Ústavní soud TZ 59/25

Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů, kterými byl stěžovatel vzat do vazby poté, co použil baseballovou pálku k zastrašení poškozené, která si natáčela prodejnu a podobu stěžovatele bez jeho svolení. Obecné soudy nedostatečně zhodnotily, zda lze účelu vazby dosáhnout mírnějšími prostředky, a nezohlednily polehčující okolnosti ani okolnosti nasvědčující tomu, že trestní stíhání pravděpodobně nepovede k uložení nepodmíněného trestu. Omezení osobní svobody musí být odůvodněné a přiměřené, a rozhodnutí o vazbě musí být založeno na důkladném posouzení všech známých okolností případu.

Proti stěžovateli bylo usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu vydírání. Poškozená vstoupila do prodejny s cílem natočit prostory této prodejny na svůj mobilní telefon. Stěžovatel nejprve na poškozenou, která si tedy natáčela nejen prostory prodejny, ale i podobu stěžovatele (neboť chtěla dle svých slov natočit „vtipné video“), zakřičel v anglickém jazyce „sorry no photo“. Jelikož poškozená na výzvu stěžovatele nereagovala, následně po ní stěžovatel hodil plastovou láhev, která poškozenou minula. Poškozená ani na tuto výzvu nezareagovala, tudíž stěžovatel na poškozenou začal křičet ve vietnamském jazyce, ať vypadne, ta jeho chování opět ignorovala. Stěžovatel vzal do ruky baseballovou pálku a opakovaně se s ní rozmáchl, což v poškozené vyvolalo obavu a dala se na ústup. Stěžovatel poškozenou touto pálkou lehce uhodil do levé paže, čímž jí však nezpůsobil žádné zranění.

Napadeným usnesením obvodního soudu byl stěžovatel vzat do vazby, neboť soud dospěl k závěru, že je dána důvodná obava, že stěžovatel by se mohl na svobodě trestnímu stíhání vyhýbat nebo by se mohl skrývat. Soud poukázal na to, že stěžovatel nemá v České republice věrohodnou adresu ani zaměstnání, jeho vztah k prodejně je nejasný, jeho totožnost byla doložena pochybným dokladem a hrozí mu poměrně citelný trest. Soud se sice zabýval možností nahradit vazbu alternativními opatřeními, jež navrhl stěžovatel, ta však shledal nedostatečnými. Městský soud následně stížnost stěžovatele zamítl.

Stěžovatel namítal, že byl vzat do vazby, aniž by byly naplněny její zákonné podmínky, neboť jednání, kterého se dopustil, vůbec není trestné. Stěžovatel je toho názoru, že v jeho případě byly dány okolnosti vylučující protiprávnost (nutná obrana). Klíčovou otázkou je požadavek proporcionality zásahu do osobní svobody obviněného, který musí soud vzít v úvahu již při rozhodování o vzetí obviněného do útěkové vazby, pokud je již v dané fázi trestního řízení zřejmé, že trestní stíhání nepovede k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.

Třetí senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Přibáň) ústavní stížnosti vyhověl a obě uvedená rozhodnutí zrušil. Dospěl k závěru, že obecné soudy svým postupem porušily ústavně zaručená práva stěžovatele na spravedlivý proces a osobní svobodu.

Ústavní soud ve svém nálezu připomněl, že omezení osobní svobody musí být vždy odůvodněné, přiměřené a soudy musí pečlivě zvažovat, zda nelze účelu vazby dosáhnout jiným způsobem. Ustanovení § 67 trestního řádu v souladu se zásadou minimalizace zásahů do osobní svobody umožňuje obecným soudům obviněného vzít do vazby, pokud je dán alespoň jeden z vyjmenovaných vazebních důvodů, dále je-li dáno tzv. důvodné podezření, že obviněný spáchal předmětný trestný čin, pro nějž je stíhán, a jestliže s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.

V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že povinnost soudu zabývat se otázkou, zda účelu vazby lze dosáhnout jiným opatřením, nebyla splněna. Skutkové okolnosti byly soudu již při rozhodování o vazbě známy, neboť měl zejména k dispozici podání vysvětlení poškozené a výpověď stěžovatele z vazebního zasedání, které si v klíčových bodech neodporovaly. Stejně tak měl soud k dispozici video pořízené poškozenou. Také byl obeznámen s okolnostmi souvisejícími s osobou stěžovatele, a to včetně jeho dosavadní bezúhonnosti. V této fázi řízení nebyly zjevné žádné přitěžující okolnosti, naopak byly seznatelné některé polehčující okolnosti (stěžovatel se předmětného jednání dopustil v silném rozrušení; způsobil nižší škodu nebo jiný menší škodlivý následek; doznal se; svého jednání litoval).

Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda jednání stěžovatele naplňuje některou konkrétní skutkovou podstatu trestného činu, nicméně je zřejmé, že jeho jednání, ať již bude posouzeno trestním soudem jako jednání trestněprávní či nikoliv, lze posoudit jako hraniční. Specifičnost předmětných skutkových okolností lze podtrhnout gradací jednání ze strany stěžovatele, který s ohledem na svou jazykovou indispozici a na to, že jeho jasně deklarované přání zůstalo u poškozené zcela bez odezvy, hledal způsob, jak poškozenou přimět k tomu, aby respektovala jeho přání a soukromí. Ústavní soud tím v žádném případě neaprobuje ani neomlouvá jednání stěžovatele a nenaznačuje, že osobní spory by měly mít řešení ve fyzických útocích.

Vzhledem k povaze a závažnosti činu měly soudy zvážit, zda je hrozba vysokého trestu v případě stěžovatele reálná a konkrétní, což neučinily. Z popsaných skutkových okolností bylo jasné, že stěžovatel není reálně ohrožen vysokým trestem. Obecné soudy pak nevzaly v potaz ani další protiargumenty stěžovatele – např. že mu policejní orgán zajistil průkaz totožnosti, že se snaží o legalizaci svého pobytu na území ČR a do Vietnamu se vrátit nechce a ani nemůže.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatel byl v průběhu řízení u Ústavního soudu z vazby propuštěn právě z důvodu, že nelze očekávat uložení nepodmíněného trestu. Jelikož však zásah do základního práva může mít trvající důsledky i po propuštění, bylo nutné nezákonná rozhodnutí zrušit.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3356/24 (včetně odlišného stanoviska soudkyně Zemanové) je dostupný  zde (572 KB, PDF).