Ústavní soud TZ 27/25
V nálezu Ústavní soud provedl ústavně souladný výklad § 469 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních. Dále vyslovil, že odvolání nezletilého nelze bez dalšího považovat za podané neoprávněnou osobou, zejména aniž by bylo zvažováno, zda je vůbec projednání odvolání v jeho nejlepším zájmu. To platí obzvlášť v případě odvolání proti rozhodnutí o nařízení ústavní výchovy. V tomto případě však obecné soudy právo stěžovatele na soudní ochranu neporušily tím, že mu jmenovaly kolizním opatrovníkem příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí. Přípis, který předcházel řízení, totiž nelze považovat za návrh na jeho zahájení. Přestože odvolací soud nesprávně odmítl odvolání stěžovatele ve věku 14 let, projednáním obsahově totožného odvolání druhé stěžovatelky jeho právo na přístup k soudu neporušil. Ústavní soud stížnost stěžovatelů zamítl.
Okresní soud zahájil z moci úřední ve věci nezletilého stěžovatele řízení o uložení výchovného opatření, o nařízení ústavní výchovy a řízení o zrušení pěstounské péče. Účastnicí řízení byla i druhá stěžovatelka, babička nezletilého, která do vydání napadených rozhodnutí byla jeho pěstounkou. Bezprostředně po zahájení řízení okresní soud jmenoval nezletilému jako kolizního opatrovníka statutární město Olomouc. Zahájení těchto řízení předcházel přípis, který zaslal okresnímu soudu Magistrát města Olomouc, odbor sociálních věcí, jako orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). V přípise OSPOD popsal situaci v rodině tak, že je spolupráce s rodinou složitá a chování nezletilého ve škole se velmi zhoršilo. V posledním odstavci uvádí: „Dáváme tímto soudu na zvážení, zda by nebylo vhodné nařízení některého z výchovných opatření, například napomenout pěstounku, aby si začala více plnit své povinnosti pěstouna, zvyšovat své výchovné kompetence a spolupracovat, neboť se obáváme, že s tímto výchovným přístupem se bude chování nezletilého pouze zhoršovat.“ Okresní soud napadeným rozsudkem nařídil nezletilému ústavní výchovu na dobu jednoho roku a rozhodl o jeho umístění do konkrétního zařízení. Dále zrušil pěstounskou péči, do které byl babičce nezletilý původně svěřen, a zrušil výživné dříve stanovené otci nezletilého. Podle okresního soudu pěstounská péče neplní svůj účel, jelikož babička nemá dostatečné výchovné kompetence. Neustále se stupňuje nevhodné chování nezletilého a jeho negativní přístup k plnění školních povinností. Jeho babička pak není schopna změnit svůj přístup a dbát poskytnutých doporučení. Vedlejší účastníci (rodiče nezletilého) o chlapce neprojevují žádný zájem.
Proti rozsudku okresního soudu podali jak nezletilý, tak jeho babička společné odvolání. Chlapec je podal svým jménem a sám je podepsal. Krajský soud odvolání nezletilého odmítl jako podané osobou zjevně neoprávněnou. Podle krajského soudu nezletilý nebyl k podání odvolání procesně způsobilý a jeho jménem je mohl podat jen kolizní opatrovník, ten je však nepodal, naopak s rozsudkem okresního soudu souhlasil a zcela se s ním ztotožnil. Jelikož odvolání podala spolu s nezletilým i jeho babička, zabýval se krajský soud dále věcně jednotlivými odvolacími námitkami, které shodně uplatnili oba stěžovatelé. I odvolání stěžovatelky však krajský soud nepovažoval za důvodné a rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Námitce, že OSPOD neměl být jmenován kolizním opatrovníkem nezletilého, jelikož podal podnět k zahájení řízení, a byl tak ve střetu zájmů, soud nepřisvědčil. Stěžovatelé se proto obrátili na Ústavní soud.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) ústavní stížnost zamítl. Stěžovatelům tedy nevyhověl.
Podle § 469 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé nelze jmenovat opatrovníkem OSPOD, který podal návrh na zahájení řízení. Účelem tohoto pravidla má být především to, aby bylo zabráněno situacím, kdy se OSPOD ocitá během soudního řízení ve dvojí pozici. S tím může být spojeno i riziko střetu zájmů a neschopnosti efektivně plnit roli kolizního opatrovníka. Pokud totiž tento orgán inicioval řízení, může mít tendence prosazovat to, co již na počátku považoval za vhodné pro ochranu zájmů nezletilého.
Toto ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních je proto potřeba vykládat ústavně souladně. Kolizním opatrovníkem nelze jmenovat příslušný OSPOD ani v těch případech, kdy tento orgán sice nepodal výslovně „návrh na zahájení řízení“ ve věcech péče soudu o nezletilé, ale fakticky řízení inicioval přípisem, bez ohledu na to, jak je nazván (zda jako podnět, či jakkoliv jinak). Podstatné je, zda takový přípis splňuje náležitosti návrhu a zjevně směřuje k zahájení takového řízení. Ústavně souladný výklad provedený Ústavním soudem tedy mimo jiné brání tomu, aby OSPOD obcházel zákonné omezení toliko tím, že svůj přípis nenazve návrhem, ale nějak jinak. Takový přípis je třeba vždy posoudit podle jeho obsahu.
V případě nezletilého stěžovatele se soudem jmenovaný kolizní opatrovník ve střetu zájmů neocitl. Je tomu tak proto, že svým přípisem okresnímu soudu OSPOD směřoval spíše na opatření vůči pěstounce (stěžovatelce). Nesměřoval k uložení výchovného opatření nezletilému, ani se v něm nijak nedotkl možnosti nařízení ústavní výchovy. Především však šlo skutečně jen o podnět, nikoli (formálně ani obsahově) o návrh na zahájení řízení. Obecné soudy nepochybily a svým postupem neporušily práva nezletilého stěžovatele na soudní ochranu.
Samostatnou otázkou pak bylo odmítnutí odvolání nezletilého ve věku 14 let proti rozhodnutí o nařízení ústavní výchovy. Krajský soud se v napadeném rozsudku omezil na konstatování, že nezletilý stěžovatel byl v řízení zastoupen kolizním opatrovníkem, a proto nemohl sám podat odvolání. Podle Ústavního soudu však podání učiněné mladistvým účastníkem, byť mu byl ustanoven opatrovník, není možno jednoduše ignorovat, ale musí být posouzeno s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Odvolání nezletilého ve věku 14 let nelze bez dalšího považovat za podané neoprávněnou osobou, zejména aniž by bylo zvažováno, zda je vůbec projednání odvolání v jeho nejlepším zájmu. To platí obzvlášť v případě odvolání proti rozhodnutí o nařízení ústavní výchovy, kterým může být významně zasaženo do práva na rodinný život a do jisté míry i do práva na osobní svobodu. Pokud obecný soud bez dalšího odmítne odvolání čtrnáctiletého odvolatele proti rozhodnutí, kterým mu byla nařízena ústavní výchova, poruší tím jeho právo na přístup k soudu.
Obsahově odvolání nezletilého odpovídalo odvolání jeho babičky. Krajský soud sice při odmítnutí odvolání formálně porušil právo chlapce na přístup k soudu, fakticky však jeho odvolání projednal. Při posuzování argumentů stěžovatelky jako babičky a pěstounky krajský soud nahlížel na všechny podstatné okolnosti i z pohledu nezletilého. V řízení před krajským soudem jej též vyslechl a umožnil mu se před soudem vyjádřit. Jeho procesním právům tedy bylo v tomto konkrétním případě učiněno zadost.
Ústavní soud neshledal ani porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatelů v souvislosti se zrušením pěstounské péče a nařízením ústavní výchovy. Neshledal ani, že by samotné nařízení ústavní výchovy souviselo s etnickým původem stěžovatelů či že by obecné soudy dostatečně nepřihlédly k názoru nezletilého. Proto ústavní stížnost stěžovatelů zamítl.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2891/24 je dostupný 
zde (556 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu