Ústavní soud, TZ 18/2025
Ústavní soud zasahoval podruhé v kauze přípustnosti vydání stěžovatele do Tuniska. V předchozím zrušujícím nálezu Ústavní soud zavázal obecné soudy respektovat požadavky vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Obecné soudy tehdy opomněly zjistit, zda by měl stěžovatel při vydání do Tuniské republiky reálnou možnost žádat o podmíněné propuštění z výkonu doživotního trestu odnětí svobody, tedy zda neexistuje překážka pro jeho vydání. Tento nedostatek nicméně obecný soud nenapravil.
Soud první instance v Tunisu uznal stěžovatele (tuniského občana) v jeho nepřítomnosti vinným za drogovou trestnou činnost a odsoudil jej za to k trestu odnětí svobody na doživotí. V roce 2023 byl stěžovatel zadržen v České republice na základě tuniského zatýkacího rozkazu a byl vzat do předběžné vazby. Tuniská strana poté požádala o vydání stěžovatele k výkonu trestu. Městský soud rozhodl, že vydání stěžovatele je přípustné. Shledal, že stěžovatel nebude při výkonu trestu podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu. Městský soud kvůli odsouzení stěžovatele v jeho nepřítomnosti a indikace o zhoršujícím se stavu lidských práv v Tunisku požádal tuniskou stranu o doplnění diplomatických záruk, které poté shledal dostatečnými pro znění tuniských zákonů a umožnění monitoringu zacházení se stěžovatelem. Rozhodné rovněž bylo, že stěžovatel nijak nedoložil, že je politickým oponentem, vůči kterým v Tunisku může směřovat porušování lidských práv. Stěžovatel namítal, že jeho bratr byl odsouzen v témže trestním řízení, avšak německá strana jej do Tuniska nevydala. Městský soud však návrh na doplnění dokazování rozhodnutím německé strany zamítl pro nadbytečnost. Následnou stížnost Vrchní soud v Praze zamítl.
V řízení již jednou zasahoval Ústavní soud zrušujícím nálezem II. ÚS 1287/24 (tisková zpráva dostupná zde). Dospěl zjednodušeně řečeno k závěru, že se vrchní soud se – vedle jiných pochybení – nevypořádal s relevantní rozhodovací praxí ESLP k přípustnosti vydání. Nedostatečné vypořádání se s návrhem stěžovatele na doplnění dokazování rozhodnutím v jiné obdobné věci, jakož i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k diplomatickým zárukám, bylo podle Ústavního soudu v kontextu případu ústavně nepřijatelné. Vrchní soud následně stěžovateli znovu nevyhověl, proto se stěžovatel opětovně obrátil na Ústavní soud.
Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Veronika Křesťanová) vyhověl stížnosti stěžovatele. Usnesením vrchního soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Obecné soudy jsou povinny respektovat a věrně provést vykonatelné nálezy Ústavního soudu. Vrchní soud nenapravil část nedostatků, které mu Ústavní soud vytkl v nálezu, kterým zrušil jeho rozhodnutí. Ani v novém rozhodnutí se nevypořádal s uvedenou judikaturou ESLP a zcela ji pominul. Tím porušil právo vyžádaného stěžovatele na soudní ochranu. V dalším řízení bude muset vrchní soud zohlednit požadavky plynoucí z judikatury ESLP, které zdůraznil Ústavní soud již ve svém minulém nálezu. Je třeba posoudit, zda existuje možnost podmíněného propuštění z doživotního trestu odnětí svobody, jenž byl v Tuniské republice stěžovateli uložen, a zda v této zemi existuje kontrolní mechanismus, který by tuniským orgánům umožnil zohlednit nápravu vězně či jiné důvody, jež by mohly být podkladem pro jeho propuštění. Bude-li to třeba, musí vrchní soud doplnit dokazování potřebné pro objasnění uvedených skutečností.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 84/25 je dostupný 
zde (367 KB, PDF).