Ústavní soud, Brno, TZ 125/16
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu, neboť jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel je správcem konkursní podstaty společnosti MASOSPOL, a. s. „v likvidaci“ (úpadce). V řízení před obecnými soudy se společnost SAPARIA a.s. (vedlejší účastnice) domáhala vyloučení blíže specifikovaných nemovitostí v k. ú. Písnice ze soupisu konkursní podstaty úpadce, protože tyto měly být do soupisu sepsány stěžovatelem neoprávněně. Nemovitosti byly převedeny na vedlejší účastnici kupní smlouvou uzavřenou se společností MASOSPOL, a. s. dne 22. 10. 1999 za celkovou cenu 300 mil. Kč. V dubnu 2004 byl na majetek společnosti MASOSPOL, a. s. „v likvidaci“ prohlášen konkurs a stěžovatel následně od kupní smlouvy v srpnu 2002 dopisem odstoupil pro nezaplacení kupní ceny v plné výši a nemovitosti zapsal do soupisu konkursní podstaty úpadce. Zatímco soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že kupní smlouva zanikla na základě odstoupení, odvolací soud předmětné nemovitosti ze soupisu vyloučil, neboť k odstoupení od smlouvy podle něj nedošlo a jednalo se pouze o výzvu k úhradě kupní ceny. Poté, co Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, rozhodl tento stejně, pouze s jiným odůvodněním, když konstatoval, že kupní smlouva je smlouvou o vzájemném plnění a k datu prohlášení konkursu na majetek prodávajícího byl závazek z této smlouvy zcela splněn, tudíž od kupní smlouvy nebylo možno odstoupit. K námitkám a důkazům předloženým stěžovatelem odvolací soud nepřihlížel a vyjádřil názor, že jsou irelevantní, protože vlastnické právo vedlejšího účastníka bylo vloženo do katastru nemovitostí.
Z hlediska podústavního práva je v právě projednávaném případě podstatné v první řadě to, zda stěžovatel vůbec mohl odstoupit od smlouvy ve smyslu ustanovení § 14 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, tedy zda byla kupní smlouva ke dni prohlášení konkursu na majetek úpadce splněna alespoň jednou stranou zcela. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatel odstoupit od kupní smlouvy nemohl, protože úpadce svůj závazek z kupní smlouvy zcela splnil a převedl vlastnické právo k nemovitostem na vedlejší účastnici. Z odůvodnění však nevyplývá, na základě jakých důkazů k takovému závěru dospěl. Jediným důkazem, který odvolací soud ve svém řízení zopakoval a ze kterého bylo možno k takovému závěru dospět, zůstává kupní smlouva. Ústavní soud je však nucen konstatovat, že vzhledem k tomu, že vkladová doložka, kterou je předmětná kupní smlouva opatřena, se týká zcela zjevně pouze části převáděných nemovitostí, není možné jen z textu dané smlouvy usuzovat, že by ke dni prohlášení konkursu na majetek úpadce došlo k převodu vlastnického práva ke všem nemovitostem, které byly předmětem převodu. Skutková zjištění ohledně splnění kupní smlouvy ze strany prodávajícího v plném rozsahu jsou tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy, což je porušením práva na spravedlivý proces.
Odvolací soud navíc porušil právo na právní slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť zcela pominul, že věc je posuzována na základě odlišného právního názoru, než který uplatnil soud prvního stupně, a že účastníkům řízení má být poskytnuta možnost na tuto podstatnou změnu účinně reagovat. Tím zároveň došlo i k porušení zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Pochybení odvolacího soudu nenapravil ani Nejvyšší soud, který odmítl dovolání jako bezdůvodné, ačkoliv v něm stěžovatelem bylo namítáno porušení jeho práva na spravedlivý proces, ke kterému – jak je vyloženo výše - skutečně došlo.
Věc se nyní vrací k Vrchnímu soudu v Praze, který bude v dalším řízení při svém rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1113/16 je dostupný 
zde (210 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu