Předložený rozsudek ESLP se týká ochrany majetkového práva povinných osob v restitučních řízeních, tj. osob, jimž byla soudem stanovena povinnost vydat v restituci nemovitost. Rozsudek se vyjadřuje k přiměřenosti výše náhrady, která se má povinné osobě za vydání nemovitosti dostat.

ESLP v předložené rozsudku uvedl, že v takových případech není pochyb o zásahu do majetkového práva ve smyslu čl. 1 Protokolu 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a je proto třeba zkoumat splnění dalších požadavků tohoto zásahu, jako je zákonnost, existence obecného zájmu a přiměřenost.

V daném případě ESLP dospěl k závěru, že stěžovatelka byla nucena nést individuální a nadměrné břemeno, které narušilo spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu na straně jedné, a ochranou práva na pokojné užívání majetku na straně druhé. V projednávaném případě původní kupní cena včetně navrhované náhrady účelně vynaložených nákladů nemůže být hodnocena jako přiměřená ve vztahu k současné tržní ceně nemovitosti. Dle ESLP tedy došlo k porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. ESLP naopak stížnost zamítl ve vztahu k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu délky restitučního řízení a nespravedlivosti řízení.

Ivo Pospíšil, vedoucí analytického odboru Ústavního soudu