Ústavní soud, Brno, TZ 78/2016
IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Praze, neboť jimi byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky na ochranu majetku a na spravedlivý proces.
Stěžovatelka koupila nemovitosti od společnosti, která byla v katastru nemovitostí zapsána jako její výlučný vlastník. Jiná fyzická osoba (v tomto řízení vedlejší účastník) se následně prostřednictvím žaloby u obecných soudů domáhala určení, že je vlastníkem jedné poloviny těchto nemovitostí, přičemž své vlastnické právo dokládal smlouvou o sdružení podle § 829 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění, jakož i smlouvou kupní, z nichž má plynout, že předmětné nemovitosti byly zakoupeny z peněz sdružení, v rámci činnosti sdružení, a byly proto v podílovém spoluvlastnictví společnosti a vedlejšího účastníka. Soud I. stupně žalobě vedlejšího účastníka vyhověl, odvolací soud však žalobu zamítl s odůvodněním, že je na místě (v souladu s judikaturou Ústavního soudu) poskytnout ochranu stěžovatelce jako nabyvatelce vlastnictví v dobré víře. Nejvyšší soud následně vyhověl dovolání vedlejšího účastníka a rozsudek odvolacího soudu zrušil. Dovolání projednával Nejvyšší soud ve velkém senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. V odůvodnění rozsudku vyložil, že jen dobrá víra nabyvatele ke vzniku vlastnického práva nestačí, a že takto vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka. Tento názor přitom považuje dovolací soud za souladný s plenární judikaturou Ústavního soudu (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 750/04 a Pl. ÚS 78/06), kterou považuje za nadřazenou senátní judikatuře (nález sp. zn. I. ÚS 2219/12), ze které se necítí povinen vycházet. Odvolací soud následně na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu žalobě vyhověl a následné dovolání bylo odmítnuto.
Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. S přihlédnutím ke všem rozhodným skutečnostem bylo nezbytné, a obecné ideji spravedlnosti odpovídající, aby byla poskytnuta ochrana vlastnickému právu stěžovatelky nabytému v dobré víře. Stěžovatelka jednala při nabývání nemovitostí evidovaných v katastru v dobré víře v konstitutivní akt státu, jímž byl do katastru jako výlučný vlastník zapsán převodce, byť jím ve skutečnosti jako pouhý spoluvlastník nebyl, a tudíž je ani nemohl stěžovatelce prodat (smlouva byla tedy v části týkající se převodu spoluvlastnického podílu, který převodci nenáležel, absolutně neplatná). Stěžovatelka objektivně neměla možnost zjistit, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Při zvažování, komu poskytnout ochranu, bylo v projednávaném případě žádoucí přihlédnout především k nedostatku aktivity vedlejšího účastníka, který po 13 let toleroval nesprávný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí, a porušil tak zásadu, že bdělým náležejí práva (vigilantibus iura scripta sunt). Proto nyní musí jeho vlastnické právo ustoupit vlastnickému právu stěžovatelky, právu stejně silnému, které není oslabeno zanedbáním náležité bdělosti. Napadenými rozhodnutími byl zároveň porušen princip závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, jak na to opakovaně Ústavní soud upozorňoval. V tomto směru však již došlo k posunu v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který názory Ústavního soudu reflektoval (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016), tedy by v tomto směru do budoucna neměly nastávat rozkoly.
Právní úprava účinná do konce roku 2013 v rozporu s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv v dobré víře neposkytuje ochranu vlastnickému právu dalších nabyvatelů a obecné soudy proto samy musí takovou ochranu dobrověrným nabyvatelům poskytnout. Ústavní soud považuje první rozsudek odvolacího soudu za konformní s výše uvedenými právními závěry a proto uvedl řízení do stavu před zrušením tohoto rozhodnutí.
Text nálezu sp. zn. IV. ÚS 405/16 je dostupný 
zde (292 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu