II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.10.2017 14:00 do: 23.10.2017 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 4255/16
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti postupu Okresního soudu v Českých Budějovicích v řízení o potvrzení rozsudku vydaného Okresním soudem v Českých Budějovicích ze dne 26. června 2009, č. j. 17 C 146/2009-43, jako evropského exekučního titulu dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES)č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2017, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky.
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, právo na zákonného soudce
Označení navrhovatelů: MUDr. J. Z., zastoupená JUDr. Michalem Zvárou, advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Okresní soud v Českých Budějovicích vyhověl žalobě žalobkyně (stěžovatelky), kterou se po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 6 600 Kč s poplatkem z prodlení jakožto dlužného nájemného a zálohy na úhrady spojené s užíváním bytu. V průběhu řízení se soudu nepodařilo zjistit pobyt žalované, a proto jí byl ustanoven opatrovník. Soudního jednání se nezúčastnila ani žalovaná, ani její opatrovník. Soud konstatoval, že žalovaná soudu nenabídla žádná skutková tvrzení ani důkazy, ze kterých by vyplývalo, že by na vymáhanou pohledávku, kterou dne 28. září 2008 výslovně uznala, byť jen z části něco zaplatila. Stěžovatelka následně požádala okresní soud o zaslání rozsudku s vyznačenou doložkou vykonatelnosti spolu s potvrzením, že jde o evropský exekuční titul podle § 353 odst. 1 občanského soudního řádu a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky. Přípisem však bylo soudem stěžovatelce sděleno, že pro potvrzení výše označeného rozsudku jako evropského exekučního titulu nejsou splněny podmínky. Rozsudek vydaný po provedeném dokazování není podle názoru soudu nesporným nárokem ve smyslu nařízení č. 805/2004.
Zásah do svých ústavně garantovaných práv spatřuje stěžovatelka v tom, že okresní soud v řízení nepředložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, čímž zasáhl do jejího práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Podle názoru stěžovatelky je třeba nárok v předmětném řízení považovat za nesporný. Výklad okresního soudu, který dovodil, že za nesporný nelze považovat nárok, vyplývající z rozsudku, který soud vydal po provedeném dokazování, aniž by žalovaný uplatnil skutkové námitky či obranu, nemá oporu v nařízení č. 805/2004.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 24.10.2017 09:00 do: 24.10.2017 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2800/16
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Musil CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2016 č. j. 18 Co 124/2016-53 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. března 2016 č. j. 18 C 111/2015-30
Stručná charakteristika: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; náhrada nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení; spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: B. R., zastoupena Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem Burešova 615/6, 602 00 Brno
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Řízení před správním orgánem probíhalo od 10. března 2010 do 1. září 2015, tedy více než pět let. Důvodem délky správního řízení byla počáteční nečinnost správního orgánu, který nesprávně vyhodnotil žádost stěžovatelky a opakovaná kasace jeho rozhodnutí odvolacím správním orgánem. Dne 31. března 2014, tedy ještě v průběhu správního řízení a po více než čtyřech letech od jeho zahájení, stěžovatelka uplatnila u Ministerstva dopravy nárok na náhradu nemajetkové újmy. Jelikož ministerstvo ve stanovené lhůtě o nároku nerozhodlo, podala stěžovatelka žalobu a požadovala kompenzaci ve výši 100 000 Kč. Řízení o první žalobě skončilo před Obvodním soudem pro Prahu 1 uzavřením smíru mezi stěžovatelkou a ministerstvem, jímž se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku 37 362 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Stěžovatelka vzala zpět svou žádost o vydání správního rozhodnutí, v tomto rozsahu tedy bylo řízení správním orgánem zastaveno a ve zbytku skončilo dne 1. září 2015. Dne 27. října 2015 stěžovatelka uplatnila u ministerstva nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve zbylé části správního řízení, tedy od 1. dubna 2014 do 1. září 2015, jakož i celkovou nepřiměřenou délkou správního řízení a jeho nesprávným průběhem. Ministerstvo ve svém stanovisku nárok stěžovatelky neuznalo a stěžovatelka se proto opět obrátila na soud se žalobou o náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, jíž se domáhala zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 1 a následně ani Městský soud v Praze jí nevyhověly. Městský soud potvrdil závěr prvostupňového soudu o tom, že průběh předmětného správního řízení již nevykazoval v období od 1. dubna 2014 do 1. září 2015 průtahy ani nepřiměřenou délku. Odvolací soud dále nepřijal tvrzení stěžovatelky, že byla-li nepřiměřená délka správního řízení již konstatována v předchozím odškodňovacím řízení (se závěrem, že zadostiučinění je třeba poskytnout v penězích), omezuje se odškodnění nemajetkové újmy za období od 1. dubna 2014 na stanovení další částky peněžitého zadostiučinění, a to na základě délky zbývající doby, po kterou dané správní řízení probíhalo.
Zásah do svých základních práv stěžovatelka spatřuje v rozhodnutích obecných soudů, jimiž jí nebylo přiznáno požadované přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve správním řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že v případě nepřiměřenosti celkové délky řízení jde o samostatný typ nesprávného úředního postupu, který je nezávislý na dílčích nečinnostech a průtazích, a který je tak nutno posuzovat a zkoumat samostatně. Obecným soudům v tomto směru vytýká, že ani jeden z nich se otázkou nepřiměřenosti celkové délky správního řízení nezabýval, v čemž současně spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 24.10.2017 08:30 do: 24.10.2017 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3733/15
Jednací místnost: Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2015 č. j. 29 Cdo 2133/2013-404, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2012 č. j. 14 Cmo 487/2010-373 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2010 č. j. 25 Cm 91/2004-279
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: Compas Capital Consult, s. r. o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka je menšinovou akcionářkou obchodní společnosti Vodárny Kladno – Mělník, a. s. (dále VMK) s majetkovou účastí 59 akcií na majitele. Dne 28. 4. 2004 se konala (řádná) valná hromada VKM. Stěžovatelka podala poté u Městského soudu v Praze návrh na vyslovení neplatnosti jedenácti usnesení přijatých na této valné hromadě. Současně se domáhala, aby VKM byla uložena povinnost zaplatit jí 20 000 Kč jako zadostiučinění podle § 131 odst. 4 obchodního zákoníku, a to za zmenšení jejího majetku, resp. snížení hodnoty jejích akcií. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na vyslovení neplatnosti napadených usnesení valné hromady, označených písmeny a) – k), zamítl návrh na přiznání zadostiučinění a uložil stěžovatelce povinnost nahradit VKM náklady řízení. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že potvrdil usnesení městského soudu vyjma napadeného usnesení valné hromady pod písm. h) o rozdělení zisku, u kterého vyslovil jeho neplatnost (rozhodný důvod neplatnosti stěžovatelka uplatnila až v odvolání) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl a konstatoval v něm, že závěr nižších soudů o tom, že neplatnost usnesení valné hromady nemůže být způsobena obcházením zákona, není správný, avšak není ani v dané věci podstatný.
Stěžovatelka tvrdí, že došlo k převodu hlasovacích práv, aniž by byly převedeny akcie samotné, a aniž by byl dán souhlas valné hromady; byl podle ní porušen a nepřípustně obcházen zákon i stanovy VKM (§ 156 odst. 4, § 156a obchodního zákoníku, čl. 13 stanov VKM; podle stěžovatelky obchodní zákoník nepředpokládá, že by ve stanovách muselo být výslovně zakotveno omezení převoditelnosti práv vázaných na akcii, nýbrž postačí, že je omezena převoditelnost akcií jako takových). Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její základní práva.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 24.10.2017 09:00 do: 24.10.2017 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1398/17
Jednací místnost: Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2017, č. j. 6 As 256/2016-79, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2016, č. j. 9 A 153/2012-444.
Stručná charakteristika: nezákonnost policejního zákroku, hájitelné tvrzení o porušení základních práv policisty
Označení navrhovatelů: B. E., K. O., H. O., Ď. M.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelé se spolu s dalšími přibližně padesáti osobami na přelomu června a července 2012 sešli u příležitosti třetího výročí vystěhování vily Milada, akce se konala v blízkosti objektu. Policie celou akci monitorovala. Poté, co se účastníci akce rozhodli pokračovat v hudební produkci uvnitř objektu vily, do kterého vnikli přes balkon v prvním patře, požádal její nájemce policii o její vyklizení. Vzhledem k tomu, že účastníci odmítli objekt dobrovolně opustit před svítáním, zahájili policisté proti nim po půlnoci zásah, jehož průběh zůstává mezi účastníky sporný. Průběh zásahu uvnitř vily nezachytil policejní kameraman, který z bezpečnostních důvodů dovnitř nevystupoval. Stěžovatelé se proti tomuto policejním zákroku bránili tzv. zásahovou žalobou podle ustanovení § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Domáhali se tak určení, že zásah policie byl nezákonný. Konkrétně policii vytýkali, že je bez právního důvodu vyzývala k opuštění objektu a bezdůvodně, nepřiměřeně a nesprávně použila donucovací prostředky. Městský soud v Praze však žalobu zamítl. Policejní zásah byl podle něj zákonný a přiměřený všem jeho okolnostem. NSS uvedený rozsudek městského soudu zrušil. Městský soud poté nařídil několik ústních jednání za účelem doplnění dokazování. Rozsudkem, napadeným nyní projednávanou touto ústavní stížností, však žalobu opět zamítl, když dospěl k závěru, že velitel zásahu rozhodl o provedení zákroku v souladu se zákonem a přiměřeně okolnostem. Následnou kasační stížnost stěžovatelů zamítl NSS. Zdůraznil, že je to především městský soud jako soud nalézací, kdo má zhodnotit žalovaný zásah v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových, o nichž si sám učiní úsudek.
Stěžovatelé tvrdí, že správní soudy těmito rozhodnutími porušily jejich právo nebýt podroben mučení a jinému nelidskému a ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Navrhují proto zrušení napadených rozsudků správních soudů.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 24.10.2017 09:30 do: 24.10.2017 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: II. ÚS 859/15
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2015 č. j. 30 Cdo 3525/2014-163
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu - náhrada za nemajetkovou újmu
Označení navrhovatelů: L. V.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem z listopadu 2013 uložil České republice – Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastnici) zaplatit stěžovateli zadostiučinění ve výši 793 000 Kč za nemajetkovou újmu, způsobenou mu nedůvodným vězněním – výkonem trestu odnětí svobody (včetně výkonu vazby) v letech 1976 až 1978; v rozsahu částky 107 000 Kč současně obvodní soud stěžovatelovu žalobu zamítl. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze rozsudkem z dubna 2014 rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil, neboť se se závěry nalézacího soudu plně ztotožnil. Následně bylo na jaře roku 2014 stěžovateli vyplaceno zadostiučinění ve výši 793 000 Kč a náhrada nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně v celkové výši 156 743 Kč. Na základě dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud rozsudek městského soudu změnil s tím, že se rozsudek obvodního soudu mění tak, že „trestním stíháním žalobce, jeho odsouzením a výkonem trestu bylo porušeno jeho právo na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces, a v konečném důsledku jeho uvězněním a výkonem trestu právo na svobodný život a osobní bezpečnost a že se zamítá žaloba na zaplacení částky 793.100,- Kč“, a to proto, že stěžovateli je možno vyhovět jen ve formě morálního zadostiučinění, nikoliv však ve formě finanční kompenzace.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že v důsledku „morální satisfakce“, jež mu byla Nejvyšším soudem poskytnuta, má státu vrátit částku 896 261 Kč (nadto jde o finanční prostředky, které nemá k dispozici). V návaznosti na to zdůrazňuje, že svou žalobu podal ještě před uveřejněním stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, takže jeho nárok vyplývá přímo z čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž tento nárok lze přiznat i na základě ustanovení čl. 10 odst. 1 či čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, jak plyne z řady (stěžovatelem odkazovaných) nálezů Ústavního soudu. Stěžovatel je proto toho názoru, že mu Nejvyšší soud v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny nepřiznal finanční zadostiučinění jakožto úměrnou formu odškodnění za nezákonné věznění, a že současně porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, protože nerespektoval závazný názor vyslovený ve výroku II. stanoviska.