Ústavní soud TZ 58/25
Ústavní soud vyhověl stížnosti vězenkyně, kterou příslušníci vězeňské služby připoutali pouty k okenní mříži, čímž podle něj došlo k porušení jejího práva na fyzickou integritu a ochranu před nelidským a ponižujícím zacházením. Krajský soud sice potvrdil nezákonnost postupu obžalovaných, avšak pro údajnou absenci subjektivní stránky trestného činu jednoho z obžalovaných zprostil obžaloby a věc ostatních postoupil do kázeňského řízení. Ústavní soud vytkl krajskému soudu, že opomněl ústavní rozměr případu a rozsudek řádně neodůvodnil.
Rozsudkem okresního soudu byli obžalovaní (příslušníci vězeňské služby) uznáni vinnými ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby, jehož se dopustili tak, že ve vzájemné součinnosti a neoprávněně omezili stěžovatelku (vězenkyni) na volném pohybu tím, že ji zhruba na 3,5 hodiny připoutali služebními pouty za zápěstí každé ruky k okenní mříži, kdy v důsledku způsobené bolesti se stěžovatelka pomočila a uniklou moč musela po odpoutání vytřít. V dané věci šlo již o třetí rozsudek, neboť předchozí dva byly zrušeny krajským soudem. K dalšímu odvolání obžalovaných krajský soud zrušil napadený rozsudek a sám napadeným rozsudkem nově rozhodl tak, že jednoho z obžalovaných zprostil obžaloby a věc ostatních postoupil do kázeňského řízení. Krajský soud dovodil, že obžalovaní neměli důvod pro užití takto intenzivního donucovacího prostředku, avšak s jistotou nelze prokázat povědomí obžalovaných o protiprávnosti a nezákonném postupu, tedy naplnění subjektivní stránky trestného činu. Krajský soud proto uzavřel, že obžalovaní postupovali v rozporu s ustanoveními zákona o vězeňských službách, nešlo však o postup, který by se vymykal řešení obdobných situací v dané věznici.
Z provedených důkazů vyplývá, že v daný den nebyla stěžovatelka včas odvedena do školského střediska, jelikož schválně zdržovala. Ve školském středisku její vzdorné chování pokračovalo a byla proto odvedena na pokoj, aby si s ní jedna z příslušnic vězeňské služby (obžalovaná) mohla promluvit a situaci vyřešit. Jak popsali obžalovaní, na pokoji stěžovatelka začala nadávat a urážet obžalované. Jelikož nerespektovala výzvu k slušnému chování, učinila obžalovaná rozhodnutí o jejím připoutání k okenní mříži.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že jednání příslušníků naplnilo definiční znaky mučení ve smyslu Úmluvy OSN proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (Úmluva). Argumentovala tím, že příslušníci vězeňské služby mají povinnost znát zákonnost užití donucovacích prostředků a měli být schopni rozpoznat protiprávnost svého jednání. Stěžovatelka také namítala, že absence subjektivní stránky trestného činu, jak ji posoudil krajský soud, je postavená na chybné dedukci. Připoutání je dle vedení věznice nadužíváno pouze s cílem zklidnit vězně, nikoli však s cílem vynutit si omluvu a slib, že se budou chovat vhodně. Stěžovatelka se však nechovala nebezpečně, což uznal i krajský soud. Podle stěžovatelky krajský soud opakovaně pojmenoval jednání příslušníků vězeňské služby jako velmi intenzivní omezení svobody pohybu a jako trýznivé a ponižující zacházení. Přesto rozhodl, že skutek by měl být posouzen jako kázeňský přestupek, což odůvodnil systematičností problému ve věznici.
Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Daniela Zemanová) ústavní stížnosti vyhověl a zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu, jelikož jím bylo porušeno právo stěžovatelky na fyzickou integritu a ochranu před mučením a nelidským a ponižujícím zacházením.
Krajský soud, aniž by to výslovně uvedl, považoval naplnění znaku objektivní stránky daného trestného činu (zneužití pravomoci úřední osoby) za prokázané. Oba obecné soudy tedy dospěly k jednoznačnému závěru, že obžalovaní jednali vůči stěžovatelce v rozporu se zákonem o vězeňské službě. Přesto však krajský soud „dovodil, že u obžalovaných nelze s jistotou a bez pochybností dovodit povědomí o protiprávnosti a nezákonném postupu, tedy ani naplnění subjektivní stránky (zavinění) nezbytné pro posouzení jednání jako trestného činu“. Tento závěr navazuje na úvahy soudu ohledně atmosféry ve věznici a náhledu vedení a kolegů na jednání obžalovaných. Provedené důkazy (zejména výpověď ředitelky věznice) vyhodnotil soud tak, že „připoutání k pevnému předmětu bylo vnímáno jako vhodný prostředek ke zklidnění rozrušených a nevhodně se chovajících odsouzených“. Takový postup se ve věznici aplikoval poměrně běžně. Ani zjevné překročení zákona (připoutání stěžovatelky nad limit 2 hodin) nepředstavovalo postup, který by byl ve věznici pokládán za výjimečný.
Jinými slovy krajský soud zpochybnil zavinění obžalovaných příslušníků vězeňské služby s odkazem na to, že se stejného protiprávního jednání vůči osobám ve výkonu trestu dopouštělo běžně více jejich kolegů a vedení věznice jejich postup aprobovalo. Tento argumentační postup je ve vztahu k povaze protiprávního jednání a k osobám obžalovaných zcela nepřípustný.
Zvolené slovní spojení, podle nějž „nelze dovodit povědomí o protiprávnosti a nezákonném postupu“, jakož i úvahy o absenci subjektivní stránky, má podle Ústavního soudu nejblíže k normativní úpravě tzv. právního omylu. Není však zřejmé, jak by u obžalovaných mohly být splněny podmínky pro jeho aplikaci. Z kontextu napadených rozhodnutí nevyplývají žádné překážky, které by obžalovaným bránily seznámit se s příslušnou právní úpravou. Obžalovaní se navíc daného jednání dopustili ve specifickém postavení příslušníků ve služebním poměru, s nímž je spojena zvláštní povinnost seznámit se se všemi relevantními právními předpisy (a poté je pochopitelně dodržovat). Pokud uvedené závěry krajského soudu směřovaly k jinému důvodu nenaplnění znaku subjektivní stránky trestného činu, ani to z rozhodnutí nevyplývá. Toto pochybení krajského soudu dosahuje z hlediska zásahu do stěžovatelčina práva na fyzickou integritu a ochranu před mučením a nelidským a ponižujícím zacházením takové intenzity, že je nezbytné napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k novému posouzení.
K postupu krajského soudu ve znovuotevřeném řízení považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že dotyčného jednání se obžalovaní dopustili jako vykonavatelé státní moci vůči osobě zbavené osobní svobody téměř v maximální možné míře. Podrobně popsané skutečnosti, z nichž krajský soud dovodil, že obžalovaní mohli své jednání považovat v atmosféře věznice za běžné, nesvědčí podle Ústavního soudu o jakkoliv snížené škodlivosti porušování právních předpisů, nýbrž právě naopak o systémové neúctě k jejich obsahu. Ústavní soud považuje obhajobu podobně „organizovaného“ deliktního jednání v podmínkách právního státu za nepřijatelnou. Ještě paradoxnější je taková situace právě v prostředí věznice, v němž má dojít k převýchově osob, které v minulosti prokázaly mimořádnou neúctu k právnímu řádu České republiky. Z tohoto pohledu zaslouží pozornost i následná rozhodnutí ředitelky věznice, kterými došlo k zastavení řízení ve věcech služebního poměru proti obžalovaným.
Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1252/24 je dostupný 
zde (685 KB, PDF).