I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.01.2019 09:30 do: 29.01.2019 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I.ÚS 1949/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2017 sp. zn. 4 To 51/2016, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2016 sp. zn. 2 T 13/2006 v části, kde zůstalo rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nedotčeno, a jíž se stěžovatel domáhá vůči Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště v Praze, vydání zákazu prodeje 53 kusů akcií společnosti Soliter, a.s. IČ 004 80 835, série 01/000028 - 01/000037, 01/000071, 01/000076 - 01/000092 a jejich vrácení zpět stěžovateli jako správci konkurzní podstaty KTP Quantum, a.s.
Stručná charakteristika: překročení pravomoci policejního orgánu, zákaz libovůle
Označení navrhovatelů:  JUDr. J. S.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové bylo ve věci bývalých obviněných K. T. a Ing. O. B. rozhodnuto výrokem I. podle § 101 odst. 2, písm. a) trestního zákoníku (dále jen tr. zák.) tak, že se v tomto výroku uvedené cenné papíry a peněžní prostředky zabírají. Výrokem II. bylo podle § 101 odst. 1, písm. a) tr. zák. rozhodnuto tak, že se ve výroku uvedené cenné papíry zabírají. Výrokem III. bylo podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zák. rozhodnuto tak, že se zamítá návrh Vrchního státního zastupitelství v Praze na zabrání tam uvedených cenných papírů a peněžních prostředků. Výrokem IV. bylo podle § 101 odst. 1, písm. a) tr. zák. rozhodnuto tak, že se zamítá návrh Vrchního státního zastupitelství v Praze na zabrání podílu bývalého obviněného Ing. O. B. na v usnesení blíže vymezených společných částech domu a pozemku. Usnesením Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto o stížnosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, stěžovatele, Garančního fondu obchodníků s cennými papíry, bývalého obviněného K. T. a Ing. O. B. proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové tak, že napadené usnesení bylo v usnesení stížnostního soudu ve vymezené části zrušeno a o sporných cenných papírech a finančních prostředcích bylo stížnostním soudem nově rozhodnuto v části tak, že se zabírají, případně, že se věc vrací k projednání Krajskému soudu v Hradci Králové. Mimo stížnostním soudem vymezené části zůstalo napadené usnesení nedotčeno.

Stěžovatel, který je správce konkurzní podstaty úpadce - KTP Quantum, a.s., uvádí, že má v trestním řízení postavení zúčastněné osoby, neboť spravuje majetek, který se stal předmětem ochranného opatření. Stěžovatel mj. nesouhlasí s názorem krajského soudu, podle něhož peněžní prostředky na výplatu jednotlivým klientům byly poskytnuty z peněž státu a z toho důvodu by zabrané peněžní prostředky měly být státu též vráceny. Vlastnictví státu nelze ani ve veřejném zájmu upřednostňovat před ostatními druhy vlastnictví. Stát poskytl podle stěžovatele dotaci i půjčku Garančnímu fondu z toho důvodu, že rozsáhlá trestná činnost pachatelů by nebyla možná, pokud by byl řádně vykonáván státní dozor nad obchodníky s cennými papíry. Jednalo se o rozhodnutí státu politické, nikoliv právní. Není úkolem obecných soudů realizovat politická rozhodnutí, a to ani tím, že v rámci blíže neurčeného veřejného dobra bude napravovat jejich důsledky. V posuzované věci nevystupoval stát jako účastník trestního řízení, nepřipojil se s nárokem na náhradu škody. Podle stěžovatele použil stát nástroje trestního práva mimo kritéria přiměřenosti (v souvislosti s výše uvedeným poukázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 86/98, sp. zn. II. ÚS 642/07 a sp. zn. I. ÚS 2485/13). Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze a části usnesení Krajského soudu v Praze, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Stěžovatel se rovněž domáhá vůči Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových vydání zákazu prodeje 53 kusů akcií společnosti Soliter, a.s. Současně se stěžovatel domáhal vydání předběžného opatření, jímž by zamezil prodeji sporného majetku. Ústavní soud mu vyhověl a vydal předběžné opatření, jímž bylo Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územnímu pracovišti v Praze, uloženo nenakládat s blíže specifikovanými akciemi. Ústavní soud rovněž odložil vykonatelnost obou ústavních stížností napadených usnesení.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.01.2019 08:30 do: 30.01.2019 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 32/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Musil CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: návrh na zrušení zákona č. 340/2015 Sb., o zvláštních podmínkách účinnosti některých smluv, uveřejňování těchto smluv a o registru smluv (zákon o registru smluv), ve znění pozdějších předpisů, in eventum o návrhu na zrušení § 2 odst. 1 písm. b), písm. k) ve slovech „nebo národní podnik“, písm. n) a § 8 odst. 3 téhož zákona
Stručná charakteristika: zákon č. 340/2015 Sb., o registru smluv, právo na podnikání, princip rovnosti v právech,retroaktivita zákona
Označení navrhovatelů: skupina senátorů Senátu Parlamentu České republiky, za kterou jedná senátor Mgr. Radko Martínek, právně zastoupena Mgr. Lukášem Lorencem, advokátem
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Skupina 30 senátorů (navrhovatelka) se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení zákona č. 340/2015 Sb., o zvláštních podmínkách účinnosti některých smluv, uveřejňování těchto smluv a o registru smluv (zákon o registru smluv), ve znění pozdějších, případně zrušení § 2 odst. 1 písm. b), písm. k) ve slovech „nebo národní podnik“, písm. n) a § 8 odst. 3 téhož zákona.
Navrhovatelka je přesvědčena, že zákon o registru smluv, resp. přinejmenším jeho vybraná ustanovení, jsou v rozporu s ústavním pořádkem. Jako problematické označuje navrhovatelka zařazení národních podniků a právnických osob s většinovou majetkovou účastí státu nebo územních samosprávných celků mezi povinné subjekty dle zákona o registru smluv. Jejich zařazení shledává nekoncepčním, neodůvodnitelným a zasahujícím do práva těchto subjektů podnikat podle článku 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jako ústavně problematické vnímá navrhovatelka i relativně nejednoznačné či vágní pojmy „obchodní tajemství“ či „plnění prováděné v převážné míře mimo území České republiky“, zakotvující výjimky z povinnosti uveřejnění vybraných smluv, obsažené v § 3 odst. 2 písm. d) a § 5 odst. 6 zákona, jakož i skutečnost, že § 3 odst. 2 písm. l) zákona prý zakotvuje nerovnost mezi jinak rovnými subjekty (obcemi a obcemi s rozšířenou působností). Co se samotného registru smluv (§ 4 a § 5 zákona) týče, považuje navrhovatelka za problematický způsob, postup a formát uveřejňování požadovaných údajů v registru a zvláště pak rozsah uveřejňovaných metadat (§ 5 odst. 5 zákona). Stran vázanosti účinnosti dotčených smluv na jejich uveřejnění v registru, včetně požadovaného obsahu (§ 5 až § 8 zákona), je navrhovatelka přesvědčena, že taková konstrukce představuje natolik zásadní zásah do principu smluvní volnosti, že neobstojí v žádném z testů ústavnosti. Přitom možnost dodatečného zhojení případných vad uveřejňování smlouvy v registru smluv (§ 7 odst. 2 až 4 zákona) označuje za nedostatečnou. Konečně má navrhovatelka za to, že zákon o registru smluv má nepřípustné retroaktivní účinky, neboť smlouvy uzavřené před jeho účinností podléhají povinnosti zveřejnění v důsledku jejich pozdějších změn, dodatků či zrušení, což dovozuje z § 8 odst. 3 zákona. Zákon o registru smluv proto považuje navrhovatelka jako celek za rozporný s právem podnikat podle článku 26 odst. 1 Listiny, s principem rovnosti zakotveným v článku 1 a článku 3 odst. 1 Listiny, principem autonomie vůle, jakož i se zákazem retroaktivity.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.01.2019 10:00 do: 30.01.2019 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1696/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 27/2018-876 ze dne 9. 3. 2018
Stručná charakteristika:  Náklady řízení
Označení navrhovatelů:  Ing. P. K. a Ing. P. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelé se domáhali vydání pozemků jako oprávněné osoby v rámci restitucí dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (zákon o půdě). Po rozhodnutí pozemkového úřadu ve věci rozhodovaly obecné soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu, a to o žalobě stěžovatelů, požadujících vydání většího množství pozemků, ale mimo jiné i o žalobě hlavního města Prahy jako povinné osoby, namítající, že měl být naopak vydán menší počet pozemků s ohledem na jejich zastavěnost. V řízení vystupovali i účastníci řízení před pozemkovým úřadem, mimo jiné i Správní bytové družstvo Rozvoj. Ve věci samé mělo úspěch převážně hlavní město Praha, stěžovatelé nikoliv. Obecné soudy poté rozhodovaly o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl, že “[ž]ádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Podle obvodního soudu byly naplněny důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., který soudu umožňuje ve výjimečných případech náhradu nákladů řízení nepřiznat. Vzhledem ke specifikům řízení podle části páté o. s. ř. a k tomu, že účelem řízení bylo rovněž zajistit nápravu křivd způsobených minulým režimem, by dle obvodního soudu nebylo „souladné s veřejným pořádkem“, aby stěžovatelům byla uložena povinnost nahradit náklady řízení ostatním účastníkům. Proti tomuto usnesení se odvolalo hlavní město Praha a Správní bytové družstvo Rozvoj a požadovaly, aby jim byla náhrada nákladů řízení přiznána. Podle předkládací zprávy ani jedno z těchto odvolání „doručeno ostatním účastníkům nebylo“. Městský soud poté napadeným usnesením změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že stěžovatelům uložil povinnost zaplatit jako náhradu nákladů řízení hlavnímu městu Praze částku 19 100 Kč a Správnímu bytovému družstvu Rozvoj částku 36 844,50 Kč a dále stěžovatelům uložil zaplatit těmto účastníkům náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle městského soudu postupoval obvodní soud při aplikaci § 150 o. s. ř. v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, neboť účastníky řízení neupozornil, že zvažuje aplikaci tohoto ustanovení a nedal jim možnost se k ní vyjádřit.

Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení usnesení městského soudu, neboť se domnívají, že bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení. Stěžovatelé namítají, že v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu jim nebylo doručeno odvolání hlavního města Prahy a Správního bytového družstva Rozvoj proti rozhodnutí obvodního soudu o nákladech řízení. Protože městský soud před vydáním napadeného rozhodnutí ani nenařídil jednání, stěžovatelé neměli žádnou možnost předložit městskému soudu své argumenty. Stěžovatelé dále uvádějí, že dle jejich názoru měl městský soud aplikovat § 150 o. s. ř. a výjimečně náhradu nákladů hlavnímu městu Praze ani Správnímu bytovému družstvu Rozvoj nepřiznat.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.01.2019 10:30 do: 30.01.2019 11:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 752/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017 č. j. 21 Cdo 1927/2017-406, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 12. 2016 č. j. 4 Co 95/2016-328, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2015 č. j. 27 C 3/2010-303 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015 č. j. 21 Cdo 3207/2014-287
Stručná charakteristika:  Omezení přístupu účastníka řízení k právním prostředkům ochrany
Označení navrhovatelů:  B. V. a J. V.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

V řízení před obecnými soudy, vedeném podle části páté občanského soudního řádu, se stěžovatelé domáhali povolení vkladu svého vlastnického práva k vymezeným nemovitostem, a to podle smlouvy o koupi najaté věci uzavřené dne 17. 6. 1994 mezi pronajímatelem Unicoop spol. s r.o. (nyní Unicoop spol. s r.o. v likvidaci – vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem) a stěžovatelem; případně zrušení předchozího rozhodnutí katastrálního úřadu a nařízení přerušení vkladového řízení před katastrálním úřadem. Žalobu podal stěžovatel (stěžovatelka v řízení vystupovala jako účastnice řízení) poté, co Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha rozhodnutím ze dne 2. 4. 2010 zamítl návrh na vklad vlastnického práva stěžovatelů do katastru nemovitostí podaný dne 29. 5. 2007, neboť podle jeho závěru nebyl navrhovaný vklad odůvodněn obsahem předložených listin (nedošlo ke tvrzenému vzniku kupní smlouvy, vzhledem k neshodám v kupní ceně). Řízení vyvrcholilo před Nejvyšším soudem, který zrušil předchozí rozhodnutí obecných soudů a vrátil jim věc k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu totiž v daném případě mělo být řízení o návrhu na vklad vlastnického práva z roku 2007 bez dalšího zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, neboť totožný návrh na vklad (podle téže smlouvy z roku 1994) byl katastrálním úřadem již zamítnut v roce 2003, a to aniž pak byla podána žaloba podle části páté občanského soudního řádu. Pokud tato žaloba nebyla podána nebo pokud rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí vkladu práva zůstalo nedotčeno dle § 250k o. s. ř., pak dané rozhodnutí katastrálního úřadu zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté, která brání tomu, aby o návrhu na zápis vkladu práva mohlo být rozhodnuto znovu. Vázán právním názorem dovolacího soudu pak Městský soud v Praze usnesením řízení zastavil, a to pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, čímž nahradil rozhodnutí katastrálního úřadu z roku 2010. Toto rozhodnutím městského soudu bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze jako správné. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné.

Stěžovatelé zejména kritizují podle nich vadnou a neoprávněnou aplikaci institutu věci pravomocně rozhodnuté. Nejvyšší soud podle nich neoprávněně přenesl úpravu tohoto institutu z občanského soudního řádu do správního řádu, v rozporu se zákonným textem § 48 odst. 2 správního řádu, a neoprávněně aplikoval ustanovení o. s. ř. v řízení podle zákona č. 265/1992 Sb. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jimiž podle nich bylo porušeno jejich právo na ochranu majetku, v aspektu legitimního očekávání, zaručené čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 31.01.2019 10:00 do: 31.01.2019 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1685/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 As 311/2016-31, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, č. j. 6 A 124/2012-63, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 25. 1. 2012, č. j. 18/510/12-2 O 1/12, a proti přípisu České inspekce životního prostředí ze dne 13. 9. 2011, č. j. ČIŽP/42/OOP/1106446.010/11/CJL
Stručná charakteristika:  účast občanského sdružení v přestupkovém řízení
Označení navrhovatelů:  Hnutí DUHA - Friends of the Earth Czech Republic, zast. advokátem JUDr. Jaromírem Kyzourem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) přípisem ze dne 13. 9. 2011stěžovatelce sdělila, že není účastníkem správního řízení zahájeného oznámením, podle kterého se Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava měla jednak dopustit nedovoleného zásahu do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů a dále měla vykonávat činnost zakázanou ve zvláště chráněném území. Stěžovatelka se svého účastenství v řízení o správních deliktech Správy NP a CHKO dovolávala na základě § 70 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v rozhodném znění (ZOPK), podle kterého občanské sdružení je oprávněno za podmínek a v případech podle odstavce 2 tohoto ustanovení účastnit se řízení. ČIŽP v napadeném přípise uvedla, že řízení o správních deliktech Správy NP a CHKO není správním řízením, při kterém mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, neboť jde o správní řízení o uložení pokuty. Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 25. 1. 2012 zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo přípis ČIŽP, podle kterého stěžovatelka není účastníkem řízení o správních deliktech NP a CHKO. Stěžovatelka napadla rozhodnutí ministerstva žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl. Soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že v řízení o uložení pokuty nemůže být orgánem ochrany přírody rozhodováno o záležitostech, které mají bezprostřední dopad na stav přírody a krajiny, není dán prostor pro účast spolků založených s cílem ochrany přírody a krajiny. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl. Ztotožnil se s ministerstvem a městským soudem v tom, že spojení „při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona“, poukazuje na prospektivní povahu řízení, jichž se mají ekologické spolky účastnit, tedy že se má jednat o řízení rozhodující o tom, zda má nebo nemá v budoucnu dojít k nějakému zásahu do přírody a krajiny, nikoliv o řízení vyjadřující se zpětně k zásahu, který již proběhl.

Stěžovatelka zejména namítá, že k porušení jejích ústavně zaručených práv došlo v důsledku vadné aplikace podmínek účasti spolků ve správních řízeních podle § 70 ZOPK. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu jsou vytvářena kritéria pro účastenství environmentálních spolků ve správních řízeních, která nejsou v § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny obsažena. Přitom jediným rozhodným hlediskem obsaženým v předmětném ustanovení je byť i jen potenciální dotčení zájmů ochrany přírody a tento znak sankční řízení vedené podle § 88 ZOPK. Vymáhání dodržování právních norem zaměřených na ochranu přírody a krajiny lze považovat za zájem ochrany přírody a krajiny. Spadají tam proto i sankční řízení v rámci správního trestání, která zároveň působí jako generální i individuální prevence dalšího protiprávního poškozování přírody a krajiny, neboť se v nich rozhoduje např. o tom, kterou činnost je nutné považovat za porušení základních ochranných podmínek zvláště chráněných území.