Ústavní soud, Brno, TZ 90/2015
III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu a rozsudek Krajského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu.
Stěžovatel je bývalý horník v uranových dolech, který se před správními soudy neúspěšně domáhal poskytnutí starobního důchodu podle nařízení vlády č. 577/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům. Důchod mu nebyl přiznán pro nesplnění podmínky, podle níž mohl nárok vzniknout pouze občanovi, který byl zaměstnán nejméně 10 roků ve vybraných zaměstnáních v hornictví, jež spadají do zvlášť zvýhodněné I. pracovní kategorie. Doba, kterou bylo stěžovateli možno započítat, však podle České správy sociálního zabezpečení dohromady činila jen o něco více než 6 let. Stěžovatel s tím nesouhlasil a tvrdil, že měla být započítána i doba, kdy pracoval jako úsekový resp. důlní měřič.
Ústavní soud již v této věci jednou rozhodoval nálezem sp. zn. I. ÚS 1415/10 ze dne 23. 8. 2010 a předchozí rozhodnutí správních soudů zrušil. Nyní Ústavní soud dospěl k závěru, že správní soudy i po zrušujícím nálezu v dalším řízení postupovaly přepjatě formalisticky. Sice se tentokrát zabývaly charakterem stěžovatelem skutečně vykonávané činnosti, při jejím podřazení pod příslušné právní předpisy upravující nárok na mimořádný hornický důchod však vůbec nezvaly v potaz koncepci a účel jednotlivých příloh nařízení vlády č. 117/1988 Sb., přitom právě na tom záviselo, zda a pod jakou kategorii uvedenou v těchto přílohách lze podřadit zaměstnání důlního měřiče. Správní soudy místo toho své úvahy založily na rozlišení, zda v případě tohoto zaměstnání převáží jeho dělnický nebo odborný či technickohospodářský charakter, pro které však právní předpisy dopadající na projednávanou věc neposkytovaly žádnou oporu. Rozhodující byla doba strávená v podzemí. V pouhé skutečnosti, že některá zaměstnání, jež splňovala tuto podmínku, byla více či méně odborná nebo kvalifikovaná, nakonec ani nelze nalézt rozumný důvod pro odlišné zacházení.
Správní soudy se tak dopustily ve věci stěžovatele svévolné aplikace podústavního práva, jež neměla za následek pouze nesprávné posouzení splnění doby zaměstnání, ale též porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. V dalším řízení bude povinností správních soudů zohlednit závazný právní názor vyslovený v tomto nálezu.
Text nálezu sp. zn. III. ÚS 1015/13 je dostupný 
zde (300 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu