Ústavní soud, Brno, TZ 95/2015
IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů a zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní a jinou ochranu.
Stěžovatelé se v řízení před správními soudy neúspěšně domáhali zrušení některých částí Zásad územního rozvoje Jihočeského kraje - (lokalita Špičák (původně SR 16, následně SR/A), silniční napojení Špičák (původně D60, následně D/Q), železniční napojení Špičák (původně D 68, následně D/O), propojení Klápa - Hraničník (původně záměr SR 17 - lyžařský areál Smrčina - Nová Pec, následně D83), železniční napojení Nová Pec - Klápa (původně D 69, následně D/P), Šumavská elektrická dráha (koridor D16), silnice Nová Pec - Zadní Zvonková (D65), nadregionální biokoridor Vltavská niva - Dívčí kámen (NRBK 174), které byly vydány jako opatření obecné povahy. První stěžovatel je Okrašlovací spolek Zdíkovska, který má podle stanov za hlavní cíl chránit přírodu a krajinu. Druhá stěžovatelka je spoluvlastnicí přilehlých nemovitostí. Krajský soud v Českých Budějovicích návrh stěžovatele 1) odmítl z důvodu nedostatku aktivní žalobní legitimace a v části návrhu stěžovatelky 2) zamítl – aktivní žalobní legitimaci jí přiznal pouze vůči záměru Šumavské elektrické dráhy, který je vymezen z části na pozemcích v jejím spoluvlastnictví. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelů zamítl. Podstatou námitek stěžovatelů v ústavní stížnosti bylo odepření přístupu ke spravedlivému soudnímu procesu a materiální přezkoumání věci.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Omezení aktivní legitimace občanského sdružení (spolku) na pouhé procesní otázky v řízení před orgány veřejné správy je neudržitelné jak z hlediska mezinárodních závazků České republiky, tak i z hlediska dikce příslušného vnitrostátního právního předpisu (§ 70 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny). Občanům sdruženým ve spolku nelze upírat právo na společnou účast při rozhodování o jejich životním prostředí jen proto, že založili spolek jako specifickou právnickou osobu, na kterou delegovali svá práva přímé účasti na ochraně přírody a krajiny.
Při posouzení námitky o odepření přístupu stěžovatelům k soudu bylo třeba vyjít z toho, že ve své dosavadní judikatuře se Ústavní soud opakovaně vyjádřil k požadavku aktivní legitimace spolku (např. nález sp. zn. I. ÚS 59/14 ze dne 30. 5. 2014). Paušální závěr Nejvyššího správního soudu, podle něhož spolky založené za účelem ochrany přírody, krajiny a životního prostředí nejsou aktivně legitimovány podle § 101a odst. 1 soudního řádu správního k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy v podobě územního plánu, je nepřípustným odepřením přístupu k soudnímu přezkumu takto již předem určenému okruhu subjektů.
Ústavní soud podotýká, že tímto nálezem nevyslovil závazný názor, zda stěžovatel má či nemá aktivní legitimaci v předmětné věci. V dalším řízení bude třeba přezkoumat otázku aktivní legitimace stěžovatelů v souladu s ust. § 101a soudního řádu správního z hlediska naplnění obou zákonných podmínek. Oprávněný k podání žaloby musí tvrdit a doložit, že je zkrácen na svých právech opatřením obecné povahy vydaným správním orgánem; současně musí splňovat podmínku, že je dle zákona oprávněn ve věci podat ve správním soudnictví žalobu nebo jiný návrh. Neobstojí závěr Nejvyššího správního soudu v nyní posuzované věci, když se omezil toliko na zkoumání místní příslušnosti a stanov spolku založeného za účelem ochrany přírody, krajiny a životního prostředí, a pouze na tomto podkladu kasační stížnost zamítl.
Zkrácení na právech nelze redukovat pouze na případný zásah do práv vlastníků nemovitostí či, jinak řečeno, na imise zasahující nebo ohrožující vlastníky nemovitostí (nositele práv k nim) ležících v dosahu regulace opatření obecné povahy. Práva komunity mohou být dotčena šířeji: vady opatření obecné povahy jsou v negativním smyslu způsobilé dotknout se oprávněných zájmů občanů žijících na příslušném území, mohou významně ztížit naplnění koncepce opatřením obecné povahy zamýšlené a ohrozit tak jeho společenskou funkci. Pro tento případ je žádoucí, aby prostor k soudní ochraně dostali nejen jednotlivci sami, ale též právní subjekty, do nichž se sdružují. V tomto směru je třeba interpretovat pasáže Aarhurské úmluvy, které našly své vyjádření v ustanovení § 70 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Ústavní soud dodává, že nepřistoupil ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť je vázán petitem ústavní stížnosti a stěžovatelé toto rozhodnutí ve své stížnosti nenapadli.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3572/14 je dostupný 
zde (322 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu