IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.04.2015 09:00 do: 08.04.2015 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2316/13
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 41 C 67/2006-70 ze dne 19. ledna 2011, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 177/2011-127 ze dne 29. srpna 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2061/2012-152 ze dne 8. dubna 2013
Stručná charakteristika: Vlastnictví - převod, přechod Správní - soudnictví
Označení navrhovatelů: L. K.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Krajský soud v Brně potvrdil usnesení Městského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta žaloba stěžovatelky, jíž se domáhala jako oprávněná osoba podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě vydání rozhodnutí o určení vlastnictví k pozemku s domem v k. ú. Jundrov, a tím i v tomto rozsahu nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Brno a rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žaloba podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, není v souladu s ustanovením § 247 odst. 2 o. s. ř. přípustná, neboť řádný opravný prostředek (odvolání) podaný stěžovatelkou proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno byl ze strany Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu v jeho rozhodnutí jako opožděný zamítnut. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno byl dříve zamítnut návrh stěžovatelky na vydání shora označených nemovitostí, a to s odkazem na rozhodnutí Ministra zemědělství ČR, podle něhož předmětné nemovitosti nemají zemědělský charakter, tudíž se zákon o půdě na ně nevztahuje. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením zamítl, shledávaje sice dovolání stěžovatelky přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění do 31. prosince 2012, nicméně nedůvodným.
Stěžovatelka s rozhodnutím obecných soudů nesouhlasí a v ústavní stížnosti uvádí, že svůj restituční nárok považuje za legitimní a doložila jej nesčetnými důkazy svědčícími o prokazatelně zemědělském charakteru sporných nemovitostí v době jejich přechodu na stát. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušena její ústavně zaručené práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces.
Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.04.2015 09:00 do: 08.04.2015 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 1/14
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Musil CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: návrh Okresního soudu v Karviné na zrušení ustanovení článku LII, bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva;
Stručná charakteristika: otázka, zda napadené přechodné ustanovení vyvolává účinky pravé retroaktivity ve vztahu k exekučním řízením, zahájeným do 31. 12. 2012; postih výlučného majetku manžela/ky povinného, je-li vymáhán závazek, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů
Označení navrhovatelů: Okresní soud v Karviné
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Okresní soud v Karviné navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil přechodné ustanovení článku LII, bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva. Podstatou návrhu je přesvědčení navrhovatele o rozporu citovaného přechodného ustanovení s ústavním pořádkem, v důsledku jím založené nepřípustné retroaktivity, která od 1. 1. 2014 zpětně umožňuje – v řízeních zahájených před 1. 1. 2013 – postih výlučného majetku manžela povinného, je-li vymáhán závazek, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Navrhovatel svůj návrh podal v průběhu exekučního řízení vedeného u něj na majetek povinného, včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, a to v souvislosti s rozhodováním o návrhu manželky povinného na zastavení exekučního příkazu, jímž soudní exekutor rozhodl o provedení exekuce přikázáním všech jejích peněžitých pohledávek (a to splatných i v budoucnu), které má z titulu smlouvy o penzijním připojištění.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.04.2015 09:30 do: 08.04.2015 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2443/14
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti postupu Okresního soudu v Břeclavi ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 48/2014, o návrhu na zrušení § 314g odst. 1 věty šesté zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a o návrhu na přerušení řízení a postoupení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce
Stručná charakteristika: Opravné prostředky - řádné Rovnost Spravedlivý proces - veřejné jednání Spravedlivý proces - právo na obhajobu
Označení navrhovatelů: H. O.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka prostřednictvím ústavní stížnosti napadla postup Okresního soudu v Břeclavi, který neprojednal její včasně podaný odpor proti trestnímu příkazu ze dne 20. května 2014, jímž byl stěžovatelce uložen trest vyhoštění, z toho důvodu, že se ústně při výslechu práva podat odpor vzdala. Stěžovatelka vyslovila dále přesvědčení, že v jejím případě byl aplikován právní předpis, který je v rozporu s ústavním pořádkem, pročež připojila k ústavní stížnosti návrh na zrušení ustanovení § 314g odst. 1 věty šesté trestního řádu, které stanoví, že osoba oprávněná podat odpor proti trestnímu příkazu se může tohoto svého práva vzdát. Protiústavnost napadeného ustanovení netkví podle názoru stěžovatelky v tom, že stanoví účastníkům řízení oprávnění, které mohou a nemusejí využít, ale je možno ji dovodit v širším kontextu platného právního řádu a mimoprávních okolností, jež ve svém úhrnu vytvářejí prostor pro porušování ústavního pořádku, jmenovitě čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.04.2015 09:00 do: 09.04.2015 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2726/14
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 61 To 22/2014
Stručná charakteristika: Hodnocení důkazů odvolacím soudem - presumpce neviny
Označení navrhovatelů: T. P.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel byl orgány činnými v trestním řízení stíhán pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tak, že dne 24. 12. 2011 v provozovně baru na Praze 4 měl přistoupit k barmance a pod pohrůžkou násilí umocněnou držením nože v pravé ruce u hlavy poškozené, měl požadovat vydání finanční hotovosti, přičemž poškozená mu z obavy o své zdraví a život vydala kasírtašku s hotovostí v celkové výši 8 700 Kč. Poté měl stěžovatel utéci z místa činu. V červenci 2013 byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 zproštěn obžaloby pro stíhaný zločin. V říjnu 2013 rozhodl Městský soud v Praze o odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele tak, že zprošťující rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Na základě tohoto rozhodnutí odvolacího soudu soud prvního stupně vydal v listopadu 2013 rozsudek, kterým stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání dvou let, jakož i povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 8.700 Kč. V únoru 2014 odvolací soud projednal odvolání stěžovatele a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 a rozhodl touto ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání čtyř let. Zároveň odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné. V květnu 2014 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.
Porušení svého základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v nedbalém vedení přípravného řízení a nečinnosti ze strany policejního orgánu, vedoucích k závažným pochybením, která nebyla napravena ani v řízení před soudem. Dle stěžovatele se obecné soudy nevypořádaly s nejzásadnějšími námitkami vznesenými obhajobou, čímž mu upřely právo na obhajobu.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.04.2015 09:00 do: 09.04.2015 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1255/13
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Musil CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 2. 2013 č. j. 28 Cdo 2670/2012 – 440, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012 č. j. 26 Co 444/2010 – 382 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2010 č. j. 47 C 31/2008 – 241, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 5. 2010, č. j. 47 C 31/2008-249
Stručná charakteristika: restituční spor, právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: Česká republika – Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Židovská obec Brno (žalobkyně, nyní vedlejší účastnice) se u obecných soudů nejprve neúspěšně vůči stěžovatelce (žalované) žalobou domáhala uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví sporných nemovitostí na žalobkyni z titulu tvrzeného nároku podle zákona č. 212/2000 Sb. Po zrušení rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně Nejvyšším soudem soud I. stupně žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu sporných nemovitostí. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací následně rozhodnutí soudu prvního stupně částečně potvrdil, přičemž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a uložil žalované povinnost bezúplatně převést stanovené nemovitosti do vlastnictví žalobkyně. Ke změně části rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud přistoupil v návaznosti na své závěry o tom, že část pozemků je zastavěná, případně představuje funkční celek sloužící žalované k plnění jejích úkolů, proto žalobkyni nebylo přiznáno právo na jejich vydání. Obě strany podaly proti v pořadí druhému rozsudku odvolacího soudu dovolání, která byla Nejvyšším soudem zamítnuta. K námitkám žalované Nejvyšší soud rozšířil svoji argumentaci o konstatování, že „je v souladu s primárním účelem zákona – zmírnění majetkových křivd způsobených holocaustem – aby byly do působnosti zákona č. 212/2000 Sb. zahrnuty též nemovitosti, jež sice byly židovským subjektům navráceny po roce 1945, ale poté jim byly v rozhodném restitučním období tehdejším režimem protiprávně (v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek) odňaty“. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k protiprávnímu odnětí v projednávaném případě v roce 1950 došlo, a potvrdil nárok žalobkyně.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že k porušení jejích základních práv mělo dojít nesprávným právním posouzením otázky, zda sporné nemovitosti, které měla vydat, spadají do věcné působnosti zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 212/2000 Sb.“). Stěžovatelka v postupu obecných soudů spatřuje protiústavní přesah moci soudní do kompetencí moci zákonodárné a výkonné. Opakovaně namítá, že sporné nemovitosti nemohou spadat do věcné působnosti uvedeného zákona, neboť poté, co byly jako židovský majetek v době nacistické okupace protiprávně konfiskovány, byly na základě tzv. Benešových dekretů již před rokem 1948 vráceny původnímu vlastníkovi - spolku Židovský dům v Brně. Teprve poté - v roce 1950 - došlo k jejich úplatnému převodu do vlastnictví státu. Majetková křivda ve smyslu citovaného zákona měla tedy být podle názoru stěžovatelky již napravena jejich vrácením původnímu vlastníkovi. Stěžovatelka dále uvádí, že sporné nemovitosti tvoří funkční celek, který je nezbytný k plnění funkcí státu (jako výcviková a logistická základna speciálních útvarů Policie ČR), polemizuje navíc se závěry obecných soudů ve vztahu k aplikaci § 2 odst. 2 citovaného zákona.