Ústavní soud TZ 25/25
Stěžovatel byl shledán vinným přečinem šíření poplašné zprávy. Přečinu se měl tím, že v živém vysílání na serveru YouTube a na Facebooku pronesl: „Tak naše vláda velice jasně říká, s kým budeme ve válce. To znamená, naše vláda chce útočit na Ruskou federaci jadernými hlavicemi ze stíhaček. To je to, co chce udělat naše vláda. Jestli vás todle nezvedá ze židle, že naše vláda chce útočit na Ruskou federaci jadernými zbraněmi, tak už nevím, co by vás ještě ze židle mohlo zvednout. Protože jestli todlencto naše vláda udělá, tak ruská strana ten útok bude opětovat a pošle jaderné hlavice na Českou republiku. Takže jestli vám nedochází, o co se snaží paní ministryně Jana Černochová, a nechává vás to klidně sedět na židli, tak seďte na gauči a užijte si těch posledních pár měsíců života. Nevím, jak jinak bych to ještě vysvětlil.“ Toto tvrzení podle soudu stěžovatel dále podporoval opakovanými sděleními o tom, že „vláda rozjíždí válku“ nebo že konkrétní vládní představitelé „chtějí rozpoutat válku“. Obvodní soud stěžovatele uznal vinným přečinem šíření poplašné zprávy a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Městský soud výrok o trestu zrušil a následně stěžovatele odsoudil k peněžitému trestu v celkové výměře 10 000 Kč. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal, že výrok, za který byl odsouzen, byl vytržen z kontextu. Mělo jít o nadsázku a tvrzení, které mělo vyjádřit jeho názor na válečný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou a na angažování České republiky v něm.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) ústavní stížnost vyhověl a rozhodnutí obecných soudů zrušil. Soudní rozhodnutí porušila stěžovatelovu svobodu projevu zaručenou čl. 17 Listiny základních práv a svobod.
Svoboda projevu zaručená Listinou je nedílnou součástí demokratického právního státu. Pod ochranou Listiny jsou přitom nejen projevy, které jsou přijímány příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují. K omezení tzv. politických projevů je nutné přistupovat obzvlášť obezřetně. Možnost vyjádřit se beze strachu z postihu k věcem veřejným je klíčová pro řádné fungování demokracie. Tyto projevy tak požívají nejvyšší ochrany, přičemž ústavně chráněny jsou i politické názory nadnesené a přehánějící.
Při posuzování, zda určitý projev naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu šíření poplašné zprávy, musejí orgány činné v trestním řízení (OČTŘ) zohlednit, zda jde o projev politické povahy. Politická povaha projevu, resp. jeho politický kontext totiž nasvědčuje, že se projev blíží spíše názorovému soudu, nežli skutkovému tvrzení, a jako takový zásadně nelze označit za pravdivý či nepravdivý. Politická povaha projevu má vliv i na posouzení, zda projev mohl způsobit nebezpečí vážného znepokojení obyvatelstva, protože v diskusích o politických tématech se běžně přehání či zveličuje, s čímž je obyvatelstvo srozuměno.
Stěžovatel byl odsouzen pro přečin šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1 trestního zákoníku. Přečinu se dopustí ten, kdo úmyslně způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa tím, že rozšiřuje poplašnou zprávu, která je nepravdivá. Poplašnou zprávou tedy může být jen takové sdělení, které lze vyhodnotit jako nepravdivé. Šíření poplašných zpráv (v širším smyslu i dezinformací) je běžně kriminalizované v demokraciích po celém světě. Jde o ústavně přípustné omezení svobody projevu, které je nezbytné zejména pro ochranu práv druhých či veřejné bezpečnosti. (Typickým příkladem může být lživé zakřičení „hoří!“ v divadle, lživé nahlášení bomby ve škole či v nemocnici). Trestní postih poplašných zpráv většinou nevzbuzuje větší ústavněprávní diskuse. Případ stěžovatele je v tomto ohledu odlišný.
Sdělení stěžovatele, že vláda České republiky chce útočit na Rusko jadernými zbraněmi, mohlo zpočátku upoutat pozornost policie. Z dalšího prošetřování ale vyplynulo, že svou povahou a politickým kontextem (kritika rozhodnutí vlády koupit letouny F-35) šlo spíše o projev politické (hybridní) povahy, který má navzdory přítomným prvkům dezinformace blíže názorovému soudu (hodnocení) než konstatování faktu. Sdělení stěžovatele proto nelze zjednodušeně prohlásit za nepravdivé tak, jak skutková podstaty trestného činu šíření poplašné zprávy vyžaduje.
Pochybnosti o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu šíření poplašné zprávy policie a soudy nezohlednily. Tyto pochybnosti přitom svědčily ve prospěch obviněného stěžovatele. Kromě již zmíněné nepravdivosti šlo o „poplašnost“ jeho výroku a „nebezpečí vážného znepokojení části obyvatelstva“. Hrozba vyplývající z poplašné zprávy musí být relativně bezprostřední. Je přitom třeba zohlednit, do jaké míry může být obyvatelstvo skutečně vážně znepokojeno, jaké důsledky toto znepokojení může mít a jak lze proti němu případně bojovat. Například obvodní soud poukázal jen na jeden z internetových komentářů k videu, v němž byl sporný výrok vysloven, který vyjadřoval autorův strach. Ostatní soudem zmíněné komentáře vyjadřují pouze obecný souhlas či nesouhlas se stěžovatelem.
Na klíčový význam svobody projevu v rámci veřejné debaty je nezbytné pamatovat i při snahách omezit svobodu projevu za účelem ochrany demokracie a dalších hodnot před vnitrostátními či zahraničními útoky. Jde o vysoce aktuální téma v kontextu obrany proti nejrůznějším dezinformacím, šířeným zejména v online prostředí. Internet a sociální sítě poskytují takřka neomezené možnosti přijímání a šíření informací všeho druhu včetně informací zavádějících, nepravdivých či lživých. Ústavní soud nezpochybňuje legitimní zájem státu bránit se proti šíření dezinformací všeho druhu, neboť mohou způsobit vážné škody a poruchy v jednotlivých lidských životech, společnosti a v chodu demokratického státu. To ale nic nemění na postavení svobody projevu v ústavním pořádku jako zásadní a trvalé hodnoty, která musí být chráněna i ve světle výzev, jež s sebou přinášejí moderní technologie a obrana proti dezinformacím. Ani šíření dezinformací tedy není vyňato z dosahu Listiny v tom smyslu, že by je bylo možno jakkoli omezit a postihovat za libovolným účelem.
Postup obecných soudů při výkladu skutkové podstaty šíření poplašné zprávy v případě stěžovatele nebyl ústavně souladný a celkově nešetřil svobodu politického projevu obviněného. Ústavní soud proto musel zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1927/24 je dostupný 
zde (586 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu