí, že soud mu tím odňal přístup k Nejvyššímu soudu a porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.02.2025 09:00 do: 26.02.2025 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 20/24
Jednací místnost: sněmovna
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2494/2022-87 ze dne 28. 7. 2023 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 14/2021-67 ze dne 28. 3. 2022
Stručná charakteristika: Prostředky ochrany pověsti právnických osob
Označení navrhovatelů: Milion chvilek, z.s., zást. JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D., advokát, Praha 1, Železná 490/1
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel je Milion chvilek, z.s., veřejně známý spolek, jehož účelem je podpora a kultivace demokratické kultury, občanské angažovanosti a veřejné diskuze v České republice. V prosinci 2019 měl vedlejší účastník při zasedání Ústředního výboru KSČM a při rozhovoru pro Český rozhlas ve svých veřejných vyjádřeních mimo jiné opakovaně spojovat stěžovatele s kybernetickým útokem na nemocnici v Benešově. Stěžovatel se proti tomuto, podle něj nepravdivému tvrzení, bránil žalobou u Městského soudu v Praze. Ten rozsudkem ze dne 9. 9. 2020 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaslat stěžovateli omluvu v rozhodnutí specifikovaném znění, žalobu proti KSČM zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud vzal za prokázané, že zmiňovaný kybernetický útok spojuje vedlejší účastník se stěžovatelem, byť jej přímo nejmenoval. Podle městského soudu šlo o skutkové tvrzení, které vedlejší účastník nebyl schopen vysvětlit; následně dospěl k závěru, že vedlejší účastník nařčením ze závažného trestného činu zasáhl do dobré pověsti stěžovatele ve smyslu § 135 občanského zákoníku – proto žalobě částečně vyhověl. Ve vztahu ke KSČM městský soud uzavřel, že není pasivně legitimovaná.
Vedlejší účastník se proti rozsudku městského soudu odvolal. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek městského soudu tak, že se žaloba zamítá, a nepřiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vrchní soud se ztotožnil s městským soudem s jeho závěry o skutkovém stavu a dobré pověsti stěžovatele. Neztotožnil se však s jeho právním závěrem o důvodnosti uplatněného nároku na poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy.
Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl. Zrekapituloval stěžejní závěry svého rozsudku sp. zn. 23 Cdo 327/2021, podle něhož právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 občanského zákoníku, není-li výslovně ujednáno jinak. Nejvyšší soud neshledal žádný důvod se od těchto závěrů odchýlit. Dále uvedl, že právo na odstranění následků neoprávněného zásahu do cizího (absolutního) práva (tzv. odstraňovací nárok) a právo na odčinění (satisfakci) nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění jsou povahově odlišná soukromá práva vázaná na rozdílné rozhodující skutečnosti pro jejich vznik a uplatnění, která nelze libovolně směšovat či zaměňovat. Závěr o možnosti poskytování přiměřeného zadostiučinění „prostřednictvím“ odstraňovacího nároku by vedl k nepřípustnému obcházení zákona. Stěžovatel se proto obrátil na Ústavní soud.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.02.2025 14:00 do: 26.02.2025 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2694/24
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Kateřina Ronovská Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2443/2023-328 ze dne 30. 7. 2024
Stručná charakteristika: právo na soudní a jinou právní ochranu, právo vlastnit majetek, nabývání majetku
Označení navrhovatelů: Vysoká škola ekonomie a managementu, a.s.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti a návrh na zrušení § 59 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů
Ústavní soud se zabývá otázkou, zda Nejvyšší soud v řízení o dovolání vedlejší účastnice náležitě posoudil právní poměr vzniklý mezi soukromou vysokou školou a její studentkou, a to zejména v kontextu preference autonomie vůle a ochrany slabší strany v soukromoprávním styku. Zabývá se rovněž dodržením všech aspektů civilního soudního procesu (právem na soudní ochranu), zejména právem na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.
Stěžovatelka (VŠEM) je akreditována k poskytování vysokoškolského studia jako soukromá vysoká škola, na kterou byla vedlejší účastnice přijata ke studiu bakalářského studijního programu. Vedlejší účastnice podepsala dne 17. 10. 2019 smluvní prohlášení, ve kterém se zavázala dodržovat v průběhu studia práva a povinnosti spojené se studiem (vč. závazku hradit „školné“). Vedlejší účastnice stěžovatelce uhradila za první ročník studia v roce 2019/2020 platbu ve výši 40 000 Kč. Na konci prvního ročníku požádala o ukončení studia. Stěžovatelka vedlejší účastnici následně zaslala oznámení o zanechání studia na vysoké škole a upozornila ji na pohledávku ve výši 170 000 Kč, která podle stěžovatelky představovala administrativní poplatky po ukončení studia a poplatky za druhý a třetí ročník; následně se žalobou po vedlejší účastnici domáhala zaplacení této částky 170 000 Kč soudní cestou.
Okresní soud ve Frýdku-Místku žalobu na zaplacení částky 170 000 Kč zamítl. Nárok stěžovatelky shledal rozporným se zákonem o vysokých školách. Poplatky, jejichž úhrady se žalobou stěžovatelka domáhala, nebyly spojeny se studiem. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ostravě rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že je vedlejší účastnice povinna stěžovatelce zaplatit 170 000 Kč.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo výrokem I. rozhodnuto tak, že „[r]ozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2023, č. j. 57 Co 280/2022-219, se ve výroku o věci samé mění tak, že se rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 7. 2022, č. j. 14 C 259/2021-121, potvrzuje.“ Nejvyšší soud připustil k přezkumu otázku, zda nedostatek předepsané registrace vnitřních předpisů školy podle zákona o vysokých školách způsobuje jejich neplatnost v soukromém právu, neboť tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolání proto shledal přípustným a též důvodným. Podle skutkových zjištění byl ve smlouvě uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí sjednán závazek k úhradě poplatků, jež jsou předmětem tohoto sporu, s odkazem na nařízení rektora č. 01/2015. Toto nařízení nebylo registrováno ministerstvem, nenabylo tudíž podle § 36 odst. 4 zákona o vysokých školách platnost a nevyplývají tudíž z něho práva a povinnosti k úhradě poplatků za studium. Nelze tedy dovodit, že strany sjednaly poplatky, které se vedlejší účastnice zavázala v případě předčasného ukončení studia uhradit. Vzhledem k tomuto závěru se již nemusel zabývat otázkou, zda je smlouva o studiu uzavřená mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí smlouvou spotřebitelskou.