Ústavní soud, Brno, TZ 83/2015
Ústavní soud dnes vyhověl ústavní stížnosti občana Vietnamské socialistické republiky, který byl českými soudy v roce 2012 pravomocně odsouzen za obchodování s marihuanou pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. l trestního zákoníku. Odsouzenému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a dále trest vyhoštění.
V listopadu 2014 podal odsouzený návrh na povolení obnovy řízení, v němž uvedl, že ve skončeném trestním řízení v České republice byl chybně označen nesprávným jménem a nesprávnými osobními daty, a že se skutečnosti jmenuje jinak. Uvedl dále, že osoba stejného, jím nyní uvedeného jména, je ve Vietnamu v nepřítomnosti stíhána pro drogovou kriminalitu, za niž vietnamské soudy zpravidla ukládají trest smrti. K těmto svým tvrzením předložil odsouzený některé doklady.
V obnovovacím řízení české soudy prošetřily tvrzení odsouzeného, nicméně vyhodnotily je tak, že nejsou věrohodná, protože jsou rozporná s tím, co uváděl v původním trestním řízení. Soudy uzavřely, že navrhovatelem nově předkládaná fakta nemohou vést k jinému rozhodnutí o vině či trestu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V nálezu se konstatuje, že obecné soudy se nevypořádaly ústavně konformním způsobem s otázkou pravé identity stěžovatele, vadně hodnotily provedené důkazy a neprovedly takové, které se nabízely. Jelikož identifikace odsouzeného je nepochybně součástí skutkových zjištění pravomocného rozsudku, došlo by takovým postupem k popření jednoho ze stěžejních cílů trestního procesu, kterým je nalezení materiální pravdy. Nesprávná identifikace odsouzeného v pravomocném rozsudku představuje sama o sobě důvod pro obnovu řízení. Aniž by totiž došlo ke zjištění pravé totožnosti odsouzeného, nelze posoudit potenciální ohrožení jeho základních práv, spočívající ve vyhoštění do země, kde mu má hrozit trest smrti.
Ustanovení § 80 odst. 3 písm. d) trestního zákoníku stanoví, že trest vyhoštění nesmí být uložen, jestliže: „… by vyhoštění vystavilo pachatele … nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu“. Překážka uložení trestu vyhoštění, zakotvená v trestním zákoníku, je výrazem ochrany základních práv a svobod, zaručených normami vnitrostátního práva i mezinárodními závazky České republiky. Jde především o konkrétní projev povinnosti státu zaručit, že žádná osoba nebude podrobena mučení a jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu článku 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či článku 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Česká republika je povinna zajistit, aby nedošlo k vyhoštění (či vydání) cizince do země, která povoluje trest smrti v případě, že zde existuje důvodná hrozba uložení či výkonu tohoto trestu.
V nálezu je vysloven závěr, že pokud obecné soudy v rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy trestního řízení náležitě nerozptýlí pochybnosti o pravé totožnosti osoby odsouzené k trestu vyhoštění a nevyvrátí námitku, že vydávané osobě hrozí v zemi původu trest smrti, porušují tím základní právo takové osoby na soudní ochranu, garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Tímto nálezem Ústavní soud nijak nepředjímá rozhodnutí obecných soudů o povolení obnovy trestního řízení ani rozhodnutí o vině a trestu. Tato rozhodnutí náležejí do výlučné kompetence obecných soudů.
Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2288/2015 bude v brzké době zpřístupněn v databázi NALUS.
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu