I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.02.2025 10:30 do: 11.02.2025 11:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 428/23
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Josef Baxa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2022 č. j. 25 Cdo 2846/2022-394, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2022 č. j. 3 Co 105/2018-377 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2017 č. j. 37 C 83/2012-260
Eventuální akcesorické návrhy: odklad vykonatelnosti
Stručná charakteristika: Právo na soudní a jinou právní ochranu Ochrana soukromého a rodinného života Lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst
Označení navrhovatelů: Mgr. D. H., zastoupená JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Žalobou na ochranu osobnosti se stěžovatelka domáhala toho, aby vedlejší účastnice ze svých webových stránek odstranila nařčení stěžovatelky z udržování mileneckého vztahu, a to i v době úmrtí jejího manžela. Zároveň požadovala písemnou omluvu a náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (předchozí občanský zákoník), ve výši 5 000 000 Kč.
Ve věci již dvakrát rozhodoval Městský soud v Praze, třikrát Vrchní soud v Praze a dvakrát Nejvyšší soud.
Rozsudkem ze dne 13. 11. 2015 nejprve městský soud žalobě stěžovatelky částečně vyhověl a nařídil vedlejší účastnici písemně se omluvit a nahradit nemajetkovou újmu ve výši 1 200 000 Kč. Ve zbytku žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky vrchní soud rozsudkem ze dne 8. 3. 2017 potvrdil rozsudek městského soudu pouze v části týkající se omluvy a ve zbytku jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud napadeným rozsudkem ze dne 6. 9. 2017 stěžovatelce opět přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 200 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Uvedenou částku považoval za přiměřenou s ohledem na to, že k zásahu do osobnostních práv došlo ve sféře soukromí stěžovatelky, která je chráněna i v případě, že jde o osobu veřejného zájmu. Zásah spatřoval i ve sféře charitativního působení stěžovatelky a její profesní cti. Městský soud dále přihlédl k preventivně-sankční funkci náhrady nemajetkové újmy ve vztahu k ochraně osobnosti. Výše náhrady musí odrážet míru zavinění i úmysl, zároveň nesmí představovat bezdůvodné obohacení osoby dotčené zásahem a nesmí být pro původce zásahu likvidační.
Vrchní soud následně rozsudkem ze dne 20. 8. 2019 změnil rozsudek městského soudu tak, že stěžovatelce nad rámec již přiznané náhrady nemajetkové újmy přiznal částku 2 800 000 Kč. Shledal, že stěžovatelce s ohledem na její postavení i postavení jejího zemřelého manžela vznikla podstatně větší újma. Městskému soudu rovněž vytknul, že nezohlednil bulvární povahu činnosti vedlejší účastnice, její nedbalý postup při uveřejnění žalovaných sdělení a výši zisků, které v této souvislosti obdržela.
Uvedený rozsudek vrchního soudu však zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2020 č. j. 25 Cdo 1004/2020-356. V něm se Nejvyšší soud do značné míry nesouhlasně vyjádřil k preventivně-sankčnímu pojetí náhrady nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv zastávanou i Ústavním soudem, přičemž tento svůj názor opřel o závěry části odborné veřejnosti V návaznosti na Nejvyšším soudem vyslovený právní názor vrchní soud napadeným rozsudkem ze dne 29. 3. 2022 č. j. 3 Co 105/2018-377 potvrdil povinnost vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce částku 1 200 000 Kč. Dovolání stěžovatelky následně odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 14. 12. 2022 č. j. 25 Cdo 2846/2022-394.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že zejména právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v rozsudku č. j. 25 Cdo 1004/2020-356 nerespektuje ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 668/21, podle kterého peněžité zadostiučinění neplní pouze funkci satisfakční, ale i funkci sankční. Žalovaná vedlejší účastnice je součástí nadnárodního koncernu, který i nadále vydává stovky titulů v mnoha zemích včetně České republiky, a proto je nadále uplatnitelná odrazující funkce náhrady nemajetkové újmy v penězích. Prodejem bulvárních periodik vydělává řádově miliony za vydání jednoho čísla (bez reklamy a inzerce). Zásah do osobnostních práv stěžovatelky byl rozsáhlý, neboť nepravdivá difamační sdělení byla uveřejněna v časopise s vysokou čteností (512 000 osob v roce 2011) a následně byla přebrána dalšími médii včetně televizního vysílání. Z dokazování vyplynulo, že vedlejší účastnice byla motivována čistě ekonomickými zájmy, což soudy dostatečně nezohlednily. Požadovaná náhrada nemajetkové újmy v penězích se v tomto světle jeví jako spíše nízká. Přiznaná náhrada naopak nedostatečně plní zejména preventivně-sankční funkci a může vést k tomu, že se deliktní jednání vedlejší účastnici „vyplatí“.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.02.2025 14:00 do: 11.02.2025 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 818/24
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. PhDr. Jan Wintr Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3211/2023-223 ze dne 19. 12. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 41/2023-204 ze dne 12. 4. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 45 C 90/2019-159 ze dne 11. 11. 2022.
Stručná charakteristika: Náhrada újmy způsobené rozhodnutím hygienické stanice o hlukové výjimce.
Označení navrhovatelů: Ing. L. D., Bc. M. D.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelé jsou manželé, kteří bydlí v rodinném domě nedaleko silnice druhé třídy. Provoz na této komunikaci produkuje hluk, který je dlouhodobě trápí a podle stěžovatelů překračuje zákonem stanovené hlukové limity. Ústavní soud se bude zabývat otázkou, zda stěžovatelé mají právo na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím krajské hygienické stanice o vydání tzv. hlukové výjimky.
Krajská hygienická stanice Jihomoravského kraje (KHS) na překračování hygienických limitů hlukem z provozu na této silnici reagovala opakovaným vydáním hlukové výjimky pro provoz silnice. První KHS vydala v květnu 2006 na období pěti let, druhou pak v listopadu 2010 opět na pět let. Třetí a dosud poslední hlukovou výjimku z dubna 2016 č. j. KHSKM 15855/2016/BM/HOK Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 29 A 85/2016-171 v červnu 2018 zrušil. Uvedl, že účelem institutu hlukové výjimky není trvalé udržování protiprávního stavu (překračování hlukových limitů). Naopak – smyslem je zajištění postupného směřování k žádoucímu stavu, tedy k dodržování hygienických limitů hluku, jsou-li zde vážné důvody, které brání dodržování limitů ihned. Krajská hygienická stanice podle krajského soudu nedodržela své povinnosti v oblasti ochrany veřejného zdraví, porušila zásadu vydávání rozhodnutí v souladu s veřejným zájmem a nedostatečně zjistila skutkový stav. K závěrům krajského soudu se následně přiklonil i Nejvyšší správní soud (NSS), který rozsudkem č. j. 7 As 308/2018-31 kasační stížnost KHS zamítl.
Stěžovatelé se v posuzované věci před obecnými soudy domáhali náhrady újmy způsobené nezákonným rozhodnutím krajské hygienické stanice o hlukové výjimce z dubna 2016. Postupovali ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Újma měla spočívat ve stresu, obavách, ohrožení a zhoršení zdravotního stavu a celkově zhoršené kvalitě života. Požadovali proto po České republice – Ministerstvu zdravotnictví zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím pro každého z nich. Obvodní soud pro Prahu 2 ani Městský soud v Praze stěžovatelům nevyhověly proto, že neměli aktivní žalobní legitimaci. Nejvyšší soud však k dovolání stěžovatelů rozhodnutí nižších soudů ve vztahu ke stěžovateli zrušil, neboť ten aktivně legitimován byl. Naopak vůči stěžovatelce Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Obvodní soud tak o nároku stěžovatele rozhodoval znovu, avšak i nyní napadeným rozsudkem žalobu zamítl, jelikož neshledal příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím KHS a stěžovatelovou újmou. Podle obvodního soudu není sporu o tom, že KHS vydala nezákonné rozhodnutí, avšak újma stěžovatele nevznikla v důsledku rozhodnutí. Před vydáním protihlukové výjimky, po jejím vydání ani po jejím zrušení se stav ohledně nadměrného hluku podle obvodního soudu nezměnil. Obvodní soud souhlasil se stěžovatelem, že nebýt vydání nezákonného rozhodnutí, orgán veřejného zdraví by musel konat. Nelze však podle s jistotou učinit závěr, jakým způsobem by skutečně konal, neboť zákon o ochraně veřejného zdraví, svěřuje KHS poměrně široké spektrum možností – počínaje udělením pokut, přes pozastavení provozu až po udělení další hlukové výjimky. Městský soud se závěry obvodního soudu souhlasil a odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že jim v souvislosti s dlouhodobým a výrazným překračováním hygienických limitů hluku v místě jejich bydliště vzniká závažná újma. Existuje příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím KHS a jejich nemajetkovou újmou. Nejvyšší soud navíc nesprávně odmítl jejich dovolání.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.02.2025 09:00 do: 12.02.2025 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2202/24
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Lucie Dolanská Bányaiová Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2024 č. j. 24 Cdo 454/2024-95, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2023 č. j. 1 Co 19/2023-67 a výrokové části rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. března 2022 č. j. 9 To 37/2022-291
Stručná charakteristika: Právo na spravedlivý proces, zabrání věci
Označení navrhovatelů: M. M., zast. JUDr. Tomášem Hofrichterem, advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Ústavní soud se bude zabývat tím, zda je ústavně souladné povolit vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě rozsudku vydaného v trestním řízení, jímž došlo k vyslovení zabrání věci bez toho, aby trestní soud s vlastníkem zabrané věci jednal jako se zúčastněnou osobou a tento rozsudek mu doručil. Souběžně s tím se Ústavní soud zabýval rovněž otázkou ústavní souladnosti takového trestního rozsudku, a to v jeho části týkající se zabrání věci.
Stěžovatelka totiž napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu a vrchního soudu vydaná v řízení podle části páté o. s. ř. Současně se domáhá zrušení trestního rozsudku, jímž krajský soud rozhodl o zabrání její nemovité věci. Ve vztahu k trestnímu rozsudku zdůrazňuje specifické okolnosti řízení a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2021 sp. zn. III. ÚS 1149/20, v němž Ústavní soud v obdobném případě ústavní stížnost nejen připustil, ale rovněž jí vyhověl. Stěžovatelka uvádí, že se v tomto případě Ústavní soud zastal práv zúčastněné osoby, jejíž věc trestní soudy zabraly, aniž by ji přizvaly k trestnímu řízení a doručily jí trestní rozsudek. Zdůrazňuje, že neměla možnost se zásahu do svých práv účinně bránit.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.02.2025 09:30 do: 12.02.2025 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2093/24
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Zdeněk Kühn Ph.D., LL.M., S.J.D.
Stručná charakteristika: Povaha smlouvy o studiu na soukromé vysoké škole; přístup k Nejvyššímu soudu
Označení navrhovatelů: B. E., zastoupena Mgr. Tomášem Chalupou,advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Ústavní soud bude poprvé řešit otázku, zda smlouva uzavřená mezi studentem a soukromou vysokou školou je smlouvou spotřebitelskou. Vedlejší účastnice je soukromá vysoká škola, která se po stěžovatelce (jako své bývalé studentce) domáhala žalobou zaplacení částky 45 800 Kč, po částečném zpětvzetí žaloby 43 800 Kč. Žalobu opírala o neuhrazené školné za akademický rok 2020/2021, k jehož placení se stěžovatelka zavázala na základě smlouvy o studiu uzavřené dne 24. 8. 2020. Proti tomu se stěžovatelka ohradila. Škola jí prý neumožnila studium řádně začít, proto se rozhodla studium ke dni 6. 10. 2020 ukončit. Bránila se též tím, že smlouva o studiu je v rozporu s dobrými mravy a v rozporu s právy spotřebitele.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodoval v této věci dvakrát. Vždy dal soukromé vysoké škole za pravdu a vyhověl žalobě. Námitkám stěžovatelky nepřisvědčil. Škola vystavila fakturu za školné v souladu s uzavřenou smlouvou. Stěžovatelka jej měla povinnost hradit, ať už ke studiu nastoupila, či nikoli. Právní úprava v oblasti ochrany spotřebitele na tento smluvní vztah nedopadá. Stěžovatelka se vždy odvolala, poprvé úspěšně, podruhé již nikoli. Byť stěžovatelka trvala na tom, že se v této věci použije spotřebitelské právo, Krajský soud v Praze s tím nesouhlasil a podrobněji vysvětlil, zejména odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, proč jí v dané věci nesvědčí ochrana spotřebitelských práv. Nejvyšší soud se následným dovoláním stěžovatelky věcně nezabýval. Odmítl jej jako objektivně nepřípustné. Směřovalo totiž proti rozhodnutí vydanému v řízení, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.02.2025 10:00 do: 12.02.2025 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2672/23
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Veronika Křesťanová Dr.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2683/2022-263 ze dne 28. června 2023 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 142/2021-238 ze dne 10. května 2022
Stručná charakteristika: právo na ochranu dobré pověsti
Označení navrhovatelů: Bison & Rose, s. r. o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Vedlejší účastník Ing. A. B. v médiích ve dnech 5. až 7. října 2015 v souvislosti s kauzou fotomontáže ministra vnitra Milana Chovance ve společnosti nahé ženy měl pronést výroky „To je zase nějaká provokace z pera PR agentury Bison & Rose.“, „Je jak z pera jeho agentury Bison & Rose“, „Je to nesmysl, je to nějaká provokace z dílny Bison & Rose“, „To je nesmysl, to je zase nějaká provokace asi z dílny agentury Bison & Rose“. Stěžovatelka se na vedlejším účastníkovi domáhala, aby se za tyto výroky omluvil. V kauze již probíhá druhá linie řízení, neboť kasačním zásahem Nejvyššího soudu se vrátilo řízení na začátek.
Nejprve krajský soud rozsudkem ze dne 14. června 2016 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2017 potvrdil rozsudek krajského soudu ve výroku I, změnil ho v nákladovém výroku II (obojí výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Oba soudy vyšly z toho, že výroky vedlejšího účastníka byly svým obsahem jednoznačně hodnotícími úsudky, které při posouzení jejich vzniku v kontextu dalších prokázaných skutečností měly reálný základ. Šlo o přípustnou kritiku nevybočující z mezí svobody projevu. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelky rozsudkem č. j. 23 Cdo 1059/2018-99 ze dne 22. května 2020 zrušil oba rozsudky a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (výrok I). V rozsahu, v němž směřovalo proti rozhodnutím o nákladech řízení, bylo dovolání odmítnuto (výrok II). Podle Nejvyššího soudu byly výroky vedlejšího účastníka skutkovými tvrzeními, jež byla způsobilá zasáhnout do pověsti stěžovatelky. Bylo proto na vedlejším účastníkovi, aby pravdivost těchto tvrzení v řízení prokázal.
V dalším řízení krajský soud vyzval vedlejšího účastníka podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu, aby označil důkazy k prokázání pravdivosti svých tvrzení o stěžovatelčině autorství fotomontáže. Vedlejší účastník žádné důkazy nenavrhl, pouze uvedl, že nikdy netvrdil, že by stěžovatelka byla autorkou fotomontáže. Krajský soud rozsudkem č. j. 56 Cm 412/2015-200 ze dne 23. února 2021 uložil vedlejšímu účastníkovi zajistit na vlastní náklady omluvu formou inzerce v deníku Právo (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Podle krajského soudu vedlejší účastník neunesl důkazní břemeno ohledně pravdivosti svých výroků, což odůvodňuje závěr, že těmito výroky zasáhl do stěžovatelčiny pověsti. K odvolání vedlejšího účastníka vrchní soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek krajského soudu ve výroku I tak, že žaloba se zamítá (výrok I) a vedlejšímu účastníkovi nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II). Vrchní soud se ztotožnil se skutkovými závěry krajského soudu. Odlišný názor měl na posouzení důvodnosti nároku na poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy. Poukázal na právní názor obsažený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 327/2021-199 ze dne 30. října 2021, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66/2022 a který dovozuje, že dle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 nemá právnická osoba právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl v pořadí již druhé dovolání stěžovatelky. Stěžovatelka se proto obrátila na Ústavní soud.