II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.09.2017 09:30 do: 18.09.2017 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1507/17
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017 č. j. 25 Cdo 1743/2016-294, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2015 č. j. 25 Co 280/2015-278 a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 4. 2015 č. j. 30 C 34/2012-239
Stručná charakteristika: právo na přístup k soudu, ohrožovací žaloba
Označení navrhovatelů: H. H.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel se žalobou u okresního soudu jako vlastník blíže specifikovaných nemovitostí u vodního koryta řeky Úpy domáhal stanovení povinnosti žalovaným provést úpravu opěrné zdi, která zabrání sesuvu půdy a porušení statiky domu. Stěžovatel tvrdil, že opěrná zeď je podemletá, její stav se zhoršuje a hrozí její zborcení a sesuv půdy, což by vedlo k závažné škodě na jeho domě a pozemku, a ještě na počátku řízení doplnil svou žalobu o druhou část petitu, podle níž jsou žalobci „povinni zdržet se ohrožování“ nemovitostí, jež vlastní, a to „zanedbáváním údržby opěrné zdi“. Soud prvního stupně poté stěžovateli usnesením ze dne 6. 11. 2012 uložil, aby doplnil žalobní petit o vymezení konkrétního způsobu úpravy či opravy opěrné zdi v zájmu vykonatelnosti rozhodnutí, přičemž upozornil stěžovatele na možnost odmítnutí žaloby ve stanovené lhůtě, jestliže jeho pokyn nebude splněn. Stěžovatel však trval na znění svého žalobního petitu a soud žalobu stěžovatele v této části odmítl. V řízení tak zůstal neprojednán petit žaloby v části, v níž stěžovatel žádal, aby byli žalovaní povinni zdržet se ohrožování nemovitostí v jeho vlastnictví. K tomu soud ustanovil znalce. Obecné soudy, nalézací i odvolací, v dalším průběhu řízení svými nyní napadenými rozsudky žalobě stěžovatele ve zbylém znění petitu nevyhověly; dovolací soud pak dovolání stěžovatele odmítl se závěrem, že stěžovatel brojí proti skutkovým zjištěním nižších instancí. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací nalezly oporu ve znaleckém posudku a konstatovaly, že stav předmětné opěrné zdi není takový, že by mělo hrozit reálné a vážné ohrožení majetku žalobce.
Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na ochranu vlastnictví a právo na spravedlivý proces.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.09.2017 09:00 do: 19.09.2017 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1301/17
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2017 č. j. 4 To 25/2017-789 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2017 č. j. 1 Nt 202/2014-726
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, právo na osobní svobodu
Označení navrhovatelů: H. E.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Ve věci stěžovatele – občana Turecké republiky - je vedeno extradiční řízení, ve kterém již bylo dvakrát rozhodnuto o tom, že je přípustné jeho vydání do Turecké republiky pro odsouzení za trestný čin krádeže věcí, jejich uzamčení a schování k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, konkrétně pro výkon zbývajícího trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, sedmi měsíců a šesti dnů. Po kasaci rozhodnutí Nejvyšším soudem bylo Krajskému soudu v Brně přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl. Stěžovatel byl zadržen policejním orgánem dne 14. 5. 2014 v 09.35 hodin po vysledování jeho pohybu v Jihlavě a dne 16. 5. 2014 byl soudem vzat do předběžné vazby. O jeho žádosti o propuštění z předběžné vazby naposledy rozhodoval krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením, kterým jeho žádost zamítl. Vrchní soud v napadeném usnesení, jímž zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu, přisvědčil správnosti závěru soudu prvního stupně, že u stěžovatele i ve stávajícím stadiu vydávacího řízení existují konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu z jeho útěku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ve vazbě je v souvislosti s extradičním řízením již tři roky, aniž by průtahy jakkoli zapříčinil. Dvakrát již bylo rozhodnuto o jeho vydání, což však bylo na základě opravných prostředků zrušeno. Naposledy bylo dne 9. 2. 2017 jednání o vydání stěžovatele odročeno na neurčito z důvodu vyžádání aktuálních dokladů o situaci v Turecké republice a k ověření překladu rozsudku Nejvyššího soudu Turecké republiky, ze kterého vyplývá, že odsouzení stěžovatele mělo být zrušeno. Stěžovatel má za to, že obě napadená usnesení porušují čl. 8 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Každý má právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, a to obzvláště v situaci, kdy na rychlosti projednání věci je závislé omezení osobní svobody, jako je tomu v případě stěžovatele. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.09.2017 09:15 do: 19.09.2017 09:45
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3591/16
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, č. j. 21 Cdo 1320/2015-191, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, č. j. 23 Co 302/2014-149
Stručná charakteristika: podmínky pro ukončení pracovního (služebního) poměru
Označení navrhovatelů: MUDr. Mgr. M. O., zast. Mgr. Danielem Marouškem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka s Arcibiskupstvím pražským (vedlejší účastník) uzavřela dne 26. 9. 2002 pracovní smlouvu, podle níž pro vedlejšího účastníka vykonávala funkci pastorační asistentky. Pracovní smlouva byla uzavřena na dobu určitou jednoho roku, následně byla dodatkem dvakrát prodloužena na dobu určitou a dalším dodatkem ze dne 21. 9. 2004 na dobu neurčitou. Vedlejší účastník dal opakovaně stěžovatelce výpověď z pracovního poměru, přičemž stěžovatelka se vždy domohla určení její neplatnosti soudem, a to až do řízení, z nějž vzešla napadená rozhodnutí. Stěžovatelka v nalézacím řízení tvrdila, že výpovědní důvod nebyl v jejím případě naplněn, a předkládala důkazní návrhy na podporu tohoto tvrzení. Vedlejší účastník toto tvrzení rozporoval a předkládal důkazy je vyvracející, a ačkoliv ve svém prvním vyjádření ve věci nevznesl námitku věcné ani místní nepříslušnosti, v průběhu řízení opakovaně namítal, že soud nemá k rozhodnutí tohoto sporu pravomoc dle § 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť vztah mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem je na základě čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyloučen ze soudního přezkumu. Obvodní soud pro Prahu 1 stěžovatelce vyhověl, neboť určil, že výpověď je neplatná. Námitku nedostatku pravomoci vypořádal tak, že tato je zjevně účelová, neboť vedlejší účastník ji vznesl až v průběhu řízení a v dřívějších řízeních ji neuplatnil vůbec. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že námitka nedostatku pravomoci je důvodná, neboť stěžovatelka pro vedlejšího účastníka vykonávala duchovenskou činnost, a tedy nebyla ve vztahu k němu v pracovním poměru, nýbrž ve služebním poměru duchovního. Zánik takového služebního poměru spadá pak dle odvolacího soudu do sféry vnitřní autonomie církve dle čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud s odůvodněním, že i kdyby stěžovatelka nebyla ve služebním poměru duchovního, její právní vztah k vedlejšímu účastníkovi by stejně vzhledem k obsahu její činnosti spadal do vnitřní autonomie Církve římskokatolické.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť obecné soudy se, zjednodušeně řečeno, odmítly zabývat podstatou věci s odkazem na nedostatek své pravomoci, ačkoliv tuto pravomoc měly.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.09.2017 09:30 do: 19.09.2017 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2533/16
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 4803/2015-171 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2015 č. j. 35 Co 48/2015-155
Stručná charakteristika: právo na odškodnění v rámci soudní rehabilitace
Označení navrhovatelů: V. W.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel byl v roce 1954 Nižším vojenským soudem v Brně uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti, protože z náboženských důvodů odepřel vykonávat vojenskou službu. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, stěžovatel byl ve vazbě a ve výkonu trestu od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955. Trest se započtením vazby byl tedy vykonán v rozsahu jednoho roku šesti měsíců a devíti dnů. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 uvedený rozsudek z roku 1954 zrušen a stěžovatel byl zproštěn obžaloby a následně požádal o odškodnění. Vzhledem k tomu, že mu Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany odmítl poskytnout náhradu za nemajetkovou újmu, podal stěžovatel žalobu na Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti, v níž žádal zaplacení částky 900 000 Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 byla žaloba zamítnuta. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. Poté podal stěžovatel ústavní stížnost. Nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 byl rozsudek Nejvyššího soudu zrušen. V novém projednání bylo obvodním soudem žalobě vyhověno. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozhodnutí změnil tak, že konstatoval porušení stěžovatelových práv, avšak žaloba o finanční odškodnění byla zamítnuta. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že skutková podstata případu je nesporná a sporným zůstalo pouze to, zda stěžovateli náleží za více jak 18 měsíců nezákonného věznění náhrada nemateriální újmy pouze formou konstatování porušení jeho práv, anebo zda má právo na finanční náhradu. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že řadě osob v obdobném právním postavení náhrada nemateriální újmy byla soudními rozsudky pravomocně přiznána a byla vyplacena. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze pro rozpor s jeho právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právem na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právem na odškodnění podle článku 36 odst. 3 Listiny a podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 20.09.2017 09:00 do: 20.09.2017 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1253/17
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. února 2017 č. j. 29 EXE 157/2014-82.
Stručná charakteristika: Právo na soudní a jinou právní ochranu
Označení navrhovatelů: Ing. V. K., zastoupený Mgr. Zdeňkem Vaňátkem, advokátem sídlem Národní 365/43, Praha 1 – Staré Město,
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovateli byla uložena rozsudkem okresního soudu ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze přispívat na výživu dcery částkou 5 800 Kč měsíčně. Tuto povinnost plnil vždy řádně a včas do 30. 9. 2013. S ohledem na změnu příjmových poměrů na straně stěžovatele a na jím podaný návrh na snížení výživného u Obvodního soudu pro Prahu 10, tuto povinnost po uvedeném datu plnil jen částečně. V předmětné věci byla exekuce nařízena pro částku 5 400 Kč (jistina) a od 16. 1. 2015 ve výši 100% z částky 5 800 Kč měsíčně pro opětující se plnění. Stěžovatel po vyrozumění o zahájení exekuce soudním exekutorem požádal o odklad exekuce. Okresní soud návrh stěžovatele o odklad exekuce zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadené rozhodnutí změnil a exekuci odložil do právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 v opatrovnickém řízení. O odvolání stěžovatele bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze, kterým se návrh na snížení výživného zamítá. Stěžovatel po obdržení tohoto rozhodnutí doplatil dlužné výživné ve výši 61 600 Kč za období od 1. 10. 2013 do 31. 7. 2016 (dne 2. 8. 2016 částku 31 600 Kč, dne 3. 8. 2016 částku 30 000 Kč). Stěžovatel od 1. 8. 2016 platí výživné pravidelně k rukám matky nezletilé dcery ve stanovené výši 5 800 Kč měsíčně. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí okresního soudu, kterým potvrdil příkaz soudního exekutora (v tomto řízení vedlejšího účastníka) k úhradě nákladů exekuce ve výši 68 377,10 Kč a náklady oprávněného ve výši 2 100 Kč.
Stěžovatel tvrdí, že náklady exekuce byly soudním exekutorem určeny z neexistující pohledávky dcery stěžovatele ve výši 214 200 Kč, a ne z existující pohledávky ve výši 61 600 Kč. Stěžovatel dále připomíná, že již v námitkách proti úhradě nákladů exekuce upozorňoval na to, že exekutor aplikoval exekuční tarif ústavně nekonformním způsobem, když nebral v potaz skutečně vymáhané plnění. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí okresního soudu z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na soudní ochranu, neboť podle něj jde o závažné neodůvodněné vybočení ze standardu soudní praxí ustáleného postupu, kdy je nedůvodně rozsáhle finančně zvýhodněn soudní exekutor na úkor stěžovatele. V této souvislosti došlo i k porušení zásady legitimního očekávání výsledku řízení.