1. Pokud se správní orgány v přestupkovém řízení dopustily procesních pochybení v intenzitě, která „mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí ve věci samé“ [§ 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/1992 Sb., soudního řádu správního] a proto bylo odvolací správní rozhodnutí zrušeno krajským soudem, nicméně pro uplynutí zákonné prekluzivní lhůty pro projednání přestupku (§ 20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích)  již nemohlo být pokračováno v dalším řízení, v němž by byla napravena zjištěná procesní pochybení, nelze tuto okolnost klást k tíži stěžovatele  v tom směru, že mu nenáleží nárok na náhradu  škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v  průběhu přestupkového řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o  odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

2. To nicméně neznamená, že by každé zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které by nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí správních orgánů o projednávaném přestupku, bylo možné paušálně považovat za „nesprávný úřední postup“, resp. „nezákonné rozhodnutí“, zakládající bez dalšího odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.  Ústavně zaručená ochrana na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod se totiž neuplatní  např. tehdy, je-li uplynutí zákonné prekluzivní lhůty k projednání přestupku  spíše přímým důsledkem procesní taktiky obviněného, příp. jeho právního zástupce, založené na „obstrukčním“ jednání, než-li liknavosti či jiného pochybení správního orgánu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3005/14 je dostupný  zde (463 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu