Ústavní soud PV 6/2025
Pokud obviněný v souvislosti s podmíněným zastavením trestního stíhání svůj závazek zdržet se určité činnosti časově omezí, nelze v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání tuto nejzazší dobu překročit. Lze však v mezích zákona stanovit delší zkušební dobu pro samotné podmíněné zastavení. Ústavní soud vyslovil i další podstatné závěry k závazku zdržet se určité činnosti ve smyslu § 307 odst. 2 písm. a) trestního řádu.
V řízení před obecnými soudy bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání stěžovatele, které bylo vedeno pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky. Byla stanovena zkušební doba v trvání šestnácti měsíců, ve výroku III bylo konstatováno, že „se obžalovaný zavazuje zdržet se řízení motorových vozidel všeho druhu po dobu 16 (šestnácti) měsíců“, a ve výroku IV, že stěžovatel na účet soudu složil peněžitou částku 30 000 Kč určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Městský soud v Praze napadeným usnesením stížnost zamítl jako nedůvodnou. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel považoval dobu trvání závazku za nepřiměřeně dlouhou.
Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Veronika Křesťanová) stěžovateli nevyhověl a ústavní stížnost zamítl. Vyslovil však závěry do budoucna závazné pro orgány činné v trestním řízení.
Právní věty:
Obviněný v souvislosti s podmíněným zastavením trestního stíhání může, ale nemusí svůj závazek zdržet se určité činnosti ve smyslu § 307 odst. 2 písm. a) trestního řádu časově omezit, je na jeho vůli, zda určí (nejzazší) dobu, po kterou je ochoten se dané činnosti zdržet. Jestliže tak učiní, nemůže státní zástupce či soud v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání tuto (nejzazší) dobu, po kterou se má obviněný činnosti zdržet, překročit, může pouze (v mezích zákona) stanovit delší zkušební dobu pro samotné podmíněné zastavení.
Pokud by státní zástupce či soud dobu, na kterou obviněný převzal závazek, překročili, postupovali by v rozporu s ústavní zásadou, že povinnosti lze ukládat jen na základě zákona (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jakož i se zásadou presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), popř. s právem na projednání věci před nezávislým soudem (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Pokud obviněný při učinění závazku zdržet se určité činnosti dobu, na kterou jej omezuje, neurčí, lze vycházet z předpokladu, že dává státnímu zástupci, resp. soudu, možnost dobu trvání takového závazku určit s tím, že tato doba nesmí být delší než určená zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání, která smí činit maximálně pět let (§ 307 odst. 4 trestního řádu).
Při pochybnostech o obsahu projevené vůle obviněného musí státní zástupce či soud v konkrétních případech skutečnou vůli obviněného blíže zkoumat, tedy postavit najisto, zda obviněný omezuje maximální dobu svého závazku, anebo zda skutečně dává tomuto orgánu možnost určit dobu závazku podle svého uvážení s respektem ke shora uvedeným limitům.
Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3313/24 je dostupný 
zde (542 KB, PDF).