III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.10.2017 13:00 do: 17.10.2017 13:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 222/16
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2015 sp. zn. 26 Cdo 2391/2015 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 2. 2015 č. j. 40 Co 764/2014-213
Označení navrhovatelů: JUDr. M. Z., zastoupený JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem, advokátem, sídlem Klatovy
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel byl jako soudní exekutor pověřen provedením exekuce. Proti povinnému bylo zahájeno insolvenční řízení, vzhledem k tomu, že stěžovatel považoval insolvenční návrh za úkon mající za cíl zabránit dokončení exekuce, navrhl krajskému soudu (jakožto insolvenčnímu soudu) vydání předběžného opatření. Soud nařídil předběžné opatření, jímž umožnil stěžovateli dokončit již nařízenou exekuci s omezením, aby výtěžek dosažený zpeněžením ve výši 2 200 000 Kč byl po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem a po vydání rozhodnutí o vydání výtěžku zpeněžení po celou dobu probíhajícího insolvenčního řízení k dispozici v tomto řízení. Stěžovatel dražbu (exekuci) dokončil a usnesením rozhodl tak, že výrokem I se z dosavadního výtěžku exekučního řízení odečítá částka 351 367 06 Kč určená k úhradě nákladů exekuce a výrokem II se zbývající částka ve výši 1 848 632 94 Kč vydává insolvenčnímu správci povinného. Ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud změnil usnesení stěžovatele tak, že se insolvenčnímu správci vydává výtěžek exekuce ve výši 2 200 000 Kč ve prospěch majetkové podstaty povinného, v odůvodnění přitom odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014. Podle názoru krajského soudu je soudní exekutor pouze věřitel a žádný věřitel nemůže získat v insolvenčním řízení plnění jinak, než že svou pohledávku v insolvenčním řízení přihlásí, a přednost mají pravidla obsažená v insolvenčním zákoně, což znamená, že exekuční předpisy jsou eliminovány pravidly insolvenčního práva. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel je přesvědčen, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou nedostatečně odůvodněna a nevypořádávají se dostatečně s jeho argumentací. Tvrdí, že obecné soudy v jeho případě postupovaly v rozporu se zákonem, neboť bez relevantních důvodů odmítly aplikaci doslovného znění § 46 odst. 7 exekučního řádu. Nesouhlasí s tím, že je soudní exekutor povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími došlo zejména k porušení jeho základního práva na soudní ochranu a práva na rovnost v řízení, a požaduje proto jejich zrušení.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.10.2017 13:00 do: 17.10.2017 13:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1081/17
Jednací místnost: Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2017 sp. zn. 12 Co 10/2016
Stručná charakteristika: náklady řízení
Označení navrhovatelů: BRITISH AIRWAYS Plc., organizační složka, zast. advokátem Mgr. Ing. Tomášem Vítkem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Žalobci se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhali po stěžovatelce zaplacení 2 400 EUR s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 6 uložil stěžovatelce zaplacení žalované částky s úrokem z prodlení a s náklady řízení. Stěžovatelka se prosti výroku o náhradě nákladů řízení odvolala. Odvolací soud usnesením výrok o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 11. října 2016 usnesení odvolacího soudu zrušil z důvodu, že žalobcům nebylo doručeno odvolání stěžovatelky proti výše zmíněnému výroku a nemohli se tak k němu vyjádřit. Městský soud v Praze ve svém v pořadí druhém usnesení, které je napadeno ústavní stížností, rozhodl tak, že ve výrok o náhradě nákladů řízení potvrzuje a žalobcům náleží celkové náklady řízení.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu stěžovatelka namítá, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.10.2017 14:00 do: 17.10.2017 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3579/15
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 7.10.2015 č. j. 35 Co 275/2015-66, včetně doplňujícího usnesení ze dne 11. 11. 2015
Označení navrhovatelů: JUDr. M. Z., zastoupený advokátem JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem, sídlem Klatovy
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel byl jako soudní exekutor pověřen provedením exekuce. V průběhu exekučního řízení zjistil, že v posuzované exekuční věci existuje překážka pro provedení exekuce, neboť vůči povinnému bylo zahájeno insolvenční řízení a byl mu ustanoven insolvenční správce. Stěžovatel rozhodl tak, že se z dosavadního výtěžku exekučního řízení odečítá částka 7 500 Kč určená k úhradě nákladů exekuce (výrok I) a zbývající částka ve výši 0 Kč se vydává vedlejšímu účastníkovi - insolvenčnímu správci (výrok II). Částka ve výši 7 737, 94 Kč již byla uhrazena oprávněnému. Proti pravomocnému rozhodnutí stěžovatele podal insolvenční správce odvolání, na základě kterého krajský soud ústavní stížností napadaným usnesením změnil rozhodnutí stěžovatele tak, že z vymožené částky 15 237,94 Kč se neodečítají náklady exekuce 7 500 Kč a tato částka se vydává insolvenčnímu správci. V odůvodnění ústavní stížností napadaného usnesení krajský soud uvedl, že podle gramatického výkladu ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu by si exekutor měl odečíst nejprve své náklady vzniklé mu v exekuci a teprve poté vydat zbytek vymoženého plnění insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty. Takovýto postup však současně označil za rozporný se zásadami insolvenčního řízení. Pokud by došlo k odečtení nákladů exekuce, jednalo by se o nepřípustné zvýhodnění stěžovatele oproti ostatním věřitelům vedlejšího účastníka – povinného, což krajský soud dokládá odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014.
Stěžovatel se domnívá, že je v rozporu s principy spravedlnosti, aby poté, co soudní exekutor svojí činností alespoň částečně vymohl nějakou částku, za tuto svou činnost nedostal zaplaceno, zatímco insolvenční správce, který má ve skutečnosti obdobné postavení v insolvenčním řízení, by z částky, kterou vymohl soudní exekutor, svou odměnu z této částky získal. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo zejména k porušení jeho základního práva na soudní ochranu a práva na rovnost v řízení, a požaduje proto jejich zrušení.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.10.2017 14:30 do: 17.10.2017 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3604/15
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2015 č. j. 48 Cm 190/2014-44
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: JUDr. M. Z., zastoupený JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel byl jako soudní exekutor pověřen provedením exekuce. V průběhu exekučního řízení zjistil, že v posuzované exekuční věci existuje překážka pro provedení exekuce, neboť vůči povinnému bylo zahájeno insolvenční řízení a byl mu ustanoven insolvenční správce. Stěžovatel rozhodl usnesením tak, že dle ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu se z dosavadního výtěžku exekučního řízení odečítá částka 2 475 Kč určená k úhradě nákladů exekuce (výrok I) a zbývající částka ve výši 0 Kč se vydává vedlejšímu účastníkovi - insolvenčnímu správci (výrok II). Proti pravomocnému rozhodnutí stěžovatele podal insolvenční správce žalobu, na základě které krajský soud ústavní stížností napadaným rozsudkem rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty povinného částku 2 475 Kč. V odůvodnění ústavní stížností napadaného rozsudku krajský soud uvedl, že pokud stěžovatel vymohl při provádění exekuce pohledávku (či její část), vzniklo mu právo na náhradu nákladů řízení. Tím se stal věřitelem povinného, a svou pohledávku na náhradu nákladů měl přihlásit do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty podle ustanovení § 109 insolvenčního zákona. Pokud však místo toho rozhodl podle ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu a odečetl náklady exekuce před vydáním vymoženého plnění, nepřípustně tím zvýhodnil sám sebe, jakožto jednoho z věřitelů.
Stěžovatel považuje názor krajského soudu, že soudní exekutor je povinen přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení, kterým odůvodnil své rozhodnutí, je v rozporu s jeho základními právy a svobodami. Rovněž se domnívá, že nesprávný a protiústavní je i názor, že nemůže dojít k tomu, aby byl stěžovatel zvýhodněn před dalšími věřiteli v insolvenčním řízení. Podle názoru stěžovatele má soudní exekutor zákonem stanovený nárok na odměnu, kterou podle ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu nemusí přihlašovat v insolvenčním řízení, resp. ji zahrnout do majetkové podstaty úpadce. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo zejména k porušení jeho základního práva na soudní ochranu a práva na rovnost v řízení, a požaduje proto jejich zrušení.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.10.2017 15:00 do: 17.10.2017 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3629/16
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2016 č. j. 9 Co 475/2016
Označení navrhovatelů: JUDr. J. P., Ph. D., zastoupený JUDr Pavlem Truxou
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel byl jako soudní exekutor pověřen provedením exekuce. V průběhu exekučního řízení bylo vůči povinnému zahájeno insolvenční řízení a byl mu ustanoven insolvenční správce. Stěžovatel usnesením rozhodl výrokem I tak, že příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušil a výrokem II tak, že vedlejšímu účastníkovi - insolvenčnímu správci povinného vydal vymožené plnění v exekučním řízení ve výši 0 Kč po odpočtu nákladů exekuce ve výši 13 815,02 Kč. Následně krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí stěžovatele ve výroku II změnil tak, že vymožené a dosud nerozdělené plnění ve výši 13 815,02 Kč se vydává insolvenčnímu správci. V odůvodnění krajský soud uvedl, že soudní exekutor je ve smyslu speciálního ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (povinného) vydat do jeho majetkové podstaty jakékoli plnění vymožené v exekuci bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel dlužníka své náklady exekuce přihlásit do insolvenčního řízení.
Stěžovatel považuje za nespravedlivé, pokud v případě, že vymůže byť i částečně náklady exekuce před zahájením insolvenčního řízení, by byl povinen toto vymožené plnění opětovně vracet povinnému respektive vyplatit insolvenčnímu správci. Stěžovatel dále srovnává postavení soudního exekutora a insolvenčního správce a dospívá k závěru, že neexistuje žádný zákonný ani jiný důvod se domnívat, že zatímco soudní exekutor by v případě úpadku povinného musel veškeré vymožené plnění včetně nákladů exekuce vydat insolvenčnímu správci a svou pohledávku na náklady exekuce poté přihlásit do insolvenčního řízení, insolvenční správce by měl mít nadále garantovanou plnou úhradu svých nákladů bez ohledu na výsledek insolvenčního řízení. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo zejména k porušení jeho základního práva vlastnit majetek a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, a požaduje proto jejich zrušení.