III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.09.2024 12:30 do: 26.09.2024 13:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1951/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Josef Baxa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6.5.2021 č. j. Komp 3/2018-87
Stručná charakteristika: Kompetenční spor
Označení navrhovatelů: T. B., zast. JUDr. Stanislavem Machkem, advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Veřejným opatrovníkem stěžovatelovy matky je městská část. Stěžovatel požádal úřad městské části o nahlédnutí do opatrovnického spisu. Úřad řízení přerušil a vyzval stěžovatele, aby doložil právní zájem k nahlédnutí. Stěžovatel se odvolal. Magistrát města usnesení o přerušení řízení zrušil a uložil úřadu městské části řízení zastavit pro zjevnou nepřípustnost žádosti. Stěžovatel se bránil podáním, které bylo vyhodnoceno jako podnět k provedení přezkumného řízení. Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo vnitra a Ministerstvo práce a sociálních věcí postupně odmítla svou pravomoc se tímto podnětem zabývat. Odůvodnila to tím, že problematika, které se podnět týká, nespadá do jejich kompetence. Stěžovatel se poté obrátil na Nejvyšší správní soud s návrhem, který byl vyhodnocen jako kompetenční žaloba. Domáhal se určení, že jeho podáním se mělo věcně zabývat Ministerstvo práce a sociálních věcí. Kompetenční senát Nejvyššího správního soudu žalobu odmítl napadeným usnesením. Podle kompetenčního senátu má veřejné opatrovnictví soukromoprávní povahu. Obce o výkonu této činnosti nevedou spis administrativně správního charakteru. Ve věci nelze vést správní řízení o nahlížení do spisu ani na základě analogické aplikace § 38 odst. 2 správního řádu, a pojmově je tedy vyloučeno i vedení přezkumného řízení. Žádné z ministerstev proto nemá kompetenci toto přezkumné řízení zahájit. Kompetenční senát uvedl, že žádný právní předpis nestanoví působnost státu ve věcech veřejného opatrovnictví, a neexistující působnost proto stát ani nemohl na nikoho přenést. Dále uvedl, že výkonem veřejného opatrovnictví jsou pověřeny obce, a nikoliv jejich orgány. Nemůže jít tedy o výkon přenesené působnosti, neboť v takovém případě by byl porušen čl. 105 Ústavy umožňující přenést státní správu na orgány obcí, nikoliv obce samotné. Dále upozornil, že opačný závěr by vedl k možné kolizi v činnosti správních orgánů a opatrovnických soudů. Není přípustné, aby do rozhodování opatrovnických soudů zasahovaly správní orgány. Úpravě v občanském zákoníku podle kompetenčního senátu odpovídá závěr, že i veřejné opatrovnictví je soukromoprávním institutem a představuje výkon nevrchnostenské správy.
Stěžovatel namítá, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu. Kompetenční senát se odchýlil od judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, podle které se veřejné opatrovnictví vykonává v přenesené působnosti.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.09.2024 13:00 do: 26.09.2024 13:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 854/23
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Josef Baxa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2023 č. j. 28 Cdo 3662/2022-1701, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. června 2022 č. j. 30 Co 1/2022-1629, rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 9. prosince 2021 č. j. 8 C 459/2004-1527 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2021 č. j. 28 Cdo 313/2020-1445
Stručná charakteristika: Státní moc Daně a poplatky Právo na soudní a jinou právní ochranu
Označení navrhovatelů: J. K., zast. JUDr. Romanem Heydukem, advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka je vdovou po občanovi německé národnosti, který pozbyl československé státní občanství na základě dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. V reakci na to v říjnu 1945 požádal o zachování československého státního občanství podle uvedeného dekretu. Magistrát hlavního města Prahy vydal stěžovatelčině právnímu předchůdci osvědčení o prozatímním zachování československého státního občanství. Ministerstvo vnitra v listině ze srpna 1947 oznámilo Ústřednímu národnímu výboru, že nevyhovuje žádosti stěžovatelčina právního předchůdce o zachování československé státní občanství, neboť okolnosti uvedené v žádosti nelze pokládat za činnou účast v boji za osvobození Československa. Následně v prosinci 1947 mu Ministerstvo vnitra vydalo osvědčení o zachování československého státního občanství. O dva roky později bylo vyhověno jeho žádosti o vzdání se československého státního občanství, neboť bylo zjištěno, že nabyl rakouské státní občanství. Československé státní občanství znovu nabyl v roce 1992. Rodový majetek byl konfiskován. Od roku 1992 se právní předchůdce stěžovatelky domáhá restituce rodového majetku, po jeho úmrtí pokračovala v restitučních sporech stěžovatelka. O uplatněných restitučních nárocích se rozhodovalo ve více řízeních a jednotlivými větvemi restitučních sporů se opakovaně zabýval Ústavní soud i Nejvyšší soud.
V roce 1992, kdy byly restituční nároky vzneseny, platilo, že osoby domáhající se restituce musejí trvale žít na území České republiky. Ústavní soud ovšem podmínku trvalého pobytu zrušil. Zákonodárce na to reagoval zavedením nové podmínky: k restituci byly oprávněny jen osoby, které nejenže znovu získaly československé státní občanství podle některého z daných právních předpisů, ale které navíc takto znovuzískané občanství nepozbyly až do dne 1. 1. 1990. Manžel stěžovatelky by tuto podmínku nesplňoval, neboť v letech 1949–1992 československé státní občanství neměl. Ústavní soud ovšem dovodil, že se na něj tato nová podmínka nevztahuje, neboť uplatnil restituční nároky ještě před novelizací, která ji zavedla. Podle Ústavního soudu by opačný výklad vedl k pravé retroaktivitě nové právní úpravy, což by bylo v rozporu s principy právního státu. Ústavní soud také uvedl, že manžel stěžovatelky nepozbyl československé státní občanství, neboť v prosinci 1947 získal osvědčení československého Ministerstva vnitra o zachování státního občanství. Stěžovatelka se poté u obecných soudů domohla restituce části majetku.
V posuzované věci stěžovatelka s restitučními nároky naopak úspěšná nebyla. Restituční nároky byly uplatněny nejprve u pozemkového úřadu, který vydal zamítavé rozhodnutí. Stěžovatelka se proto bránila žalobou. Obecné soudy se nejprve zabývaly otázkou, zda je stěžovatelčin právní předchůdce osobou oprávněnou k restituci dle zákona č. 243/1992 Sb. Okresní soud mezitímním rozsudkem rozhodl kladně a krajský soud jeho rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí okresního a krajského soudu. Podle něj mělo rozhodnutí o zachování státního občanství splňovat určité náležitosti rozhodnutí – mělo mít formu výměru a mělo obsahovat i odůvodnění. Namísto výměru ovšem vydalo Ministerstvo vnitra osvědčení, k čemuž nebylo příslušné. Jelikož osvědčení Ministerstva vnitra z prosince 1947 nesplňuje formální a obsahové požadavky, jde o nicotný akt (paakt), který nevyvolává žádné právní účinky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na ochranu majetku, na soudní ochranu a na zákonného soudce.