Ústavní soud TZ 24/25
Ústavní soud řešil kolizi práva na ochranu osobnosti jednoho poslance a svobody projevu jiného poslance (a zároveň předsedy vlády). Zaměřil se především na ústavní limity možnosti domáhat se odčinění nemajetkové újmy způsobené poslancem v souvislosti s projevy přednesenými při jednání Poslanecké sněmovny a jejích orgánů. Ústavní soud Andreji Babišovi nevyhověl a jeho stížnost zamítl. Nejvyšší soud nepochybil, když uzavřel, že stěžovatel osobně odpovídá za zásah do práva na ochranu osobnosti poslance, kterého se dopustil svým projevem na schůzi Poslanecké sněmovny v době, kdy byl předsedou vlády. Stejně tak správně shledal, že jej v posuzovaném případě nechránila indemnita zaručená čl. 27 odst. 2 Ústavy. Uložení povinnosti omluvit se Miroslavu Kalouskovi představuje přiměřené omezení svobody projevu stěžovatele, a proto neporušilo jeho ústavně garantovaná práva.
Miroslav Kalousek (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) se žalobou na ochranu osobnosti domáhal po stěžovateli omluvy za jeho výrok pronesený při schůzi Poslanecké sněmovny dne 11. 7. 2018. Stěžovatel při projevu před Poslaneckou sněmovnou mimo jiné pronesl, že vedlejší účastník ‒ toho času také poslanec a dříve náměstek ministra obrany ‒ „rozkrádal Ministerstvo obrany a zabil lidi cez padáky“.
Okresní soud řízení o žalobě zastavil a věc postoupil Mandátovému a imunitnímu výboru Poslanecké sněmovny, protože s ohledem na disciplinární pravomoc Poslanecké sněmovny shledal nedostatek pravomoci soudů podle § 7 odst. 1 občanského soudního řádu. Toto rozhodnutí potvrdil krajský soud. Nejvyšší soud ale rozhodnutí krajského soudu změnil v důsledku tak, že se řízení o žalobě nezastavuje.
V dalším řízení okresní soud uložil stěžovateli povinnost se vedlejšímu účastníku omluvit za uvedený výrok, a to jak písemně, tak na schůzi Poslanecké sněmovny. Návrh na konstatování, že byl výrok nepravdivý, soud zamítl. Krajský soud nicméně toto rozhodnutí k odvolání stěžovatele ve výroku o přiznání omluvy zrušil. Okresní soud poté druhým rozsudkem zamítl žalobu i ve zbývající části. Podle okresního soudu byly jednak stěžovatelovy výroky přičitatelné vládě, neboť je pronesl v rámci výkonu funkce předsedy vlády, a tak za ně nenesl soukromoprávní odpovědnost (nebyl ve sporu pasivně legitimován). I kdyby však byly stěžovateli přičitatelné, šlo o tzv. hybridní výroky s dostatečným skutkovým základem. Podle okresního soudu totiž vedlejší účastník nese alespoň politickou odpovědnost za výsledky veřejných zakázek vypisovaných Ministerstvem obrany, což bylo opakovaně předmětem diskuze v médiích. Výroky stěžovatele podle okresního soudu představovaly kritiku, kterou byl vedlejší účastník jako veřejně činná osoba povinen snést. K odvolání vedlejšího účastníka krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud shledal dovolání vedlejšího účastníka přípustným a důvodným, protože se krajský soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu ve dvou otázkách ‒ v posouzení pasivní věcné legitimace stěžovatele a v posouzení povahy výroku, když dovolací soud uzavřel, že jde místo hybridního výroku o skutkové tvrzení. Nejvyšší soud změnil rozhodnutí krajského soudu tak, že v podstatě uložil stěžovateli povinnost se vedlejšímu účastníku omluvit.
Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Ronovská) ústavní stížnost zamítl. Stěžovateli tudíž nevyhověl.
Podle čl. 27 odst. 2 Ústavy platí, že za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem. Jde o tzv. indemnitu. Poslanci a senátoři tedy požívají této indemnity ve vztahu k trestní a přestupkové odpovědnosti, nikoli však ve vztahu k odpovědnosti soukromoprávní. Ústava proto nebrání tomu, aby byla poslanci v občanskoprávním řízení uložena povinnost odčinit újmu způsobenou jeho projevem proneseným na schůzi Poslanecké sněmovny.
Parlament představuje fórum pro vedení politické debaty v demokratickém právním státě. Svoboda projevu členů komor Parlamentu je nezbytným nástrojem výkonu jejich demokratického mandátu. Omezení svobody projevu při parlamentní debatě proto musí splňovat požadavky stanovené Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž zvlášť obezřetně je třeba posuzovat nezbytnost takového zásahu, jde-li o omezení z hlediska obsahu projevu.
Ústavní soud přisvědčil stěžovateli, že na jeho výrok lze nahlížet jako na „hybridní“, neboť sděloval, čeho se měl vedlejší účastník dopustit, ale činil tak v určité emotivní zkratce. „Hybridní“ povaha výroku (tedy kombinace skutkového tvrzení s hodnotícím prvkem) ale nezbavuje mluvčího povinnosti prokázat pravdivost skutkového základu, na němž výrok spočívá. Zjednodušeně řečeno tak bylo povinností bývalého předsedy vlády před soudy prokázat, že pronesený výrok o Miroslavu Kalouskovi měl pravdivý základ. Někdejší předseda vlády však pro své tvrzení dostatečný skutkový základ neprokázal, respektive ho ani netvrdil.
Stěžovatel po celou dobu řízení namítal, že v dané době existovaly pochybnosti o veřejných zakázkách na Ministerstvu obrany a ty byly veřejně spojovány s vedlejším účastníkem. Svůj výrok však stěžovatel nemůže stavět pouze na skutkovém základě, že byly ve veřejné diskuzi opakovaně a různými řečníky vznášeny „pochybnosti“. Obsahem výroku stěžovatele byla poměrně konkrétní a fakticky vyznívající tvrzení o tom, čeho se měl dopustit nebo za co má přímo odpovídat vedlejší účastník. Navíc šlo o tvrzení o způsobení smrti jiného člověka, tedy mimořádně závažného charakteru. Stěžovateli sice při vystoupení v Poslanecké sněmovně svědčila vysoká ochrana svobody projevu, ta je však neoddělitelně spojena také s povinnostmi a odpovědností. Stěžovateli musel být difamační potenciál jeho výroku zřejmý. S ohledem na to od něj bylo možné očekávat určitou péči o to, že jeho výroky budou mít dostatečný skutkový základ. Zdůvodnit významový rozdíl mezi tvrzením, že existují pochybnosti, a tvrzením, že stěžovatel jiného „zabil“ a „rozkradl“ ministerstvo, jen odkazem na nadsázku a zveličení není podle Ústavního soudu možné. To vedlo Ústavní soud i po zhodnocení širšího kontextu projevu k závěru, že Nejvyšší soud dosáhl spravedlivé rovnováhy mezi právy stěžovatele a vedlejšího účastníka.
Není úkolem soudů kultivovat charakter a úroveň politických debat v Parlamentu. Tato role přísluší samotným komorám Parlamentu v rámci jejich autonomie, a v širším slova smyslu i všem politickým představitelům, občanské veřejnosti a voličům a voličkám vykonávajícím své volební právo. Je proto namístě, aby civilní soudy postupovaly zdrženlivě a velmi přísně posuzovaly, zda je nezbytné svobodu projevu poslance v konkrétním případě omezit. Současně to však neznamená, že svoboda projevu v parlamentu představuje absolutní hodnotu a „vše je dovoleno“. I pro poslance a senátory je podstatné si uvědomovat, že určité limity existují a zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3264/23 je dostupný 
zde (650 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu