Ústavní soud TZ 13/25
Ústavní soud vydal nález v kauze zásahu do osobnostních práv veřejně známé osoby, případ se nyní vrací před prvostupňový soud. Kromě satisfakční funkce má náhrada nemajetkové újmy plnit i funkci preventivně-sankční. Její základní myšlenkou je, že forma a míra zavinění, pohnutky či majetkový prospěch původce mají podstatný vliv na intenzitu neoprávněného zásahu do osobnostních práv, a tudíž přímo ovlivňují potřebu nižšího či vyššího peněžitého zadostiučinění. Ústavní soud proto mimo jiné korigoval závěry zastávané Nejvyšším soudem.
Žalobou na ochranu osobnosti se stěžovatelka domáhala toho, aby vedlejší účastnice ze svých webových stránek odstranila nařčení stěžovatelky z udržování mileneckého vztahu, a to i v době úmrtí jejího manžela. Zároveň požadovala písemnou omluvu a náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (předchozí občanský zákoník), ve výši 5 000 000 Kč. Ve věci již dvakrát rozhodoval Městský soud v Praze, třikrát Vrchní soud v Praze a dvakrát Nejvyšší soud. Nejprve městský soud žalobě stěžovatelky částečně vyhověl a nařídil vedlejší účastnici písemně se omluvit a nahradit nemajetkovou újmu ve výši 1 200 000 Kč. Ve zbytku žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky vrchní soud rozsudkem ze dne 8. 3. 2017 potvrdil rozsudek městského soudu pouze v části týkající se omluvy a ve zbytku jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud napadeným rozsudkem ze dne 6. 9. 2017 stěžovatelce opět přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 200 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Uvedenou částku považoval za přiměřenou s ohledem na to, že k zásahu do osobnostních práv došlo ve sféře soukromí stěžovatelky, která je chráněna i v případě, že jde o osobu veřejného zájmu. Zásah spatřoval i ve sféře charitativního působení stěžovatelky a její profesní cti. Výše náhrady musí odrážet míru zavinění i úmysl, zároveň však nesmí představovat bezdůvodné obohacení osoby dotčené zásahem a nesmí být pro původce zásahu likvidační. Vrchní soud následně rozsudkem ze dne 20. 8. 2019 přiznal stěžovatelce nad rámec již přiznané náhrady nemajetkové újmy částku 2 800 000 Kč. Podle něj stěžovatelce s ohledem na její postavení i postavení jejího zemřelého manžela vznikla podstatně větší újma. Městský soud podle něj mylně nezohlednil bulvární povahu činnosti vedlejší účastnice, její nedbalý postup při uveřejnění žalovaných sdělení a výši zisků, které v této souvislosti obdržela. Uvedený rozsudek vrchního soudu však zrušil Nejvyšší soud. Nesouhlasně se vyjádřil k preventivně-sankčnímu pojetí náhrady nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv zastávanou Ústavním soudem. Vrchní soud v návaznosti na to potvrdil povinnost vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce částku 1 200 000 Kč. Následné dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. Stěžovatelka se proto obrátila na Ústavní soud.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Baxa) zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu, vrchního soud a výroky III. a V. rozsudku městského soudu. Rozhodnutí obecných soudů porušila práva stěžovatelky na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Uložení povinnosti nahradit nemajetkovou újmu v penězích za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti představuje jeden z nástrojů sloužících k ochraně důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména, jakož i práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
Nejvyšší soud se otázkou přiměřenosti náhrady nemajetkové újmy v penězích za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti opakovaně zabýval v celé řadě svých rozhodnutí. Mnohá z nich se týkala přímo činnosti bulvárních médií. V nyní posuzované věci se Nejvyšší soud opakovaně nesouhlasně vyjádřil k preventivně-sankčnímu pojetí náhrady nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv. Podle Ústavního soudu však náhrada nemajetkové újmy v penězích plní nejen funkci satisfakční, ale též preventivně-sankční.
Základní myšlenkou preventivně-sankční funkce je, že forma a míra zavinění, pohnutky či majetkový prospěch původce mají podstatný vliv na intenzitu neoprávněného zásahu do osobnostních práv, a tudíž přímo ovlivňují potřebu nižšího či vyššího peněžitého zadostiučinění. Preventivně-sankční funkce se tedy neuplatňuje odděleně od satisfakční funkce, ale je její nepostradatelnou součástí. Bránit je třeba zejména ekonomizaci neoprávněného zasahování do práva na ochranu osobnosti, neboť nikdo nesmí těžit z vlastního protiprávního jednání. Nelze souhlasit ani s argumentem Nejvyššího soudu, že preventivně-sankční funkce ztrácí opodstatnění ve chvíli, kdy původce neoprávněného zásahu ukončil svoji vydavatelskou činnost. Peněžité zadostiučinění neplní pouze individuálně trestající a odrazující účel, ale nepřímo i účel obecně předcházející. Navíc, jak správně poukázala stěžovatelka, vedlejší účastnice byla součástí nadnárodního koncernu, pod nějž i nadále spadají média působící i v České republice. Ambicí uplatňování preventivně-sankční funkce náhrady nemajetkové újmy není nahrazování institutů veřejného práva, zejména pak práva trestního. Výše náhrady nemajetkové újmy se v individuálním případě nemůže odvíjet pouze od částek přiznávaných v jiných, obtížně srovnatelných případech.
Soudy nerespektovaly obecná východiska vyplývající z judikatury Ústavního soudu a přiléhavě neposoudily všechny okolnosti podstatné pro stanovení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva stěžovatelky na ochranu osobnosti. V dalším řízení musí soudy vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a své rozhodnutí založit na objektivních a přezkoumatelných kritériích vyplývajících z ustálené judikatury. Pouze takový přístup povede ke skutečně přiměřené výši peněžitého zadostiučinění, která bude poskytovat účinnou ochranu ústavně zaručeným právům stěžovatelky. Bude tedy plnit nejen funkci satisfakční, ale též preventivně-sankční. V této souvislosti musí soudy pečlivě zvážit také povahu vedlejší účastnice (vydavatele) a její činnosti, formu a míru zavinění i její majetkový prospěch. Ústavní soud však svým nynějším rozhodnutím nepředjímá, jaká výše peněžitého zadostiučinění je odpovídající.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 428/23 je dostupný 
zde (614 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu